ECLI:CZ:US:2018:1.US.910.18.1
sp. zn. I. ÚS 910/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti V. M., zastoupené Mgr. Radkou Landsmannovou, advokátkou se sídlem Masarykovo nám. 1484, 530 02 Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3741/2017-424 ze dne 14. 11. 2017, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 340/2016-355 ze dne 26. 10. 2016, ve znění usnesení téhož soudu č. j. 23 Co 340/2016-403 ze dne 12. 5. 2017, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 17 C 27/2012-292 ze dne 15. 3. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu stěžovatelky, jíž se po svém někdejším zaměstnavateli, České poště, s. p., domáhala náhrady za ztížení společenského uplatnění, bolestné a náhrady škody v celkové výši 5.651.955 Kč v souvislosti s pracovním úrazem v podobě zvrtnutí kotníku levé dolní končetiny, který měl být dle stěžovatelky spouštěčem komplexního regionálního bolestivého syndromu s následky ochrnutí na levou polovinu těla. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu citovaným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že soudy svá rozhodnutí vybudovaly takřka výlučně jen na ústavním znaleckém posudku, přičemž zcela stranou v rámci odůvodnění ponechaly další důkazy, zejména lékařské zprávy, které jsou se závěry znaleckého posudku v příkrém rozporu a jeho závěry zpochybňují. Závěrům znaleckého posudku stěžovatelka dále vytkla, že jsou v rozporu s odbornou literaturou, a to i odbornými články, které soud prvního stupně rovněž zmiňuje. Stěžovatelka dále namítla i některé dílčí procesní vady. V prvé řadě zmiňuje, že soud některé důkazní návrhy opomněl, zvláště lékařské zprávy vypracované Fakultní nemocnicí v Motole a Fakultní nemocnicí Hradec Králové. Dále stěžovatelka namítla, že soud prvního stupně nerozhodl o jejím návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku. Stěžovatelka též uvedla, že v průběhu řízení došlo ke změně v obsazení senátu, přičemž noví členové senátu se seznámili pouze s podstatným obsahem přednesů účastníků a dosud provedenými důkazy, ačkoli s ohledem na vývoj řízení nemohlo být patrné, které pasáže přednesů jsou podstatné. Stěžovatelka konečně soudům vytkla i to, že nebyla vyslyšena její žádost o změnu ustanovené právní zástupkyně, která sama opakovaně žádala o zproštění ustanovení z důvodu ztráty důvěry. Tyto své výhrady stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je ve svém jádru v zásadě jen polemikou s úvahami soudů o příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem stěžovatelky a rozvojem u ní komplexního regionálního bolestivého syndromu, který vyústil v její nynější nezvratný zdravotní stav vyžadující paliativní péči. Soudy si byly vědomy závažnosti žalobou nastolené otázky a svoji pozornost soustředily na zjištění zmíněné příčinné souvislosti. Za účelem jejího objasnění nechal obvodní soud vypracovat ústavní znalecký posudek, jehož autorem je Všeobecná fakultní nemocnice v Praze. Znalecký ústav v něm dospěl k závěru, že nelze věrohodně a přesvědčivě dospět k jednoznačnému závěru o existenci příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a následně zjištěným komplexním regionálním bolestivým syndromem, neboť na jeho vznik mohla mít potencionálně vliv i řada dalších dílčích onemocnění stěžovatelky, a to včetně těch z útlého dětství. Obdobně i z posudku MUDr. Landecké soudy zjistily, že retrospektivně lze počátky tohoto onemocnění spatřovat již v polovině 90. let při již tehdy zjištěných počínajících známkách centrální hemiparézy (částečného ochrnutí) vlevo. Dospěly-li soudy na základě těchto důkazů k závěru o absenci příčinné souvislosti, resp. že tento vztah nebylo možno prokázat, nejde o postup v rozporu s ústavním pořádkem, naopak jejich úvahy jsou odrazem nezávislého hodnocení důkazů.
Odvolací soud se přitom vypořádal i s argumentací stěžovatelky stran lékařských zpráv z fakultních nemocnic v pražském Motole a Hradci Králové, kde pracovní úraz je víceméně pokládán za spouštěč a příčinu nynějšího onemocnění stěžovatelky. Městský soud uvedl, že se jedná o lékařské zprávy, které se příčinou syndromu nezabývaly znalecky, komplexně ve všech souvislostech, tedy i s přihlédnutím k minulým onemocněním a zjištěním. Odvolací soud rovněž podotkl, že námitky stěžovatelky byly znaleckému ústavu předloženy a ten se s nimi vypořádal, stejně tak jako jednotliví slyšení znalci v průběhu řízení (viz zejm. str. 6 a 7 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Ve světle absence dalších pochybností pak nepřistoupil na návrh vypracování
revizního znaleckého posudku, návrh stěžovatelky tak opomenut nebyl. Soud se v tomto směru vypořádal i s dalšími důkazními návrhy předloženými žalující stranou, přičemž v podrobnostech lze na odůvodnění odvolacího soudu zcela odkázat (str. 8 a 9).
Pokud jde o dílčí procesní námitky, Ústavní soud uvádí následující. Výtka, dle níž v průběhu řízení došlo ke změně v obsazení senátu, přičemž noví členové senátu se seznámili pouze s podstatným obsahem přednesů účastníků a dosud provedenými důkazy, není v prvé řadě přípustná. Ke změně v obsazení senátu mělo dojít před soudem prvního stupně. Z rekapitulace odvolacích námitek ani jiných částí odůvodnění rozsudku městského soudu přitom neplyne, že by stěžovatelka podobnou výhradu vznesla. Sama v ústavní stížnosti přitom netvrdí, že by se snad s touto její námitkou odvolací soud opomněl vypořádat. Ústavní soud proto uzavírá, že stěžovatelka nevyužila procesní prostor, který se jí v odvolacím řízení k ochraně jejího práva na spravedlivý proces nabízel. Nadto ustanovení §119 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") nelze chápat tak, že se vyžaduje seznámení nových členů senátu s doslovným zněním obsahu všech přednesů a všemi jednotlivostmi provedeného dokazování. Zásadě stanovené §119 odst. 3 o. s. ř. soud dostojí, jestliže předseda senátu provede rekapitulaci dosavadního průběhu řízení, tedy toho nejpodstatnějšího, co se dosud v řízení odehrálo (sdělí, jaké důkazy již byly provedeny, co tvrdí účastníci, co je sporné a co nikoliv).
Ani námitce, že soudy nebyla vyslyšena její žádost o změnu ustanovené právní zástupkyně s ohledem na údajnou ztrátu důvěry, nemůže Ústavní soud přisvědčit. Pakliže soudy ponechaly případné žádosti stěžovatelky bez odezvy, bylo na stěžovatelce, aby se vydání příslušných procesních rozhodnutí domáhala např. návrhem na určení lhůty k provedení procesního úkonu či stížností na průtahy v soudním řízení. Vyčerpání těchto prostředků stěžovatelka nedoložila, nehledě na to, že o ustanovení právního zástupce z řad advokátů dle §30 o. s. ř. rozhoduje soud samostatným usnesením, proti němuž je přípustné odvolání. I zde je tedy argumentace stěžovatelky nepřípustná.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 22. května 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu