ECLI:CZ:US:2018:1.US.926.17.1
sp. zn. I. ÚS 926/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Magáta, zastoupeného JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem 1. máje 398, Třinec, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 279/2016-20 ze dne 25. 1. 2017 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Ads 324/2016-17 ze dne 25. 1. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti dle čl. 38 odst. 2 Listiny.
Z přiložených podkladů vyplývá, že stěžovateli byl rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen "vedlejší účastnice") č. j. XXX ze dne 5. 9. 2012 přiznán od 1. 1. 2012 starobní důchod ve výši 9 298 Kč. Toto rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 13. 9. 2012. Dne 3. 9. 2015, tedy o téměř tři roky později, zaslal stěžovatel vedlejší účastnici podání nazvané "žádost", v němž se domáhal přiznání správné výše starobního důchodu. Vedlejší účastnice na tuto žádost odpověděla dopisem ze dne 30. 10. 2015, ve kterém stěžovatele informovala o rozhodnutích týkajících se výše jeho starobního důchodu (kromě již zmíněného se jednalo o tři rozhodnutí ze dne 24. 4. 2015, jimiž byl stěžovateli starobní důchod zvýšen a stanoven dorovnávací přídavek) s tím, že výše dávky byla vyměřena správně a v souladu s platnými právními předpisy. Stěžovatelem následně uplatněné námitky vedlejší účastnice rozhodnutím č. j. XXX ze dne 8. 12. 2015 zamítla pro opožděnost. Proti uvedenému rozhodnutí stěžovatel podal žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. 20 Ad 70/2015-32 ze dne 26. 10. 2016 zamítl. Stejný osud stihl posléze kasační stížnost stěžovatele, která byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 279/2016-20 ze dne 25. 1. 2017 rovněž zamítnuta, a to pro nedůvodnost.
V ústavní stížnosti je dále napadán rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Ads 324/2016-17 ze dne 25. 1. 2017, jímž byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 19 Ad 11/2016-64 ze dne 24. 10. 2016 o zamítnutí žaloby stěžovatele směřující do rozhodnutí vedlejší účastnice č. j. XXX ze dne 18. 1. 2016. Posledně citovaným rozhodnutím byly dříve zamítnuty jeho námitky a potvrzeno usnesení vedlejší účastnice č. j. USN-18.12.2015-XXX ze dne 18. 12. 2015, jímž tato zastavila řízení o výše zmiňované žádosti stěžovatele ze dne 3. 9. 2015 z důvodu, že se jednalo o opakovanou žádost, o níž již bylo rozhodnuto dne 5. 9. 2012 přiznáním starobního důchodu.
Stěžovatel se s popsaným výsledkem řízení nespokojil. V ústavní stížnosti projevil nesouhlas se závěrem Nejvyššího správního soudu, vyjádřeným v jeho rozsudku č. j. 6 Ads 279/2016-20 ze dne 25. 1. 2017, že dopis vedlejší účastnice ze dne 30. 10. 2015 není rozhodnutím, neboť, mimo jiné, neobsahuje zákonem stanovené náležitosti. Takovéto hodnocení označil stěžovatel za formalistické. Podle jeho názoru naopak předmětný dopis vedlejší účastnice "zcela zřetelně nese známky rozhodnutí", pročež podal proti němu v zákonné lhůtě dne 6. 11. 2015 námitky. Ve zbývající části stížnostního návrhu stěžovatel rozporoval způsob výpočtu výše svého starobního důchodu, přičemž namítal, že vedlejší účastnicí provedené rozdělení dob pojištění mezi český a slovenský systém sociálního zabezpečení nebylo správné.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních kauz, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Ústavnímu soudu, jakožto soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojícímu mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), zásadně nepřísluší jimi přijaté závěry jakkoliv přehodnocovat s výjimkou případů, kdy jsou tyto v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají nebo kdy je některá z norem interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo kdy se jedná o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy).
Podobná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit ústavní stížností napadená rozhodnutí, však v projednávané věci nenastala. Jak si Ústavní soud ověřil, Nejvyšší správní soud vyšel v obou případech z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, a tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární či nadmíru formalistická.
Pozornosti Ústavního soudu samozřejmě neuniklo, že ve vztahu k rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Ads 324/2016-17 ze dne 25. 1. 2017 stěžovatel žádné výhrady v ústavní stížnosti neuplatnil. Argumentace stěžovatele se tak fakticky váže toliko k rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 279/2016-20 ze dne 25. 1. 2017, přičemž je založena na tvrzení, že proti dopisu vedlejší účastnice ze dne 30. 10. 2015 byly námitky podány včas. Nejvyšší správní soud, před ním rovněž i krajský soud a vedlejší účastnice, předmětné námitky ze dne 6. 11. 2015 považovaly naopak za opožděné, kterýžto závěr opíraly o obsah samotných námitek svědčící jednoznačně o tom, že směřují proti rozhodnutí vedlejší účastnice ze dne 5. 9. 2012. Toto zjištění stěžovatel v ústavní stížnosti přitom nijak nereflektoval. Namísto toho se soustředil na polemiku se správními soudy ohledně charakteru dopisu vedlejší účastnice ze dne 30. 10. 2015, pomíjejíc, že z hlediska rozhodovacích důvodů dotčených orgánů se jedná o problematiku zcela bezpředmětnou.
V dané souvislosti Ústavní soud připomíná, že k ochraně práv je nutné vlastní přičinění jednotlivých subjektů, tj. požaduje se, aby především ony samy sledovaly svá subjektivní práva a činily takové kroky, aby nedocházelo k jejich ohrožování a poškozování (zásada vigilantibus iura scripta sunt). Jinými slovy, pakliže stěžovatel v posuzovaném případě nevěnoval náležitou pozornost konstrukci svých opravných prostředků (počínaje námitkami ve správním řízení), aby tyto jako procesní prostředek ochrany práv stěžovatele splňovaly svůj účel a současně byly také procesně účinné, nelze tuto skutečnost vykládat k tíži obecných soudů a spatřovat v ní porušení ústavně zaručených práv.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu