ECLI:CZ:US:2018:1.US.939.18.1
sp. zn. I. ÚS 939/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti G. N. Š., zastoupeného JUDr. Pavlem Pohorským, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1284/37, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017 č. j. 4 Tdo 1448/2017-37, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2017 č. j. 12 To 247/2017-474 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. 3. 2017 č. j. 38 T 14/2016-443, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu Praha-východ, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 3 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, čl. 37 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že trestní soudy v jeho věci nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe, neboť danou věc bylo možné řešit soukromoprávními prostředky, resp. v současnosti stále ještě probíhá civilní řízení týkající se vlastnických práv k nemovitostem, jejichž užívání bylo podstatou skutku, za nějž byl odsouzen. Uvádí, že nenaplnil objektivní ani subjektivní stránku přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru. Uživatelem předmětných nemovitostí podle něj byla společnost CARDI, spol. s r. o., jejímž je jednatelem, takže on sám nemohl být osobou protiprávně obsazující či užívající dané nemovitosti, zvláště když tam neměl žádné soukromé či osobní věci. Stěžovatel dále poukazuje na to, že společnost CARDI, spol. s r. o. nemohla být za daný trestný čin odpovědná, tudíž podle jeho názoru nemohla vzniknout trestněprávní odpovědnost ani osobám za ni jednajícím. Zdůrazňuje, že kvůli poskytování péče invalidní spoluobžalované T. M. se fakticky o záležitosti společnosti CARDI, spol. s r. o. nestaral.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a že polemizuje s právními a skutkovými závěry soudů stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Je proto třeba především odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, primárně pak na rozsudek Okresního soudu Praha-východ. Tento soud přesvědčivě odůvodnil, z čeho lze spolehlivě dovozovat, že stěžovatel i jeho spoluobžalovaná věděli o své povinnosti vyklidit předmětné nemovitosti (srov. č. l. 13-14). Další námitky stěžovatele vyvrátil ve svém usnesení Nejvyšší soud, když vysvětlil, že konstrukce trestní odpovědnosti fyzických osob je založena na jejich individuální trestní odpovědnosti, která vzniká naplněním znaků konkrétního trestného činu, bez ohledu na to, zda k němu případně došlo v rámci činnosti právnické osoby. Správně připomněl, že možností vzniku trestní odpovědnosti právnických osob není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob, které za právnickou osobu jednají. Nejvyšší soud proto dovodil, že trestní odpovědnost stěžovatele a jeho spoluobžalované jako statutárních orgánů společnosti CARDI, spol. s r. o. je jednoznačně dána a opačný závěr by vedl k nepřijatelným důsledkům v podobě vyvinění se fyzické osoby za jakoukoli trestnou činnost spáchanou jménem právnické osoby (srov. č. l. 4-5).
V souvislosti s přesvědčením stěžovatele, že v jeho věci měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku, Ústavní soud připomíná, že podle této zásady trestní odpovědnost není vždy vyloučena, když existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, správněprávní, či pracovněprávní. Jinými slovy řečeno, není vyloučeno ani souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost nepřichází v úvahu pouze v situacích, kdy lze uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2550/12 nebo IV. ÚS 2801/16).
V posuzované věci se možností aplikace zásady subsidiarity trestní represe pozorně zabýval Okresní soud Praha-východ (srov. č. l. 15). Poukázal přitom zejména na skutečnosti, že stěžovateli i jeho spoluobžalované byla známa povinnost vyklidit předmětné nemovitosti uložená již v roce 2014 pravomocným rozsudkem a že poškozený užil všech zákonných civilněprávních prostředků k domožení se svého nároku. Závěr, že uplatnění trestní represe je nezbytné, se tak jeví jako zcela opodstatněný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu