ECLI:CZ:US:2018:1.US.978.17.1
sp. zn. I. ÚS 978/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Lamplota, zastoupeného Mgr. Petrem Fučíkem, advokátem se sídlem Purkyňova 2, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2017 č. j. 4 As 216/2016 - 34, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2016 č. j. 41 A 17/2015 - 38, rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru dopravní správy ze dne 26. 1. 2015 č. j. JMK 1469/2015 sp. zn. S-JMK 1469/2015/OD/Ša a rozhodnutí Městského úřadu Blansko, odboru vnitřních věcí ze dne 16. 12. 2014 č. j. MBK/2014/DP/180/2014-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 30. 3. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných orgánů státní moci.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel byl rozhodnutím Městského úřadu Blansko, odboru vnitřních věcí, ze dne 16. 12. 2014, č. j. MBK/2014/DP/180/2014-55, uznán vinným ze spáchání přestupku dle ust. §125c odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o silničním provozu"), kterého se měl dopustit tím, že v provozu na pozemních komunikacích v rozporu s ust. §5 odst. 2 písm. b) tohoto zákona dne 5. 4. 2014 v 00:05 hod. na pozemní komunikaci mezi obcemi Vanovice a Šebetov jako řidič osobního automobilu, řídil vozidlo v takové době po požití alkoholického nápoje, po kterou byl ještě pod vlivem alkoholu. Nesouhlas stěžovatele se shora popsaným stavem vedl až k vydání ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v jeho případě došlo k porušení zásady in dubio pro reo, neboť v projednávané věci byly proti sobě postaveny dvě verze skutkového děje, přičemž jedna se zakládá na svědeckých výpovědích zasahujících policistů a ta druhá na výpovědi stěžovatele a jeho zaměstnanců. Orgány veřejné moci se podle stěžovatele zcela účelově přiklonily k verzi první, kterou stěžovatel po celou dobu rozporoval, a to tvrzením, že vozidlo neřídil, nýbrž v něm pouze seděl na místě spolujezdce a čekal na svědky Kostku a Špánika, až dovezou naftu. Stěžovatel tvrdí, že vozidlo ani řídit nemohl, neboť toto po celou dobu stálo s vypnutým motorem a neměl u sebe ani klíčky od zapalování. Tato verze byla potvrzena svědky Kostkou a Špánikem, kdy druhý z nich dokonce přijel po incidentu na inkriminované místo a potvrdil zde, že stěžovatel nemohl řídit vozidlo. Výpověď policistů, kteří viděli auto v pohybu, je podle stěžovatele lživá. Auto stěžovatele se nacházelo o půlnoci na neosvětlené silnici, nemělo rozsvícená vnitřní světla a navíc mělo zatemněné skla. Policisté tudíž nemohli tvrdit, že viděli, jak se stěžovatel přesouvá z místa řidiče na místo spolujezdce.
Stěžovatel vytkl obecným soudům, že v jeho případě nepřipustily znalecký posudek nebo vyšetřovací pokus. Tím nebyl dostatečně objasněn skutkový stav, v čemž spatřuje stěžovatel prvek libovůle. Výpovědi svědků měly být obecnými soudy hodnoceny účelově. Výpovědím policistů byla bezdůvodně přiřazena vyšší váha, než výpovědím svědků stěžovatele.
Shora uvedeným postupem bylo podle stěžovatele zasaženo do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat skutkové a právní posouzení věci obecnými soudy svým vlastním. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku aplikace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nezakládá porušení základního práva nebo svobody.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Z napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu vyplývá, že tento se vypořádal se všemi podstatnými námitkami stěžovatele, zejména pak s tím, jak došlo ke zjištění toho, že stěžovatel přelézal z místa řidiče na místo spolujezdce. Pokud stěžovatel rozporuje výpověď policistů a proti tomu staví výpověď svých dvou svědků, nutno uvést, že tito svědci přijeli až po zahájení silniční kontroly. Nejvyšší správní soud se rovněž hodnověrně vypořádal s tím, proč uvěřil výpovědi policistů před výpovědí zaměstnanců stěžovatele. Stěžovatel nepředložil žádný důvod, pro který by se policisté křivou výpovědí vystavovali hrozbě kárného řízení (nebyl kupříkladu popsán žádný incident, pro který by se měli zasahující policisté stěžovateli křivou výpovědí mstít).
Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
Z těchto důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu