ECLI:CZ:US:2018:1.US.986.17.1
sp. zn. I. ÚS 986/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Doc. JUDr. et Mgr. Janem Brázdou, Ph.D., advokátem se sídlem Malá 6, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2017 č. j. 33 Cdo 5849/2016-195 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2016 č. j. 17 Co 107/2016-161, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze, Okresního soudu v Mladé Boleslavi a J. V. jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 5. 1. 2016 č. j. 16 C 309/2015-67 uložil stěžovateli jako žalovanému ve sporu se žalobkyní Janou Vodičkovou (dále také jako "vedlejší účastnice řízení") povinnost zaplatit jí částku 70 394 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Jednalo se o úhradu poloviny plateb za energie (zemní plyn a elektřinu), spotřebované v domě č.p. X v Ř., kde účastníci sporu bydleli jako dnes již rozvedení manželé.
2. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 16. 8. 2016 č. j. 17 Co 107/2016-161 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 20. 1. 2017 č. j. 33 Cdo 5849/2016-195 odmítl také dovolání stěžovatele v dané věci.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že výše spotřebované energie se mu zdála enormně vysoká. Nezpochybňuje, že žalobkyně - vedlejší účastnice řízení celou dlužnou částku uhradila a po něm žádala polovinu, on však prý neměl možnost tuto spotřebu ovlivnit, ani neměl přehled o její skutečné výši, ale přesto se choval jako v bývalém manželství, kdy údajně nevznikl žádný konflikt ohledně financování. Stěžovatel posléze v jistém období přešel na vaření prostřednictvím propan-butanové lahve a topení realizoval krbovými kamny s výměníkem. Zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení soudem prvního stupně i soudem odvolacím; navíc soudy nepředvolaly jeho sousedku Marii Benešovou, která prý měla (jako důchodkyně) nejvíce informací o dění v domě za dočasné nepřítomnosti stěžovatele. Stěžovatel poukázal na to, že vše je důsledkem konfliktů s jeho zetěm, který původně v domě bydlel, což nakonec vyústilo v rozpad manželství stěžovatele s nynější žalobkyní. Dcera stěžovatele s manželem (zeťem) prý nechtěli opustit tento rodinný dům, i když se měli kam odstěhovat, a ještě na stěžovatele podali trestní oznámení pro porušování domovní svobody. V této trestní věci rozhodoval také Ústavní soud (nález sp. zn. I. ÚS 3113/13), jenž uznal, že jmenovaní se vůči stěžovateli zachovali neadekvátně. Také Nejvyšší soud podle názoru stěžovatele pochybil, když jeho dovolání odmítl; pominul přitom - mimo jiné - prý nepřesné a kombinované poučení o dovolání v rozsudku odvolacího soudu.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud často opakuje, že pokud obecné soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do jeho pravomoci jejich rozhodnutí přezkoumávat. Ústavní soud se nemůže zabývat ani sjednocováním judikatury obecných soudů, což je úkolem Nejvyššího soudu, ani proběhlé řízení rigorózně předělávat. Nepřísluší mu zejména přehodnocovat důkazy, provedené těmito soudy, a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením - či s jeho dílčími body - neztotožňoval. Mohl by tak učinit pouze tehdy, kdyby dospěl k závěru, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, to však Ústavní soud v daném případě neshledal.
6. Závěry obecných soudů v dané věci lze ve shora vymezeném smyslu stěží zpochybnit. Tvrzení stěžovatele, že byl omezen ve výkonu vlastnického práva k předmětné nemovitosti, stejně jako jeho názor, že nemohl ovlivnit v rozhodném období spotřebu energie, se neprokázalo. Rovněž nebylo zjištěno, že by žalobkyně užívala nemovitost jinak než běžným způsobem, což by vedlo k vyšší spotřebě. Naopak se potvrdilo, že stěžovatel se na spotřebě podílel v rozhodném období (od 10. 9. 2012 do 30. 3. 2014), když obýval a výlučně užíval přízemí a suterén domu. Odvolací soud navíc doplnil dokazování výslechem svědků J. Vodičky a J. Tomanové a vyložil, proč neshledal potřebným vyslechnout také svědkyni M. Benešovou. Soud také vyvrátil názor stěžovatele, že žalobkyně měla motivaci zvyšovat spotřebu z důvodů napjatých vztahů mezi účastníky řízení v předmětném období, nehledě na to, že to byla právě žalobkyně, která byla ve smluvním vztahu k dodavatelům energií a prvotní povinnost k úhradě vznikla právě jí. V daném případě tedy uplatnila žalobkyně - vedlejší účastnice řízení vůči stěžovateli nárok na zaplacení požadované částky z titulu regresu solidárního dlužníka.
7. Ani Nejvyšší soud nepochybil, když dovolání stěžovatele odmítl. Dostatečným způsobem totiž vyložil, proč se nemohl jeho dovoláním zabývat meritorně. Uvedl přitom mimo jiné, že otázkou naplnění kritérií, stanovených v ust. §237 o. s. ř., se stěžovatel vůbec nezabýval, a to, v čem spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebylo možno dovodit ani z obsahu dovolání, jenž byl tvořen pouze rekapitulací předchozích řízení, interpretací soudních rozhodnutí a předestřením vlastní skutkové verze stěžovatele. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom obligatorní náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku, bez ohledu na to, jak bylo formulováno poučení odvolacího soudu o dovolání (podle stěžovatele prý "nepřesně a kombinovaně"); stěžovatel byl ostatně v dovolacím řízení řádně zastoupen advokátem.
8. Pokud jde o poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 3113/13, i s tím se soudy dostatečně vypořádaly. Odvolací soud konstatoval, že stěžovatel se měl dopustit protiprávního jednání spočívajícího v tom, že několikrát násilím vnikl do bytu rodiny své dcery v prvním patře předmětného domu, který jmenovaná užívala se souhlasem vedlejší účastnice. Na základě zrušovacího výroku Ústavního soudu byl stěžovatel následně obžaloby zproštěn a s ohledem na subsidiaritu trestněprávní represe byla věc řešena mimo trestní řízení. Je zřejmé, že s nyní zkoumanou civilněprávní věcí tato kauza souvisí toliko okrajově.
9. Právní závěry obecných soudů jsou tedy přijatelným řešením sporu; rozhodnutí nebyla arbitrární ani neočekávaná a vyplývala z podstatných okolností zkoumané věci. Jde tak o výsledek nezávislého rozhodování obecných soudů. V postupu a výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
10. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu