ECLI:CZ:US:2018:2.US.10.18.1
sp. zn. II. ÚS 10/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HEGE stavební s.r.o., se sídlem Sedlčany, Nad Přehradou 826, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, Příbram III, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 8. 10. 2014, č. j. 6 C 196/2014-85, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2015, č. j. 21Co 78/2015-114, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2017, č. j. 33 Cdo 4001/2015-149, za účasti Okresního soudu v Příbrami, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Podstata sporu spočívala v tom, že žalobkyně stěžovatelce podle jejího tvrzení - zjednodušeně řečeno - nedodala fakturované množství drcené kameniny, byť cenu požadovala v plné výši. Tvrdila totiž, že stěžovatelce dodala fakturované množství. Dodání menšího množství naopak stěžovatelka chtěla prokázat svědeckými výpověďmi, které ale obecné soudy neprovedly a jejich neprovedení ani řádně nevysvětlily. Ze strany obecných soudů se tak podle stěžovatelky jedná o opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu [stěžovatelka v této souvislosti odkazuje například na nález sp. zn. I. ÚS 854/09 ze dne 9. 12. 2009 (N 255/55 SbNU 463)].
3. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí se zejména podává, že Okresní soud v Příbrami nyní napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni částku 216.517,40 Kč s úrokem z prodlení, zamítl vzájemnou žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 30.487 Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.
4. Krajský soud v Praze shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně totiž vzal za prokázanou skutkovou verzi žalobkyně, podle níž pro stěžovatelku nadrtila podle smlouvy 7.368 tun kameniva a má právo na zaplacení smluvně dohodnuté ceny ve výši 700.517,40 Kč, ze které stěžovatelka uhradila dne 15. 5. 2014 pouze 484.000 Kč, aniž by při tomto dílčím plnění sdělila žalobkyni důvody, pro které nezaplatila rozdíl ve výši 216.517,40 Kč. Námitky proti výši ceny a množství kamení stěžovatelka přednesla až v podání ze dne 6. 6. 2014 po výzvě žalobkyně k úhradě zbývajících části žalované ceny. Za této situace krajský soud uvedl, že částečné plnění mělo za následek uznání zbytku dluhu, jestliže dlužník (stěžovatelka) nedala před nebo nejpozději současně s poskytnutím dílčího plnění výslovně najevo, že ve zbývajícím rozsahu pohledávku věřitele (žalobkyně) nehodlá uspokojit. Stěžovatelka před ani v souvislosti s poskytnutím částky 484.000 Kč žalobkyni nesdělila, že ve zbývajícím rozsahu její pohledávku z titulu ceny díla nezaplatí.
5. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto (výrok I) a výrokem II bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení. Stěžovatelka totiž podle Nejvyššího soudu v dovolání nevznesla žádnou otázku zakládající jeho přípustnost.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že pro soudy byla existence výše žalobou uplatněné pohledávky žalobkyně prokázána zejména předloženými listinnými důkazy potvrzenými oběma stranami sporu, když množství nadrceného kameniva bylo zjištěno exaktním měřením kalibrovanými měřidly, a to způsobem stranami sporu sjednaným. Stěžovatelka pak tento ústřední závěr obecných soudů v ústavní stížnosti žádnými relevantními údaji ani skutečnostmi nezpochybňuje; nevysvětluje tedy dostatečně, na základě jakých informací by navrhovaní svědci mohli stranami sporu zaprotokolované a kalibrovanými přístroji navážené množství kameniny zpochybnit. Argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti je naopak postavena toliko na citaci obecných pasáží judikatury Ústavního soudu týkajících se problematiky dokazování a vypořádávání se s navrženými důkazy, což však nelze považovat za dostačující ústavněprávní argumentaci.
9. Hodnota svědectví stěžovatelkou navržených svědků pak nevyplývá ani z ústavní stížností napadených rozhodnutí, neboť ani úvahy stěžovatelky například o počtu a zatíženosti jednotlivých nákladních automobilů nemohou i podle názoru Ústavního soudu množství kameniny navážené kalibrovaným přístrojem relevantně zpochybnit.
10. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, jimiž stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalovanou pohledávku, jsou z ústavního hlediska akceptovatelná a stěžovatelka se ve skutečnosti domáhá odlišného výsledku řízení, což však nepodléhá ústavní ochraně. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu