ECLI:CZ:US:2018:2.US.1014.18.1
sp. zn. II. ÚS 1014/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele E. M., toho času ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Alenou Holubkovou, advokátkou se sídlem Revoluční 762/13, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. Nt 409/2017, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2018, č. j. 14 To 155/2017-252, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 3. 2018, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti v záhlaví specifikovaným rozhodnutím Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") a Vrchního soudu v Praze (dále jen "stížnostní soud"), a to s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní a jinou ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva žádat o poskytnutí azylu a zároveň práva se domáhat, aby příslušný orgán veřejné moci o takové žádosti rozhodl, zakotveného čl. 43 Listiny, zásady non-refoulement ve smyslu čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků ve spojení s Protokolem týkajícím se právního postavení uprchlíků ze dne 31. 1. 1967, jakož i čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel výslovně označil svou stížnost jako směřující toliko proti shora specifikovanému usnesení stížnostního soudu a jen jeho zrušení Ústavnímu soudu navrhl, z jeho argumentace však jednoznačně plyne, že tato směřuje i proti shora specifikovanému rozhodnutí nalézacího soudu. To rovněž plyne i ze skutečnosti, že stěžovatel Ústavní soud požádal o odklad vykonatelnosti tohoto napadeného rozhodnutí a Ústavnímu soudu je i zaslal v kopii. Ústavní soud proto považuje ústavní stížnost za podanou proti oběma shora specifikovaným rozhodnutím.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Napadeným rozhodnutím nalézací soud rozhodl, že dle ustanovení §95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších zákonů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"), je přípustné vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace pro skutek vymezený v následujícím odstavci, a to za současného přijetí následujících záruk poskytnutých Generální prokuraturou Ruské federace:
- účelem žádosti o vydání není stíhání z politických důvodů, z důvodů souvisejících s rasou, náboženstvím, národností nebo politickými názory,
- stěžovateli bude poskytnuta příležitost k obhajobě, včetně právní pomoci advokátem,
- stěžovatel nebude podroben mučení nebo krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání,
- stěžovatel bude mít právo na spravedlivý soudní proces ve smyslu článků 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i příslušné úmluvy Organizace spojených národů, Rady Evropy a protokolů k nim,
- s odkazem na článek 61 odst. 1 Ústavy Ruské federace nebude stěžovatel jako občan Ruské federace vydán cizímu státu,
- stěžovatel bude v případě svého vydání stíhán pouze pro ty trestné činy, pro které je vydání požadováno, a že po skončení trestního stíhání, resp. soudního řízení a v případě odsouzení po odpykání trestu bude moci opustit území Ruské federace,
- zaměstnanci Velvyslanectví České republiky v Ruské federaci budou kdykoli moci stěžovatele navštěvovat bez účasti třetích osob, budou moci požádat o informace o soudním řízení proti stěžovateli a budou mít právo účasti na zasedání soudu,
- Ministerstvo spravedlnosti České republiky bude informováno o stížnostech podaných stěžovatelem nebo jeho jménem, týkajících se nesprávného nebo špatného zacházení ve vězení policejními důstojníky.
4. Skutek, pro který bylo Generální prokuraturou požadováno stěžovatelovo vydání a pro nějž byla vyslovena přípustnost stěžovatelova vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace, měl spočívat, zjednodušeně řečeno, v tom, že stěžovatel spolu s dalšími osobami měl v zištném úmyslu provozovat nejméně v době od září 2013 do června 2015 prostřednictvím různých právnických osob systém uzavírání deklarovaně výnosných investičních smluv v oblasti těžby jaspisu a porfyritu na území Urského rajonu Čeljabinské oblasti s různými fyzickými osobami, ačkoliv věděl, že výnos z těchto investic není reálný a jednalo se o tzv. pyramidový podvod, jímž měla být způsobena investorům škoda v celkové výši přesahující jednu miliardu rublů.
5. Nalézací soud považoval všechny zákonné podmínky dle zákona o mezinárodní justiční spolupráci pro vydání stěžovatele do Ruské federace za splněné a záruky poskytnuté Generální prokuraturou Ruské federace za dostatečné. Stěžovatel proti napadenému rozhodnutí nalézacího soudu podal stížnost, již stížnostní soud zamítl svým v záhlaví vymezeným rozhodnutím. Se stěžejní stěžovatelovou námitkou, uplatněnou následně i v jeho ústavní stížnosti, spočívající v tom, že v době rozhodování nalézacího soudu probíhalo řízení o správní žalobě stěžovatele proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany, se stížnostní soud vypořádal s odkazem na judikát Rt 42/2002 tak, že probíhající řízení o této žalobě brání toliko realizaci vydání, nikoliv možnosti rozhodnout o jeho přípustnosti.
III. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti prosazuje názor, že 1) jeho vydáním do Ruské federace by byla porušena zásada non-refoulement; 2) podklady k jeho extradici byly nedostatečné. Konkrétně stěžovatel svou argumentaci rozvíjí takto:
7. Ad 1) stěžovatel dovozuje, že o přípustnosti jeho vydání mělo být rozhodováno trestními soudy až poté, co bude pravomocně skončeno řízení o jeho správní žalobě proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany. Podání této správní žaloby má totiž odkladný účinek. Stěžovatel žádost o mezinárodní ochranu v České republice přitom nepodával účelově, ale pro důvodnou obavu z ohrožení života a zdraví jeho samého i jeho rodiny. Rozhodnutí o přípustnosti vydání stěžovatele ještě před tím je dle jeho názoru porušením zásady non-refoulement, zakotvené v čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, jakož i v rozporu s čl. 3 Úmluvy, jenž ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva musí být vykládán tak, že zabraňuje vydání kohokoliv do státu, kde by mu hrozilo porušení zákazu mučení a jiného nelidského a ponižujícího zacházení či trestání. Na podporu této své argumentace stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Azs 10/2010-99. Je povinností soudů v extradičním řízení zkoumat, zda stěžovateli ve státě, do nějž má být vydán, hrozí riziko porušení čl. 7 Listiny a čl. 3 Úmluvy, a pokud tak neučiní, jde o porušení čl. 6 Úmluvy.
8. Ad 2) stěžovatel uvádí, že je povinností extradičních soudů v trestním řízení zkoumat, zda podklady žádosti o extradici svědčí o tom, že trestní řízení ve státě, který tuto žádost podal, splňuje obecně přijímané standardy trestního řízení. Z těchto podkladů musí být seznatelné, že se trestní stíhání opírá o určitou soustavu důkazů, tj. že je rozumně odůvodněno, přičemž české soudy nemohou předstírat, že nevidí zcela evidentní nedostatky úkonů, na jejichž základě se v dožadující zemi trestní řízení proti vydávané osobě vede. Na podporu tohoto svého argumentu stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1354/13 ze dne 11. 9. 2013. Stěžovatel v této souvislosti rovněž upozornil, že již v rámci předběžného řízení i v řízení před soudem poukazoval na to, že je proti němu v Ruské federaci veden nespravedlivý proces, a proto oběma napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny.
IV. Posouzení Ústavním soudem
9. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
10. Obecně je ústavní stížnost proti rozhodnutí stížnostního soudu o stížnosti proti rozhodnutí o přípustnosti vydání k trestnímu státu přípustná [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 37/13 ze dne 13. 8. 2013 (ST 37/70 SbNU 619; 262/2013 Sb.)], což platí i pro nynější případ. Stěžovatelova ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud důsledně a dlouhodobě požaduje po obecných soudech rozhodujících v extradičním řízení, aby ex offo a velmi pečlivě posuzovaly extradiční žádost a její podklady (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1015/14 ze dne 23. 8. 2016), předmětný skutek a jeho formulaci [nález sp. zn. III. ÚS 1354/13 ze dne 11. 9. 2013 (N 161/70 SbNU 501)], existenci ústavně konformně vykládaných důvodů nepřípustnosti vydání [srov. nález sp. zn. III. ÚS 534/06 ze dne 3. 1. 2007 (N 1/44 SbNU 3)], jakož i nebezpečí potenciálního porušení práva na život či nebýt podroben mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání vydávané osoby v dožadující zemi [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 670/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 150/66 SbNU 269)], případně i existenci jiných (humanitárních, zdravotních atd.) důvodů pro nevydání [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 353/12 ze dne 10. 10. 2012 (N 171/67 SbNU 97)].
12. Jestliže by po takovém posouzení obecné soudy naznaly, že vydávané osobě hrozí v dožadující zemi riziko porušení jejích práv na spravedlivý proces v trestním řízení, které tam proti ní je vedeno, případně pronásledování ve smyslu Úmluvy o právním postavení uprchlíků, porušení práva na život či zákazu mučení a jiného krutého a nelidského či ponižujícího zacházení či jiné obdobně závažné porušení jejích základních práv či svobod, nesmí vydání této osoby připustit. Takové riziko přitom nemůže být dáno obecně situací v dané zemi, ale musí existovat ve vztahu ke konkrétní osobě [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1017/14 ze dne 26. 5. 2015 (N 99/77 SbNU 473) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1142/13 ze dne 30. 5. 2013 (U 6/69 SbNU 849)], což je povinností obecných soudů v potřebném rozsahu zjistit.
13. Řízení o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace i obě napadená rozhodnutí obecných soudů z mezí ústavní konformity nevybočují. Obě tato rozhodnutí mají zákonný podklad, vyplývá z nich, že se obecné soudy zabývaly extradiční žádostí v intencích nastíněných výše sub 11. a 12. a jsou řádně odůvodněná, včetně vypořádání námitek stěžovatele v rozsahu odpovídajícímu jejich relevanci. Ústavní soud neshledal, že by byla stižena některou vadou zakládající jejich protiústavnost, již jim stěžovatel přisuzuje.
14. Ústavní soud předně konstatuje, že námitka stěžovatele ad 1) se v jeho případě míjí účinkem, neboť obecné soudy jednaly v souladu s tím, čeho se stěžovatel dovolává. Tvrdí-li stěžovatel, že probíhající řízení o správní žalobě ve věci jeho neudělení mezinárodní ochrany zabraňuje jeho vydání do státu, kvůli němuž se stěžovatel udělení mezinárodní ochrany domáhá, pak tento závěr nijak postup nalézacího ani stížnostního soudu nevylučuje. Stížnostní soud správně poukázal na to, že takové probíhající řízení o správní žalobě zabraňuje až realizaci vydání [srov. k tomu např. nález sp. zn. II. ÚS 1221/13 ze dne 29. 1. 2014 (N 12/72 SbNU 169)], nikoliv již vydání rozhodnutí o tom, že toto vydání je přípustné.
15. Rozhodnutím o přípustnosti vydání totiž vydávací řízení dle zákona o mezinárodní justiční spolupráci nekončí, neboť tímto je pouze završena jeho tzv. justiční fáze. Té následuje tzv. fáze administrativní, v níž o realizaci vydání bude rozhodovat ministr spravedlnosti. Ten nesmí o vydání pozitivně rozhodnout dříve, než bude řízení o správní žalobě stěžovatele proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany pravomocně skončeno. To však neznamená, že by o přípustnosti vydání nemohl rozhodnout soud ještě před pravomocným rozhodnutím o správní žalobě [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 ze dne 13. 8. 2013 (ST 37/70 SbNU 619; 262/2013 Sb.), bod 18. a 20.]. Stěžovatel přitom netvrdí ani neprokazuje, že by v jeho věci již ministr spravedlnosti pozitivně o jeho vydání rozhodl, aniž by bylo řízení o stěžovatelově správní žalobě proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany pravomocně skončeno, a žádné takové rozhodnutí předmětem své ústavní stížnosti rovněž neučinil. Stěžovatelem uplatňovaná argumentace je tak v této chvíli v tomto ohledu ještě předčasná a tomuto zůstává zachována možnost brojit proti eventuálnímu pro něj nepříznivému rozhodnutí o vydání ministra spravedlnosti i správního soudu o jím podané správní žalobě, a to i případně za splnění zákonných podmínek i cestou ústavní stížnosti.
16. Námitka stěžovatele ad 2) spočívá v obecném konstatování požadavků na ústavní konformitu vydávacího řízení dle zákona o mezinárodní justiční spolupráci. S tímto konstatováním se Ústavní soud sice ztotožňuje, argumentaci stěžovatele však shledává zcela obecnou a nekonkrétní. Stěžovatel neuvedl nic, v čem konkrétně měly obecné soudy posoudit žádost o extradici se vším, co k tomu náleží (viz k tomu výše) nedostatečně, případně z čeho vyplývá, že se v potřebném rozsahu nezabývaly dodržením minimálních standardů ochrany jeho lidských práv v trestním řízení vedeném proti němu v dožadujícím státě či rizikem jiných závažných porušení jeho ústavně zaručených lidských práv či svobod v dožadujícím státě v případě, že do něj bude vydán.
17. Nalézací soud poměrně podrobně na s. 4-7 svého napadeného rozhodnutí vyložil, proč považuje poskytnuté extradiční podklady za dostatečné, zejména proč je dle jeho názoru extradičně vymezený skutek dostatečně konkrétní. Rovněž uvedl, že si je vědom problematičnosti dodržování lidských práv v souvislosti s trestním řízením v Ruské federaci, čímž dal najevo, že tomuto riziku přisuzuje patřičnou závažnost, avšak vysvětlil, proč ve stěžovatelově případě neshledává obavu z možného porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních lidských práv a svobod po jeho případném vydání do Ruské federace za naplněnou, a to zejména ve světle poskytnutých záruk. Obdobně učinil stížnostní soud na s. 7 až 10 svého napadeného usnesení.
18. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti s odůvodněním těchto rozhodnutí nijak konkrétně nepolemizuje, nevyvrací je, neuvádí, v čem jsou závěry obecných soudů nesprávné, neúplné či nedostatečné, dokonce ani nijak jinak na tato odůvodnění nereaguje. Pouze obecné konstatování, že pokud nalézací soud ve stěžovatelově věci akceptoval předložené extradiční materiály jako dostatečný podklad pro extradiční řízení, porušil tím právo stěžovatele zakotvené čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze považovat za konkrétní námitku, s níž by se mohl Ústavní soud podrobněji vypořádat.
19. Je tedy zřejmé, že se obecné soudy stěžovatelovou situací zabývaly právě v parametrech, jichž se stěžovatel dovolával ve své ústavní stížnosti. A priori se i Ústavnímu soudu jeví argumentace obou obecných soudů jako přesvědčivá, úplná a dostatečná. Pokud v této situaci stěžovatel nepolemizuje s žádným konkrétním zjištěním či argumentem obecných soudů, ale kritizuje-li jejich postup pouze z obecných hledisek, která navíc prvoplánově pochybnosti o jejich postupu nevyvolávají, neotevírá se Ústavnímu soudu za těchto okolností žádný prostor ke kasačnímu zásahu proti jejich rozhodnutím.
V. Závěr
20. Protože Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízeních, která předcházela jejich vydání, žádnou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl. Tento právní osud sdílí i stěžovatelem učiněný návrh na odklad vykonatelnosti napadaného rozhodnutí nalézacího soudu ve spojení s napadeným rozhodnutím soudu stížnostního.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu