ECLI:CZ:US:2018:2.US.105.18.1
sp. zn. II. ÚS 105/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Victorina, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 18 C 235/2014, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Co 440/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2129/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se touto ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že Okresní soud Praha - západ v záhlaví označeným rozsudkem uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni (společnost PERSO International, s.r.o.) částku 80.619 Kč a náklady řízení. Žalobkyně se žalobou domáhala uložení povinnosti stěžovateli zaplatit shora specifikovanou částku s tím, že se stěžovatelem uzavřela smlouvu o spolupráci v oblasti vybavení interiérů nábytkem, svítidly atp. V čl. 3.18 zmiňované smlouvy se stěžovatel zavázal platit žalobkyni měsíční poplatek ve výši pěti procent z celkových tržeb, minimálně však částku 4.790 Kč, včetně DPH, a to za oprávnění používat logo stěžovatelky, její obchodní jméno, know-how atp. Dále se v čl. 3.22 smlouvy stěžovatel zavázal poskytovat žalobkyni každý měsíc, každé čtvrtletí a celkově za rok přehledné informace o realizovaných prodejích, tržbách a jednotlivých zakázkách. Stěžovatel však jmenované povinnosti podle smlouvy neplnil. Žalovaná částka představovala podle žalobkyně poměrnou část minimálního měsíčního poplatku a dále smluvní pokuty za porušení smluvních povinností ze strany stěžovatele.
3. Prvostupňový soud zmiňovaný nárok žalobkyně uznal a stěžovateli uložil zaplatit výše uvedené plnění. Uzavřel totiž, že mezi žalobkyní a stěžovatelem byla uzavřena nepojmenovaná smlouva, která byla zcela určitá a srozumitelná. Stěžovatel přitom i přes poučení prvostupňovým soudem ve smyslu §118a o. s. ř. neprokázal, že by žalobkyně své povinnosti z této smlouvy pro ni plynoucí porušila. To podle prvostupňového soudu mimo jiné znamená, že ze strany stěžovatele ani nemohl být dán důvod ke kroku, který učinil, tedy k okamžitému odstoupení od smlouvy. V řízení bylo naopak prokázáno, že žalobkyně stěžovatele v souladu se smlouvou zaučila, což plyne i ze vzájemné emailové komunikace mezi žalobkyní a stěžovatelem. Tvrzení stěžovatele, že daná smlouva je nemravná, pak nemohl prvostupňový soud zohlednit, neboť k takovéto okolnosti by mohl přihlížet ve vztahu mezi podnikateli jen v případech zcela extrémní nespravedlnosti, která by ospravedlňovala poskytovat i v těchto vztazích zmíněný druh ochrany. Žádná taková forma extrémní nespravedlnosti však podle prvostupňového soudu nebyla ze strany stěžovatele prokázána.
4. K odvolání stěžovatele krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Prvostupňový soud prý totiž projednávanou věc posoudil po skutkové i právní stránce správně. Smlouva mezi stěžovatelem a žalobkyní byla i podle krajského soudu zcela určitá a srozumitelná. Přijímal-li ostatně stěžovatel od žalobkyně plnění podle této smlouvy (možnost využívat firemní webové stránky, seznam dodavatelů atp.) byl s obsahem smlouvy podle krajského ztotožněn.
5. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto, jelikož stěžovatel ve svém dovolání nevymezil žádnou otázku zakládající jeho přípustnost, která by nebyla Nejvyšším soudem doposud řešena nebo která sice již řešena byla, ale měla by být rozhodnuta jinak.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Předně musí Ústavní soud konstatovat, že ústavní stížnost neobsahuje v podstatě žádnou, natožpak ústavněprávně relevantní argumentaci. Jedinou námitku tak představuje tvrzení, že je-li stěžovatel zavázán plnit podle výše zmíněné nepojmenované smlouvy, je to nemravné a proti zásadám poctivého obchodního styku. To má podle stěžovatele plynout už jen z toho, že proti jednateli žalobkyně bylo vedeno trestní stíhání, které však bylo - podle tvrzení samotného stěžovatele - pro nedostatek důkazů zastaveno.
9. Zvláště nalézací a odvolací soud se však shodly na tom, že rozpor s dobrými mravy v dané věci dán není již proto, že žalobkyně všechny své závazky podle nepojmenované smlouvy plnila (na rozdíl od stěžovatele); o to méně je pak zjistitelná existence extrémního rozporu, pro který by obecné soudy mohly do vztahu mezi podnikateli s odkazem na dobré mravy zasáhnout. Tuto výchozí myšlenku napadených rozhodnutí přitom stěžovatel zpochybňuje jen zmíněným odkazem na - posléze zastavené - trestní stíhání jednatele žalobkyně.
10. Ústavní soud při projednávání této věci ostatně nemohl přehlédnout, že se v nedávné době zabýval skutkově i právně obdobnou věcí, na kterou ostatně poukázal v nyní napadeném rozsudku krajský soud (srov. k tomu sp. zn. II. ÚS 2294/16, viz http://nalus.usoud.cz), když i zde byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná s poukazem na zásadu pacta sunt servanda. Ústavní soud v této souvislosti na toto své rozhodnutí pro stručnost přiměřeně odkazuje, neboť souhlasí s krajským soudem, že oba tyto případy jsou v podstatných rysech srovnatelné.
11. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, jimiž byl stěžovatel zavázán zaplatit shora uvedenou částku, nejsou v rozporu s dobrými mravy a ani v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a jsou z ústavního hlediska akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Konstatuje-li stěžovatel v závěru ústavní stížnosti, že trvá na ústním jednání před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že ústní jednání se podle §44 zákona o Ústavním soudu může konat jen tehdy, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta, což ale v případě právě posuzované stížnosti nastalo.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu