ECLI:CZ:US:2018:2.US.1090.18.1
sp. zn. II. ÚS 1090/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. Ch., zastoupena Mgr. Janou Novotnou, advokátkou se sídlem Bulharská 734, Praha 10, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2018, č. j. 4 VSPH 2099/2017-A-33, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a dále byl porušen čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") bylo změněno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2017, č. j. MSPH 78 INS 17409/2017-A-6, a to tak, že se zamítá návrh stěžovatelky v postavení věřitele a současně insolvenčního navrhovatele na nařízení předběžného opatření, jímž by byla M. L. uložena povinnost složit do úschovy u insolvenčního soudu částku 900 000 Kč na náhradu škody.
3. Stěžovatelka úvodem ústavní stížnosti zmiňuje, že si je velice dobře vědoma způsobu, jak se Ústavní soud ve své judikatuře staví k přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních, kdy v takových případech aplikuje tzv. omezený test ústavnosti. Současně si je vědoma i toho, že posouzení vlastních podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecných soudů. Přesto je však přesvědčena, že v tomto konkrétním případě je její stížnost přípustná, neboť napadené rozhodnutí vrchního soudu vykazuje znaky svévole spočívající v rozporu závěrů soudu uvedených v rozhodnutí s obsahem spisu.
4. Z napadeného usnesení a insolvenčního návrhu se podává, že stěžovatelka se v návrhu na vydání předběžného opatření (spojeného s insolvenčním návrhem) domáhala toho, aby bývalý jednatel společnosti X (dále jen "společnost v úpadku") M. L. složil do úschovy soudu finanční částku ve výši 900 000 Kč coby zálohu za náhradu škody, kterou stěžovatelce způsobil porušením povinnosti plynoucí mu z ustanovení §98 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ins. z."). Podle závěru vrchního soudu však stěžovatelka neprokázala naplnění podmínek pro vydání předběžného opatření. Tento závěr soudu stěžovatelka rozporuje, když nesouhlasí s tvrzením soudu, že nedoložila, že společnost v úpadku byla již v období do června 2015 v insolvenci, nepředložila tvrzení o využitelném majetku společnosti v úpadku a neuvedla období, kdy měl jednatel společnosti v úpadku převést 160 000 Kč, zrušit rezervní fond společnosti a společnost převést na osobu bulharské národnosti.
5. Proti tomu stěžovatelka namítá, že všechny výše uvedené skutečnosti tvrdila v insolvenčním návrhu a doložila je listinnými důkazy, které byly k návrhu připojeny. Poukazuje tak na to, že M. L. (jednatel společnosti v úpadku do června 2015) sám do protokolu kriminální policie přiznal, že společnost již na jaře 2015 nevyvíjela žádnou činnost a na účtu společnosti v té době bylo 160 000 Kč, které převáděl spolu se společností. Současně přiznal, že společnost na začátku roku 2015 neměla dostatek prostředků na to, aby mohla započít s realizací opravy subjektu, který společnost pro stěžovatelku rekonstruovala. Stěžovatelka dále v návrhu podrobně popsala kroky, které M. L. činil, aby oddálil exekuční vymáhání dluhu, který společnost v úpadku měla vůči stěžovatelce, čímž získal dostatek času na to, aby mohl ze společnosti vyvést veškerý zbylý majetek a poté celou společnost převést na profesionálního bílého koně, čímž definitivně věřitelům znemožnil se na společnosti domoci svých nároků. Závěry vrchního soudu, že stěžovatelka nedoložila finanční situaci společnosti v úpadku k období jaro 2015, jsou tedy nepochopitelné. Stejně nepochopitelně se jeví závěry vrchního soudu stran nespecifikování využitelného majetku společnosti v úpadku, když toto vše insolvenční návrh obsahuje a dokládá to připojenými listinnými důkazy. Stěžovatelka rovněž s uvedením konkrétních dat uvedla, kdy M. L. u společnosti zrušil rezervní fond (doloženo notářským zápisem), kdy došlo u společnosti v úpadku ke změně sídla (rovněž doloženo notářským zápisem) a k jakému dni byla společnost převedena na nedohledatelnou a nekontaktní osobu bulharské národnosti - tzv. bílého koně (taktéž uvedeno v notářském zápise).
6. Jestliže prý proto stěžovatelka doložila, že společnost vlastnila částku 160 000 Kč v době, kdy byl M. L. jediným společníkem a jednatelem společnosti v úpadku, přičemž v horizontu několika dalších dní společnost převedl na bílého koně a k tomuto dni se tato částka v majetku společnosti již nenacházela (doloženo prohlášením exekutora), je toto tvrzení dostačující pro vydání předběžného opatření, neboť pokud by tehdejší jednatel společnosti v úpadku podal včas insolvenční návrh, posloužila by tato částka k uspokojení věřitelů (byť částečnému). M. L. však insolvenční návrh nepodal, čímž porušil svoji zákonnou povinnost vyplývající z ustanovení §98 odst. 1 ins. z., a tím stěžovatelce ve svém důsledku způsobil škodu. Uzavírá proto, že napadené usnesení a jeho odůvodnění jsou v rozporu se samotným obsahem spisu, a proto navrhuje, aby bylo napadené usnesení zrušeno a věc byla soudu vrácena k dalšímu projednání.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, zejména základních práv. Při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, proto Ústavní soud neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť k tomu jsou primárně povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, došlo-li porušením podústavního práva současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací podústavních právních předpisů. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Jak stěžovatelka správně ve své stížnosti uvádí, Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců; přesto taková rozhodnutí podrobuje jen tzv. omezenému testu ústavnosti, tj. z pohledu toho, zda takové rozhodnutí má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda je vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [srov. např. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) a nález ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16, bod 12.]. Důvod tohoto přístupu spočívá ve faktu, že rozhodnutím o předběžném opatření jsou práva a povinnosti upravena pouze dočasně a podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku. Regulace práv a povinností předběžným opatřením může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností.
11. Výše uvedené zcela platí i pro rozhodnutí insolvenčních soudů o předběžných opatřeních o náhradě škody podle ustanovení §100 ins. z., na jejichž základě dochází k uložení povinnosti složit do úschovy u insolvenčního soudu částku na náhradu škody, jako tomu je i v nyní projednávaném případě stěžovatelky, jejichž ústavní konformitu je ovšem nadto nezbytné hodnotit i prizmatem ústavněprávních kritérií, která Ústavní soud vymezil ve své judikatuře.
12. Jak již bylo výše rekapitulováno, stěžovatelka polemizuje se způsobem, jakým vrchní soud posoudil otázku splnění zákonných předpokladů pro vydání předběžného opatření v rámci insolvenčního řízení podle ustanovení §100 ins. z. Navzdory skutečnosti, že stěžovatelka k této otázce v podstatě nevznáší žádné relevantní ústavněprávní argumenty, Ústavní soud, zásadně vázán toliko petitem ústavní stížnosti, přistoupil k posouzení ústavní konformity ústavní stížností napadeného rozhodnutí vrchního soudu, kterým bylo zrušeno předchozí rozhodnutí Městského soudu v Praze. Po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím je nicméně Ústavní soud toho názoru, že vrchní soud při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotil a příslušná ustanovení insolvenčního zákona aplikoval s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině, přičemž svůj závěr ohledně zamítnutí návrhu stěžovatelky na nařízení předběžného opatření podrobně a srozumitelně zdůvodnil.
13. Návrhu na nařízení předběžného opatření dle §100 ins. z. lze totiž vyhovět toliko v případech zcela zjevného selhání povinných osob (o němž nelze mít vzhledem k okolnostem případu zásadních pochyb, bez toho, že by soud znal dopředu jejich stanoviska) a za situace, kdy skutkové okolnosti případu umožňují bez dalšího přijmout závěr o naplnění podmínek v tomto ustanovení uvedených. Tedy v dosavadním průběhu insolvenčního řízení musí již být dostatečně zřejmé, že potřebné skutečnosti je možné osvědčit pouze listinami, přičemž lze důvodně očekávat, že k vyvrácení či zpochybnění tvrzení navrhovatele nebudou vznášeny takové věcně opodstatněné důkazní návrhy (výslechem účastníků či svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.), jejichž provedením by insolvenční soud fakticky nahrazoval sporné řízení (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. KSUL 69 INS 2058/2008, 1 VSPH 190/2009-B). Z nyní ústavní stížností napadeného usnesení vrchního soudu se však podává, že podmínky pro nařízení předběžného opatření podle ustanovení §100 ins. z. v daném případě naplněny nebyly. Stěžovatelka skutečně nedoložila, že společnost byla v úpadku ještě v době, kdy jejím jednatelem byl M. L. a ani z předložených listinných důkazů připojených k insolvenčnímu návrhu a návrhu na vydání předběžného opatření toto nelze automaticky dovodit, jakkoliv je i z vyjádření samotného M. L. patrné, že v tomto období se společnost již nacházela ve finančních potížích. To samo o sobě však ještě nemusí nutně vést k závěrům o tom, že se společnost již v této době nacházela v úpadku, což by pak skutečně vedlo k závěrům o porušení zákonné povinnosti M. L. stran podání insolvenčního návrhu, resp. jeho nepodání. Stejně tak z jednotlivých vyjádření jak M. L., tak stěžovatelky vyplývá, že otázku toho, kdy se společnost skutečně ocitla v úpadku a zdali tedy měl M. L. jako tehdejší jediný společník a jednatel společnosti povinnost podat sám insolvenční návrh, bude možné vyřešit až na základě provedeného širšího dokazování. Úkolem nařízení předběžného opatření přitom není to, aby jím bylo nahrazeno jiné soukromoprávní řízení o náhradě škody a v něm prováděné dokazování.
14. Současně nelze dát stěžovatelce za pravdu ani v tom smyslu, že by vrchní soud jako soud odvolací přezíral listinné důkazy stěžovatelkou předložené (viz bod 16 napadeného usnesení), jelikož z těchto listinných důkazů pouze nevyvodil stejné závěry, jako stěžovatelka a s ohledem na to, o jak velký zásah by se v případě nařízení předběžného opatření jednalo, lze hodnotit postup vrchního soudu jako ústavně konformní. Závěry vrchního soudu o zamítnutí návrhu stěžovatelky na nařízení předběžného opatření o uložení povinnosti složit do soudní úschovy částku ve výši 900 000 Kč na náhradu škody pak podtrhují prozatímní a nepravomocné závěry trestních soudů, před nimiž je tato věc rovněž řešena (viz bod 3 napadeného usnesení).
15. Ústavnímu soudu závěrem nezbývá než konstatovat, že nesdílí přesvědčení stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv. Zmiňované právo na spravedlivý proces totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru a zájmům, nýbrž je mu zajišťováno "pouze" právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V posuzovaném případě přitom tyto elementární požadavky byly respektovány.
16. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, dotčeným rozhodnutím porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu