ECLI:CZ:US:2018:2.US.1338.18.1
sp. zn. II. ÚS 1338/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Šilingerové, zastoupené JUDr. Zuzanou Kudrnovou, advokátkou, sídlem Litoměřická 24, Žitenice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018 č. j. 21 Cdo 3907/2017-136, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 2. 2017 č. j. 8 Co 4/2017-98 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 23. 9. 2016 č. j. 13 C 223/2015-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 4. 2018, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 23. 9. 2016 č. j. 13 C 223/2015-68 bylo rozhodnuto o tom, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci, panu Jiřímu Hájkovi (dále jen "vedlejší účastník"), částku ve výši 18 194 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a dále byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit mu náhradu nákladů řízení ve výši 2 891,55 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatelka nesplnila svou zákonnou povinnost, když jako jediná dědička po zemř. Jaroslavu Hájkovi (dále jen "zůstavitel") vedlejšímu účastníku, který byl synem zůstavitele, nezaplatila přiměřené náklady na pohřeb, které vedlejší účastník na pohřeb zůstavitele ze svého uhradil.
4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo jako věcně správné rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 2. 2017 č. j. 8 Co 4/2017-98 potvrzeno (výrok I.) a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 2 641,60 Kč (výrok II.).
5. Rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně stěžovatelka napadla dovoláním, o němž bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018 č. j. 21 Cdo 3907/2017-136 tak, že řízení o dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí soudu prvního stupně bylo pro nedostatek funkční příslušnosti Nejvyššího soudu k jeho projednání zastaveno (výrok I.) a ve zbývající části bylo pro vady, pro něž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, odmítnuto (výrok II.). Nejvyšším soudem bylo zároveň rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III.).
III.
6. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní vyjádřila přesvědčení, že není dědičkou po zůstaviteli, neboť s ním nebyla v žádném příbuzenském poměru (na rozdíl od vedlejšího účastníka), nebyla na něm finančně závislá a nevedla s ním společnou domácnost. Zdůraznila, že mu jen pomáhala ve stáří, protože jeho vlastní rodina nebyla ochotna se o zůstavitele starat. Stěžovatelce nikdy nebylo doručeno žádné oznámení, že připadá v úvahu jako dědička zůstavitele a nemohla se proto dle svého přesvědčení vyjádřit ani k tomu, zda dědictví přijímá či odmítá. Předmětem dědictví bylo několik desítek zbraní včetně nábojů, některé z nich byly nelegálně upravovány. Stěžovatelka sama nemá zbrojní pas, a proto by takové dědictví nikdy nepřijala.
IV.
7. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k vlastnímu posouzení důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda tato splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zda byla podána včas osobou k tomu oprávněnou a zda je přípustná. Přitom dospěl k závěru, že nyní posuzovaná ústavní stížnost tyto podmínky nesplňuje v části, v níž směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 2. 2017 č. j. 8 Co 4/2017-98 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 23. 9. 2016 č. j. 13 C 223/2015-68, když ve vztahu k těmto rozhodnutím je třeba ústavní stížnost považovat za opožděnou ve smyslu §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu ve spojení s §72 odst. 3 téhož zákona. Je tomu tak z toho důvodu, že předmětem řízení byl nárok vedlejšího účastníka na zaplacení částky ve výši 18 194 Kč, přičemž dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč, nebylo přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), o čemž byla stěžovatelka v rozhodnutí odvolacího soudu správně poučena. Posledním procesním prostředkem k ochraně práva stěžovatelky tak bylo odvolání, přičemž rozhodnutí o něm, představované shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo stěžovatelce doručeno nejpozději dne 28. 3. 2017, kdy rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího nabylo právní moci. Stěžovatelka však svou ústavní stížnost podala až dne 16. 4. 2018, tedy zjevně až po marném uplynutí lhůty dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
V.
8. Ve zbývající části, tj. v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018 č. j. 21 Cdo 3907/2017-136, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jak již bylo uvedeno shora, dovolací soud tímto rozhodnutím jednak zastavil řízení o dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu nedostatku své funkční příslušnosti, ve zbývající části pak dovolání pro jeho vady odmítl, přičemž uvedl, že stěžovatelka v dovolání nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a zároveň v něm uplatnila jiný dovolací důvod, než je nesprávné právní posouzení věci, když v jeho rámci vznesla pouze výhrady proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Ústavní soud přitom neshledal, že by tímto rozhodnutím dovolacího soudu bylo nepřípustně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Jak je patrné z ústavní stížnosti, ani stěžovatelka sama žádné výhrady proti tomuto rozhodnutí ve své ústavní stížnosti nevznáší, když v ústavní stížnosti jako jedinou svou argumentaci proti napadeným rozhodnutím předkládá vlastní skutkovou verzi předmětné věci, což patrně učinila též v dovolacím řízení, jak se podává z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu. Navíc ani v případě, že by Ústavní soud dospěl k jinému názoru stran vymezení obligatorních náležitostí v dovolání stěžovatelky než dovolací soud, nebyla by tato skutečnost způsobilá přivodit pro stěžovatelku příznivější posouzení věci dovolacím soudem, když dovolání stěžovatelky - i kdyby je dovolací soud neshledal vadným - by muselo být jako objektivně nepřípustné ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu odmítnuto, jak již bylo vysvětleno výše. S přihlédnutím k právě uvedenému tak Ústavní soud neshledal nic, co by odůvodňovalo jeho kasační zásah.
VI.
9. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl dílem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný a dílem podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu