ECLI:CZ:US:2018:2.US.1346.18.1
sp. zn. II. ÚS 1346/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Nymburského, zastoupeného JUDr. Alešem Zemanem, advokátem, se sídlem Svobodova 7, Praha 2, proti postupu spočívajícímu v povolení vkladu do katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj v řízení vedeném pod spis. zn. V-291/2018-208, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá nápravy postupu Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, spočívajícího v povolení vkladu do katastru nemovitostí, neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména jeho právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel nesouhlasí s postupem Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, k němuž došlo na základě rozsudku Okresního soudu v Nymburce, potvrzeného Krajským soudem v Praze, jímž se stěžovatel stal výlučným vlastníkem nemovitostí, zapsaných na LV č. X1 pro Katastrální území Chvalovice u Nymburka, a na LV č. X2 pro katastrální území Kovanice, obou vedených Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk. Zápis měl být proveden 6. 2. 2018. Stěžovatel se pak domnívá, že došlo k nezákonnému zásahu, neboť příslušný úřad měl bez řádného důvodu z příslušného listu vlastnictví vymazat paní Evu Nymburskou, a to snad dokonce v důsledku trestného činu. Stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud uložil Katastrálnímu úřadu pro Středočeský kraj, aby uvedl zápisy v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk na listech vlastnictví č. X2 pro obec a kat. území Kovanice a na LV č. X1 pro obec Kovanice a kat. území Chvalovice u Nymburka do stavu, který existoval ke dni 5. 2. 2018. Stěžovatel dále žádá, aby mu s ohledem na jeho osobní a majetkové poměry, jelikož nemá dostatečné finanční prostředky k zaplacení nákladů spojených se zastoupením, byly tyto náklady zaplaceny v souladu s §83 zákona o Ústavním soudu.
3. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
4. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Proto je také ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona). Subsidiarita ústavní stížnosti má přitom dimenzi formální i materiální. Formální dimenze znamená, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti musí "formálně" podat všechny prostředky k ochraně práv, kterými disponuje, a materiální subsidiaritou je myšleno to, že tyto prostředky odůvodní způsobem, který obecnému soudu umožní ústavněprávní přezkum. Krátce řečeno, přípustnou je ústavní stížnost nejen tehdy, podal-li stěžovatel opravný prostředek, nýbrž také, když řízení před obecnými soudy již skončilo a jeho výsledek proto může být přezkoumán Ústavním soudem, a to výhradně z hlediska ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod. Jak k tomu Ústavní soud uvedl dříve [usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475)], "na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí."
5. V nyní projednávaném případě z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel brojí proti postupu (či případně rozhodnutí) správního orgánu, proti jehož postupu je možno se domáhat právní ochrany před správními soudy. K tomuto však stěžovatel nepřistoupil a bez vyčerpání možností ochrany před obecnými soudy se domáhá konstatování neústavnosti postupu příslušného správního orgánu. Za dané situace tak stěžovatel nedostál požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpala všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud soudkyní zpravodajkou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. S ohledem na to, že ústavní stížnost byla odmítnuta, není možno vyhovět ani stěžovatelově žádosti, aby náklady na jeho zastoupení zcela nebo zčásti zaplatil stát, neboť to je podle §83 zákona o Ústavním soudu možné jen v případě, že ústavní stížnost není odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2018
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka