ECLI:CZ:US:2018:2.US.1372.18.1
sp. zn. II. ÚS 1372/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., t. č. ve věznici Ostrov, zastoupeného Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou, se sídlem Goethova 5, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 29. března 2016 č. j. 1 T 78/2015-562, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. března 2017 č. j. 8 To 387/2016-659 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2018 č. j. 4 Tdo 1573/2017-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Stěžovatel svou ústavní stížností navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svého práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), principu presumpce neviny podle článku 40 odst. 2 Listiny a práva na obhajobu podle článku 40 odst. 3 Listiny.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 29. března 2017 č. j. 8 To 387/2016-659 bylo zamítnuto odvolání všech obžalovaných, mezi nimiž byl i stěžovatel. Krajský soud zhodnotil, že skutková zjištění Okresního soudu v Chebu jsou správná. Nebylo pochyb, že došlo k oloupení poškozeného a na daném místě se v daném čase nacházeli všichni obžalovaní. Pokud jde o identifikaci pachatelů, dle krajského soudu bylo dostatečně prokázáno výpovědí poškozeného a spoluobžalované, že pachatelem, který držel při loupeži zbraň, byl právě stěžovatel.
3. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2018 č. j. 4 Tdo 1573/2017-27 bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. Dle Nejvyššího soudu dovolání nemá funkci revize skutkových zjištění, Nejvyšší soud může zasáhnout pouze v případě extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, k čemuž v posuzovaném případě nedošlo. Jelikož stěžovatel podal dovolání pro nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu ustanovení §265b odst. 1, písm. g) zákona č. 141/1961 Sb. trestní řád (dále jen "trestní řád"), avšak v dovolání rozporoval procesní postup a skutková zjištění, byl dán důvod k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1, písm. b) trestního řádu. Dle názoru Nejvyššího soudu mají skutková zjištění podklad zejména ve výpovědi poškozeného a dalších důkazech, například SMS komunikaci z mobilního telefonu stěžovatele a ztotožnil se s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že fotorekognice ze strany poškozeného má pouze okrajový význam.
III.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že doručením usnesení krajského soudu a výzvy k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody na nesprávnou doručovací adresu a doručením usnesení krajského soudu předcházející obhájkyni bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Tím pak došlo k tomu, že se nemohl na nástup výkonu trestu dostatečně připravit. Taktéž uvádí, že výslech spoluobžalované a fotoregoknice stěžovatele ze strany poškozeného jsou důkazy procesně nepřípustné, tedy nedošlo k dostatečnému prokázání viny stěžovatele, čímž jsou skutkové závěry obecních soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. I výše uloženého trestu je dle stěžovatele nepřiměřená.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu, ústavní stížnost je přípustná neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud proto přistoupil k jejímu vlastnímu posouzení.
V.
Vlastní posouzení
6. Poté, co se Ústavní soud seznámil s rozhodnutími, které byly přiloženy k ústavní stížnosti, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i vůči postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva, provedení skutkových zjištění či jiné nesprávnosti.
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, není-li napadené rozhodnutí, vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
9. Z výše popsané role Ústavního soudu vyplývá, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu lze úspěšně domoci jen výjimečně. Pouze obecné soudy, v tomto případě zejména okresní soud, provádí důkazy a hodnotí je podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektují-li obecné soudy při svém rozhodování podmínky předvídané ústavním pořádkem, uvedou, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu.
10. Stěžovatel uplatnil v řízení před obecnými soudy námitky, které pak opakoval i před Ústavním soudem, zejména nezákonnost výslechu spoluobžalované či nedostatečnost fotorekognice. S těmito jeho námitkami se již vypořádal Nejvyšší soud, který uvedl, že ani fotorekognice, ani doznání spoluobviněné nejsou zásadním důkazem a mají pouze okrajový význam (viz str. 5 napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu) a též zrekapituloval všechny důkazy, které nad rámec obou namítaných stěžovatele usvědčují.
11. Ústavní soud zhodnotil, že v rámci zásady volného hodnocení důkazů obecnými soudy nemůže při všech jednotlivých důkazech zkoumat relevantnost skutkového zjištění, zejména pokud závěr obecných soudů byl vcelku důkladně, logicky a přesvědčivě zhodnocen a odůvodněn a namítaný důkaz neměl zásadní význam. Ústavní soud nemá za to, že by v řízení bylo v oblasti skutkových zjištění a dokazování porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu či že by obecné soudy nerespektovaly princip presumpce neviny.
12. K poměrně paušálním námitkám stěžovatele ohledně výše trestu Ústavní soud uvádí, že obecné soudy výši uloženého trestu dostatečně odůvodnily. Stěžovatel blíže neuvádí, v čem spatřuje nepřiměřenost uloženého trestu, a proto Ústavní soud neshledává, že by snad výše trestu byla natolik nepřiměřená či nedostatečně odůvodněná, že by bylo možno shledat ústavně relevantní důvody pro konstatování jeho neústavnosti.
13. K námitce nesprávného doručovaní usnesení krajského soudu, které mělo mít za následek, že se stěžovatel nemohl dostatečně připravit na výkon trestu, Ústavní soud uvádí, že stěžovatel namítá postup, který následoval po vydání usnesení krajského soudu, přičemž se však nedomáhá konstatování neústavnosti postupu spočívajícího v jeho dodání do výkonu trestu bez předchozí jeho vědomosti o tom, že je již jeho odsouzení pravomocné a vykonatelné, ale pouze zrušení napadených rozhodnutí. Ústavní soud, jsa vázán petitem ústavní stížnosti, proto může posuzovat ústavnost pouze ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud přistupuje ke kasaci usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání pro opožděnost podle §265 odst. 1, písm. c) trestního řádu, pokud pro takové usnesení nebyla splněna podmínka řádného doručení usnesení odvolacího soudu (například nález sp. zn. IV. ÚS 1827/17 ze dne 7. 11. 2017), v napadeném usnesení Nejvyššího soudu však bylo konstatováno, že dovolání bylo podáno ve lhůtě určené k podání dovolání. Dále, pokud má námitka stěžovatele o nesprávném doručování oporu ve spise, mohlo by se jednat o porušení práv stěžovatele ve vztahu k příkazu k dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody podle §321 odst. 3 trestního řádu (k tomu srov. nález sp. zn. III. ÚS 2944/16 ze dne 31. 1. 2017), proti tomu však stěžovatel nebrojil.
VI.
Závěr
14. Ústavní soud z důvodů výše uvedených neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k protiústavnímu zásahu do základních práv stěžovatele. Proto Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu