ECLI:CZ:US:2018:2.US.1413.18.1
sp. zn. II. ÚS 1413/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. J., zastoupeného Mgr. Tomášem Všetečkou, advokátem se sídlem Na Příkopě 814, Vsetín, proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 12 T 145/2015, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2017, č. j. 5 To 206/2017-336, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2017, č. j. 3 Tdo 1492/2017-32, za účasti Okresního soudu Brno - venkov, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel shledán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle ustanovení §274 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že dne 24. 11. 2014 po předchozím požití alkoholických nápojů a pod jejich vlivem s hladinou alkoholu v krvi nejméně 1,68 g/kg a nejvíce 1,79 g/kg řídil nákladní vozidlo, takže vykonával ve stavu vylučujícím způsobilost, kterou si sám přivodil, činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí, nebo způsobit značnou škodu na majetku. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") bylo zamítnuto odvolání stěžovatele. Následné dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.
4. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Tuto protiústavnost spatřuje stěžovatel zejména v tom, že soudy neprovedly výslech svědkyň E. V. a J. K., které byly přímými svědky odběru jeho krevního vzorku a mohly tak vypovědět, zda stěžovatel byl před odběrem poučen podle ustanovení §114 trestního řádu, a naopak provedly listinný důkaz sdělením M. D., který však odběru přítomen nebyl. V lékařské dokumentaci stěžovatele nebyl navíc žádný záznam, který by potvrzoval provedení odběru pro účely trestního řízení. Důkaz získaný protokolem o lékařském vyšetření krve prý nebyl získán procesně přípustně, neboť stěžovatel nebyl poučen podle ustanovení §114 trestního řádu. Z tohoto protokolu není ani patrné, kdy byl vzorek vyšetřen, a datum je obtížně čitelné. Dechová zkouška na alkohol přístrojem Dräger byla provedena pouze jednou a nedošlo k jejímu opakování, což uznal i odvolací soud. Ojedinělé měření v rámci dechové zkoušky přitom není způsobilé prokázat přítomnost alkoholu v krvi. Stěžovatel rovněž upozorňuje na nepřiměřeně dlouhou délku trestního řízení, čímž mu byla upřena možnost prověřit důkazy, jež mají prokazovat jeho vinu (zejména nezávislým vyšetřením jeho krevního vzorku).
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy [viz kupř. nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
7. Jak dále vyplývá z judikatury Ústavního soudu, pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uvedené se úzce dotýká též hodnocení důkazů, kdy procesní předpisy sice ponechávají určitou volnost obecnému soudu, avšak nikoliv volnost absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností. Důkaz musí být odrazem skutečných událostí a situací, což má zaručit, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění, protože pouze ona jsou způsobilá ospravedlnit krajní opatření spočívající ve zbavení jednotlivce jeho osobní svobody [nález sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 116/41 SbNU 453)].
8. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
9. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti tak, jak tvrdí stěžovatel. Naopak, obecné soudy náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům a též rozvedly svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazů. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
10. V nyní projednávané věci předně nelze přehlédnout, že okresní soud rozhodoval podruhé, když v prvním případě byl jeho odsuzující rozsudek k odvolání stěžovatele krajským soudem zrušen a v intencích rozhodnutí odvolacího soudu bylo doplněno dokazování. Vina stěžovatele byla konstatována na základě řady provedených důkazů, které podrobně rekapitulují a hodnotí v napadených rozhodnutích okresní i krajský soud. Zejména krajský soud se dostatečně pečlivě a logicky vypořádal s námitkami stěžovatele, když např. uvedl, že druhá dechová zkouška nebyla prováděna s ohledem na stěžovatelův zdravotní stav (drtivé poranění kostí a tkáně levé nohy, které nakonec vedlo k její amputaci), neboť urychlený převoz do nemocnice byl přednější než opakované ověřování toho, zda je skutečně pod vlivem alkoholu. Vysvětlení krajského soudu, který sice shledal opodstatněnou námitku obhajoby ohledně neprůkaznosti ojedinělého měření dechové zkoušky, nicméně současně konstatoval, že její výsledek plně koresponduje závěrům vyšetření dvou na sobě nezávislých odběrů krve, nicméně považuje Ústavní soud za zcela odpovídající, logické a tedy nikterak nevybočující z ústavních záruk volného hodnocení důkazů v tom smyslu, že neshledal žádnou okolnost, která by mohla svědčit o tzv. extrémním nesouladu mezi výsledky provedeného dokazování a z něho vyvozenými právními závěry.
11. Zcela odpovídajícím způsobem se krajský soud vypořádal rovněž s obhajobou týkající se procesní použitelnosti protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem, když odvolací soud sice připustil některé zmatečné údaje (označení státní příslušnosti stěžovatele a orgánu, na jehož žádost bylo vyšetření provedeno), avšak konstatoval, že tato pochybení neměla žádný vliv na samotný výsledek krevního testu. Chybějící předchozí lékařské vyšetření krajský soud logicky odůvodnil prioritou přípravy stěžovatele na operaci.
12. Krajský soud podrobně a přesvědčivě reagoval rovněž na (v ústavní stížnosti opětovně uplatněné) námitky stěžovatele, které se týkají údajné absence poučení podle ustanovení §114 trestního řádu, když zejména odkázal na zprávu nemocnice, na sdělení M. D., a na výpověď zasahujícího policisty J. Horáka, na jehož pokyn byl odběr proveden. Krajský soud také vysvětlil, z jakých důvodů považoval za nadbytečné provedení výslechu navržených svědkyň V. a K. Z hlediska nyní prováděného ústavního přezkumu je přitom rozhodné, že se obecné soudy nedopustily deficitu označovaného jako "opomenutý důkaz", jelikož o takovou situaci se jedná tehdy, když obecné soudy neprovedou důkaz navržený účastníkem řízení a současně ani dostatečně přesvědčivě a logicky nevyloží, proč je provedení takového důkazu nadbytečné, jedná se o důkaz nevěrohodný atp. Nic takového totiž v nyní projednávané věci nenastalo, jelikož odůvodnění krajského soudu učiněné v tomto směru je z ústavněprávního hlediska zcela dostatečné.
13. Konečně pokud stěžovatel argumentuje nepřiměřenou délkou trestního řízení, nezbývá Ústavnímu soudu než uvést, že tato námitka není v řízení o ústavní stížnosti podané proti rozhodnutím soudů relevantní, jelikož nedává smysl je rušit jen proto, že byla vydána (údajně) nepřiměřeně pozdě. Svůj význam by proto takto postavená námitka mohla mít toliko v případě ústavní stížnosti podané proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci, což však není nyní projednávaný případ.
14. Stěžovatel tak všemi svými vznesenými námitkami ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
15. Lze tak uzavřít, že dotčené trestní řízení bylo jako celek spravedlivé, kdy z provedených důkazů bylo možno bez porušení principu presumpce neviny i pravidla in dubio pro reo učinit závěr, že stěžovatel spáchal skutek uvedený v obžalobě. Za této situace Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu