ECLI:CZ:US:2018:2.US.1466.16.1
sp. zn. II. ÚS 1466/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 28/559, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. února 2016 č. j. 6 To 9/2016-14452 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 2015 č. j. 46 T 5/2015-13651, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená v čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Proti stěžovateli je před Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud") vedeno řízení pod sp. zn. 46 T 5/2015 na základě obžaloby Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Brně (dále jen "vrchní státní zastupitelství") ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. 3 VZV 1/2014, pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, který měl spáchat ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, a pro zvlášť závažný zločin účast na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1, alinea druhá tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Stěžovatel se měl trestné činnosti dopouštět spolu s dalšími spolupachateli v období nejméně od března 2012 do konce června 2013, kdy ke škodě českého státu krátili daňové povinnosti tím, že vytvořili řetězec obchodních společností, které se zabývaly obchody s pohonnými hmotami, za účelem krácení zejména daně z přidané hodnoty za obchodované pohonné hmoty, a získali tak pro sebe neoprávněný majetkový prospěch ve výši cca 2,5 miliardy Kč. Stěžovatel si zvolil z důvodu nutné obhajoby obhájce a po podání obžaloby podal krajskému soudu návrh na přiznání bezplatné obhajoby podle §33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád").
3. Krajský soud napadeným usnesením rozhodl, že stěžovatel nemá podle §33 odst. 2 tr. řádu nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal a řádně nedoložil svoje majetkové poměry.
4. Stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. Shledal, že krajský soud nepochybil, když po vyhodnocení rozhodných skutečností dospěl k závěru, že stěžovatel v daný okamžik řádně neprokázal svoje majetkové poměry.
5. Z obsahu příslušné části spisu krajského soudu sp. zn. 46 T 5/2015, kterou si Ústavní soud vyžádal, se dále podává, že stěžovatel novým podáním ze dne 27. 4. 2016 požádal o přiznání nároku na obhajobu bezplatnou (viz bod 15) a k žádosti připojil listiny osvědčující jeho nemajetnost. Krajský soud usnesením ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. 46 T 5/2015 rozhodl, že stěžovatel má podle §33 odst. 2 tr. řádu nárok na obhajobu bezplatnou. Dospěl k závěru, že ze stěžovatelem předložených podkladů je zřejmé, že jeho současné legální příjmové schopnosti, i při zohlednění doložených majetkových poměrů rodiny, a jeho zdravotní stav neumožňují výrazné platby související s náklady obhajoby.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel poukazuje na to, že jediným zdrojem jeho příjmů je invalidní důchod ve výši 9 821 Kč měsíčně a s manželkou má od roku 2003 vypořádané společné jmění manželů. Polemizuje přitom se závěry krajského soudu o své (ne)majetnosti a označuje je za spekulativní a porušující jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1, 3 písm. c) Úmluvy. Uvádí, že nechce být zastoupen obhájcem ex offo, přičemž má za to, že soudu osvědčil, že nemá prostředky na zaplacení jím zvoleného obhájce. Vyslovuje názor, že soudy měly postupovat z úřední povinnosti a stěžovatele vyzvat, aby doložil další skutečnosti k prokázání nemajetnosti. Upozorňuje na to, že od novelizace §33 odst. 2 tr. řádu, provedené zákonem č. 283/2004 Sb., tedy od 1. 7. 2004, má soud možnost rozhodnout o nároku obviněného i bez návrhu. Stačí, je-li z důkazů shromážděných ve spise zřejmé, že obviněný nemá dostatek prostředků na úhradu obhajoby. Je přesvědčen, že soud měl pro takové rozhodnutí podklad ve vyplněném formuláři - potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, v němž stěžovatel uvedl pravdivě veškeré relevantní skutečnosti.
III.
Vyjádření účastníků řízení
7. Vrchní soud ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, které dle jeho přesvědčení obsahuje všechny rozhodné skutečnosti.
8. Krajský soud rovněž odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
9. Stěžovatel na obě vyjádření, která mu byla zaslána, již nijak nereagoval.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své působnosti mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Je-li ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna již tím, že je namítána pouze věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
12. Právo na bezplatnou právní pomoc představuje jeden z požadavků řádného soudního (trestního) řízení, přičemž je zaručeno jak čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, tak i čl. 40 odst. 3 Listiny. V systému Úmluvy je podřízeno dvěma podmínkám: dotčené osoby postrádají dostatek prostředků k úhradě právní pomoci, a zájmy spravedlnosti vyžadují, aby taková pomoc byla poskytnuta. Podle čl. 40 odst. 3 Listiny pak zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce; příslušným zákonným ustanovením je §33 odst. 2 tr. řádu, podle nějž musí pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu obviněný osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, případně tato skutečnost může vyplynout ze shromážděných důkazů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1900/12, dostupné jako další rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
13. Ustanovení §33 odst. 2 tr. řádu je podle ustálené judikatury vykládáno tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného. K přiznání tohoto nároku může dojít dvěma způsoby, a to jednak na návrh obviněného, jednak i bez jeho přímého návrhu, z úřední povinnosti. Rozhoduje-li soud na návrh obviněného, nese důkazní břemeno ve vztahu k prokázání nedostatku finančních prostředků potřebných k náhradě nákladů vzniklých zvolenému či ustanovenému obhájci vždy obviněný. Nepředloží-li relevantní podklady, je zcela namístě rozhodnout o zamítnutí jeho návrhu, neboť soud sám není nikterak povinen obviněným tvrzené skutečnosti o jeho neschopnosti nést náklady obhajoby dokazovat, tedy si za účelem rozhodnutí o tomto návrhu opatřovat potřebné podklady. Naproti tomu, rozhoduje-li soud bez návrhu, je třeba, aby skutečnost, že obviněný nemá dostatek prostředků na náhradu nákladů, vyplývala přímo z důkazů, jež byly doposud shromážděny orgány činnými v trestním řízení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3278/16, ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2982/16, ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 3453/16, ze dne 16. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 3435/16; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 272).
14. Po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud nezjistil v postupu soudů takové pochybení, pro něž by byl nezbytný jeho kasační zásah. Z odůvodnění jejich rozhodnutí se totiž dostatečně podává, že se nárokem stěžovatele na přiznání bezplatné obhajoby zabývaly, přičemž konkrétně vyložily, na základě jakých skutečností jej shledaly nedůvodným. V jejich rozhodnutí přitom nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných zásad soudního uvážení ani jiný exces dosahující ústavní roviny. Šlo totiž o případ, kdy rozhodovaly na návrh stěžovatele, takže bylo jeho povinností tvrzenou nemajetnost prokázat. Shledaly-li po vyhodnocení rozhodných skutečností, že stěžovatel neprokázal a řádně nedoložil veškeré svoje majetkové poměry, jejich závěr je ústavněprávně akceptovatelný.
15. Stěžovatel si ostatně uvedený deficit dodatečně uvědomil, neboť návrh na přiznání bezplatné obhajoby následně opakoval a doplnil ho přílohami, z nichž vyplynulo, že je mimo dávek důchodového zabezpečení zcela nemajetný. Na jejich základě a s přihlédnutím k dalším zjištěním mu krajský soud usnesením ze dne 26. 6. 2016 nárok na bezplatnou obhajobu přiznal.
16. Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu