ECLI:CZ:US:2018:2.US.1547.17.1
sp. zn. II. ÚS 1547/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele F. Ch., zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou, AK se sídlem Pplk. Sochora 740/34, Praha 7, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2017 č. j. 22 Co 17/2017-262 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 9. 11. 2016 č. j. 42 P 352/2015-194, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 5. 2017, se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práv zaručených čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem okresního soudu uvedeným v záhlaví byly svěřeny nezletilé dcery stěžovatele do péče matky a bylo rozhodnuto o výživném. Rozhodováno bylo na návrh matky, kterým se domáhala, aby obě nezletilé byly svěřeny do její péče a otci bylo stanoveno přispívat na jejich výživu. Návrh odůvodnila tím, že nezletilé se narodily z družského poměru s otcem, a otcovství bylo uznáno souhlasným prohlášením rodičů na matrice, přičemž rodiče vedli společnou domácnost do dubna 2015. Otec s navrhovanou formou péče nesouhlasil, měl zájem podílet se na výchově dětí rovnocenně s matkou a navrhoval střídavou péči v týdenních cyklech. Opatrovník navrhl svěření nezletilých do výlučné péče matky s odůvodněním, že střídavá péče není v zájmu nezletilých dětí, neboť trvá porozchodový konflikt, který se významně manifestuje v jednání, chování a postojích otce.
3. Soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že ze znaleckého posudku znalkyně PhDr. Simony Měchové a z jejího výslechu bylo zjištěno, že výchovné schopnosti obou rodičů jsou na běžné úrovni. Vztah obou dětí k oběma rodičům je bazálně dobrý, pozitivní, přátelský. Obě děti vnímají matku i otce jako pozitivní identifikační vzor. Matka i otec mají jednoznačně pozitivní vztah k oběma dětem, mají je rádi a chtějí se podílet na jejich výchově. Vzájemný vztah rodičů je negativní. Pokud by otec i nadále mluvil o rodinných problémech před dětmi, jednalo by se o známku jeho snížených výchovných schopností. Negativní dopad na děti může mít vzájemné konfliktní chování rodičů, protože děti vnitřně znejišťuje, oslabuje jejich sebehodnotu a sebevědomí. To v dlouhodobém horizontu může vést k nežádoucímu rozvoji neurotické osobnosti dětí. Nezletilá B. projevila přání zachovat střídání prostředí rodičů po týdnu. Nezletilá V. není schopna se vzhledem k věku ke střídavé péči vyjádřit. Rodiče komunikují pouze na bazální úrovni. U matky je pak větší předpoklad, že bude podporovat pozitivní vazby k otci než u otce.
4. Proti tomuto rozsudku podal otec odvolání, v němž zdůraznil, že je pro něho velmi důležité, aby se mohl podílet na výchově svých dcer rovným dílem jako matka. Krajský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, změnil jej pouze ve výroku o dlužném výživném. V odůvodnění rozsudku uvedl, že komunikace mezi rodiči v dané věci není na potřebné úrovni z důvodu chování otce, který ve vztahu k matce je razantní až agresivní a prosazuje své názory. Matka raději ustupuje a je nepochybné, že vzájemná komunikace rodičů je otcem vynucena. I ze znaleckého posudku vyplývá, že otec má svérázný způsob projevu, často používá negaci, má hlučnější způsob komunikace. Otec se takto prezentoval i v průběhu odvolacího jednání. Otec má své představy, které se snaží razantně prosazovat. Zhoršená komunikace a napětí mezi rodiči tedy podle odvolacího soudu jsou důsledkem postoje otce. Otec sice spolupracuje s psycholožkou, ale jeho chování se dosud výrazným způsobem potřebným pro fungování střídavé péče nezměnilo. Je zřejmé, že matka raději otci ustupuje, neboť se obává z jeho strany verbální agrese, k čemuž dochází i za přítomnosti nezletilých dětí. Odvolací soud uzavřel, že od rozhodnutí soudu prvního stupně nedošlo v kvalitě komunikace mezi rodiči k podstatnému posunu z důvodu osobnostní charakteristiky otce a jeho nátlakovému jednání vůči matce. Na základě zjištěných skutečností odvolací soud dovodil, že nejsou dány podmínky pro svěření nezletilých dcer do střídavé péče rodičů. Odvolací soud proto zkoumal, kdo z rodičů má lepší předpoklady pro péči o nezletilé a který z rodičů uznává pozici druhého rodiče v životě dítěte a nebude bránit styku s ním. Je nepochybné, že matka i otec jsou dobří vychovatelé, střídavá péče nezletilých však není v jejich nejlepším zájmu. V jejich zájmu je, aby byly svěřeny do výlučné péče matky, která jim zajistí klidné, harmonické prostředí a s otcem jim umožní maximální styk. Odvolací soud takto rozhodl i přes projevené přání nezletilé B., když nezletilá V. ještě s ohledem na svůj věk není schopna se ke střídavé péči vyjádřit a vzhledem k sourozeneckému poutu je třeba, aby péče obou nezletilých byla jednotná. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně, s přihlédnutím k názoru kolizního opatrovníka nezletilých, dospěl k závěru, že je namístě svěřit obě děti do výchovy matce.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí nikterak neodrážejí skutečnost, že to je matka, která si nevzala k srdci odborné výtky PhDr. Skalické ohledně shledaných závadných praktik matky, které nepochybně maří spravedlivou dohodu o společné výchově dětí oběma rodiči. Matka totiž po kritice odborné znalkyně nařízenou terapii svévolně ukončila, jelikož nebyla schopna tuto věcnou a adresnou kritiku unést. Ačkoliv soud i pracovnice orgánu sociálně právní ochrany dětí o tomto vědí, přesto nepůsobí na proveditelnost svého vlastního nařízení ke zlepšení komunikace mezi rodiči. Rozhodnutí obecných soudů je v tedy rozporu se zjištěným skutkovým stavem, mj. prokázaného zprávami školy a školky, a obsahem znaleckých posudků.
II.
6. K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice. Krajský soud v Praze uvedl, že dokazování probíhalo procesně korektním způsobem, přičemž v odůvodnění rozsudku se odvolací soud s provedenými i doplněnými důkazy vypořádal, zhodnotil je a jeho rozsudek je srozumitelný a řádně odůvodněný. Při svěření obou nezletilých dcer do výlučné péče matky odvolací soud posuzoval nejlepší zájem nezletilých dětí. Nelze souhlasit s argumentem otce, že střídavá péče v minulosti bezproblémově fakticky fungovala. Nejednalo se o faktickou střídavou péči, ale matka ustupovala nátlakovému chování otce, který je dominantní až agresivní povahy, aby nezletilým dcerám zajistila alespoň základní duševní pohodu nezbytnou pro jejich vývoj. Fakticky se jednalo spíše o výlučnou péči otce, kdy matka vzhledem k tomu, že je submisivní povahy, se otci podřizovala a pokud se tak ojediněle nestalo, byla otcem verbálně napadána a dehonestována, a to i na sociálních sítích, což sám otec v odvolání proti prvoinstančnímu rozsudku připustil. Odvolací soud je tak přesvědčen, že pokud by byly obě nezletilé dcery svěřeny do střídavé péče, nebylo by to v jejich zájmu. Otec zjevně není ochoten žádného kompromisu a zřejmě ovlivněn svým dřívějším pracovním zařazením prosazuje pouze svůj názor, který považuje za jediný správný. Vzhledem k tomu, že nezletilé jsou děvčata, vyžadují pro svůj harmonický vývoj laskavý a ohleduplnější přístup, který jim zajišťuje matka.
7. Okresní soud v Mělníku odkázal na obsah napadených rozhodnutí a dodal, že ve věci postupoval v souladu s platnými právními předpisy a v nejlepším zájmu nezletilých dětí. Vedlejší účastnice řízení - matka nezletilých dětí prostřednictvím svého zástupce ve vyjádření uvedla, že ústavní stížnost z valné většiny obsahuje subjektivní názory stěžovatele, který není schopen respektovat jakákoli stanoviska neslučující se s jeho postojem, a proto se domnívá, že jsou proti němu všichni předem zaujatí. Stěžovatel kromě toho cituje některé pasáže jak ze znaleckého posudku k výchovným schopnostem obou rodičů, tak z rozsudků a dalších dokumentů, které jsou však cíleně vytrženy z kontextu. Zásadním důvodem, proč soud svěřil nezletilé dcery do péče matky (a nikoli do střídavé péče obou rodičů, jak žádal otec), je problematická komunikace mezi rodiči, kdy soudy došly k jednoznačnému závěru, že ta je způsobena zejména postojem otce. Otec je ve vztahu k matce razantní až agresivní, vehementně prosazuje své názory a není schopen jakéhokoli kompromisu. Otec se tímto způsobem projevuje i v přítomnosti nezletilých dcer a projevoval se tak i při obou soudních jednáních i při jednáních na orgánu sociálně právní ochrany dětí (při jednom takovém jednání byla sociální pracovnice nucena vzhledem k agresivitě stěžovatele dokonce přivolat městskou policii - stěžovatel hlasitě křičel a odmítal opustit kancelář sociální pracovnice, dokud matka nepodepíše dohodu o střídavé péči). Vedlejší účastnice na dohodu o střídavé péči v prosinci 2015 přistoupila, a to zejména z důvodu, že doufala, že pokud otci vyhoví, situace mezi rodiči se uklidní a dcery nebudou nadále vystaveny jejich konfliktům. Důvodem k přistoupení na tuto dohodu byla také probíhající terapie u psycholožky PhDr. Skalické. Po krátké době se však ukázalo, že střídavá péče situaci neuklidnila, stěžovatel nedodržoval dohodnuté podmínky (zejména předával dcery mimo domluvený čas), naprosto nerespektoval roli matky, nadále vůči ní jednal agresivně i v přítomnosti dcer. Vedlejší účastnice má za to, že ona učinila vše, co bylo v jejich silách, aby se vztahy mezi oběma rodiči normalizovaly.
8. Ke všem vyjádřením zaslal stěžovatel Ústavnímu soud svou repliku. V té zopakoval svou argumentaci z ústavní stížnosti a uvedl, že na svém návrhu trvá.
III.
9. Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
10. Ústavní soud se k otázce ústavních aspektů svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů již opakovaně vyjádřil [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399); nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363; nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503); nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167); nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013; nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014; nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683); nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 či nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016].
11. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 Ústavní soud shrnul, že "střídavá péče o dítě připadá v úvahu tehdy, pokud oba rodiče projevují o svěření dítěte do péče upřímný a skutečný zájem (subjektivní kritérium) a oba naplňují relevantní objektivní kritéria zhruba ve stejné míře. Při svěřování dětí do péče musí obecné soudy posoudit zejména následující čtyři objektivní kritéria: (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; (3) schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte. Obecné soudy jsou však nejen oprávněny, ale i povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují".
12. Je nutno přisvědčit stěžovateli, že z judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva vyplývá presumpce střídavé péče před péčí jednoho z rodičů, resp. závěr, že "v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů" [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09, bod 28; nález sp. zn. I. ÚS 266/10, bod 25; či nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 26)]. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14, "pokud oba rodiče projevují o dítě skutečný zájem a chtějí jej mít v péči a zároveň oba naplňují relevantní objektivní kritéria ve zhruba stejné míře, čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Evropské úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vytváří presumpci ve prospěch střídavé péče".
13. Zároveň však platí, že střídavá péče nemá být určitým automatismem. V nálezu I. ÚS 1554/14 Ústavní soud též uvádí, že presumpci střídavé péče lze vyvrátit, jsou-li k tomu "pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte. Mezi tyto důvody patří například specifický zdravotní či psychický stav dítěte, v jehož důsledku by střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž, velmi velká vzdálenost bydlišť rodičů, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte".
14. Jak připomenul Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1506/13 či v usnesení sp. zn. I. ÚS 122/15 ze dne 25. 3. 2015, samotné hledisko nejlepšího zájmu dítěte není právními předpisy nijak vymezeno. Výbor pro lidská práva v Obecném komentáři č. 14 z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (dále jen "Obecný komentář"), formuloval následující faktory, které je nutné brát v potaz při formulování nejlepšího zájmu dítěte: postoj dítěte (body 53-54), identitu dítěte (body 55-57); zachování rodinného prostředí a udržování vazeb (body 58-70); péči o ochranu a bezpečí dítěte (body 71-74); příslušnost dítěte ke zranitelné skupině dětí (body 75-76); právo dítěte na zdraví (body 77-78); právo dítěte na vzdělání (bod 79). Obecný komentář ve vztahu k hledisku nejlepšího zájmu dítěte mj. uvádí: "Koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte" (bod 32).
15. Jak již bylo shora uvedeno, nejlepší zájem dítěte je definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě, jehož se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jeho osobním poměrům, situaci a potřebám. Jde tak vždy o posouzení konkrétních skutkových okolností případu. Zde je nutno s ohledem na subsidiaritu ústavního přezkumu, jakož i referenční kritérium přezkumu, kterým je ochrana ústavě zaručených práv, nikoli další instanční, resp. věcný přezkum rozhodnutí obecných soudů, zdůraznit, že posuzování skutkových otázek, zejména pak v rodinně právních věcech, musí být v prvé řadě úkolem obecných soudů.
16. Pokud jde o změnu výchovného prostředí, z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13 vyplývá, že "Pokud jde o (ne)svěření dítěte do střídavé péče obou rodičů za situace, kdy již dříve soudy o úpravě výchovných poměrů dítěte rozhodly či kdy již dříve schválily dohodu rodičů o výkonu jejich rodičovských práv a povinností, je také podstatné, zda došlo k dostatečné změně okolností a zda je v souvislosti s touto změnou nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly". Dále pak "Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života".
17. V obecné rovině lze uvést, že otázku vhodnosti případného přechodu z výlučné na střídavou péči a naopak, je možno posoudit teprve na základě zvážení, zda důvody pro střídavou péči jsou v době rozhodování o novém návrhu dány či nikoli, což musí být i z argumentace soudu (resp. odůvodnění) patrné. Jak ostatně uvádí i Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 "zájem nezletilých na stabilním výchovném prostředí sám o sobě takový velmi závažný důvod (pro nenařízení střídavé péče - pozn. ÚS) nepředstavuje, protože (...) by tím byl popřen smysl zákonné úpravy i celého institutu střídavé péče, tak jak jej vykládá Ústavní soud a Evropský soud pro lidská práva". Stabilita výchovného prostředí není tedy bez dalšího argumentem pro zachování té formy péče, jejíž změna je navrhována (ať už při přechodu z výlučné péče na střídavou či ze střídavé péče na výlučnou). Pokud je však prokázáno a argumentačně doloženo, že změna výchovného prostředí by nebyla v nejlepším zájmu dítěte, pak stabilita výchovného prostředí samozřejmě převáží nad jeho změnou. Nejlepší zájem dítěte však nelze ztotožňovat s neměnností výchovného prostředí bez dalšího. Jinak řečeno argumentace zájmem na stabilním výchovném prostředí nemůže být dostačující sama o sobě, ale vždy v kontextu posouzení toho, jaký vliv bude mít změna prostředí na psychický či fyzický komfort dítěte samotného. V opačném případě by se fakticky konzervoval status quo daný prvním rozhodnutím ve věci, neboť odmítáním změny výchovného prostředí (a tedy prodloužením stavu po prvním rozhodnutí) se výchovné prostředí stále více stabilizuje, resp. dítě si na něj stále více zvyká, přičemž ke změně by pak nemuselo dojít nikdy (srov. podrobněji nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 41-42).
18. Ústavně konformní pak bude takový postup, při kterém obecné soudy zohlední všechna Ústavním soudem vytyčená kritéria pro posuzování svěření dětí do střídavé péče a při jejich vyhodnocení se nedopustí zjevné libovůle.
19. V kontextu shora uvedených obecných východisek po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal z hlediska ústavněprávního žádné deficity. Rozhodnutí jsou logicky a přiléhavě odůvodněna, je z nich patrno, že oba soudy se znalostí judikatury Ústavního soudu rozhodovaly uvážlivě a že poměřovaly nejlepší zájem nezletilých dětí s matkou navrhovaným řešením, tedy změnit střídavou péči na výlučnou péči matky. Jejich závěry jsou podepřené jednak znaleckým posudkem a výslechem znalce, jednak znalostí výchovného prostředí, jaké měly obě dcery u otce a u matky. Je z nich zcela jasně rozpoznatelné, že obecné soudy vycházely zejména ze znalosti vztahů mezi oběma rodiči, jež lze označit za komplikované až konfliktní, a vzaly v úvahu projevené přání starší nezletilé dcery o setrvání probíhající střídavé výchovy, i když její vyjádření zasadily zcela logicky do širšího rámce určeného jednak znaleckým zkoumáním a jednak posuzováním celého komplexu otázek ze změnou výchovného prostředí souvisejících.
20. Ačkoli Ústavní soud nemá v dané chvíli důvod jakkoli zpochybňovat úmysl otce o co nejlepší péči a výchovné prostředí pro nezletilé dcery, přesto je toho názoru, že jeho případný kasační zásah by v daném případě nepřinesl do věci "spravedlivější" náhled. V dané souvislosti je možno odkázat na konstatování Ústavního soudu v nálezu sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014, že "rozhodování v citlivých rodinně právních věcech musí být doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkolem může být pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla obecným soudem eventuálně upřena".
21. V dané chvíli je pro stěžovatele určující, že nynější úprava výchovy a jeho styku s nezletilými dcerami není dána jednou provždy, stěžovateli nic nebrání v tom, aby po určité době, až budou vztahy mezi rodiči méně napjaté a ne tak vyhrocené, podal případně návrh na úpravu styku, o němž nebylo dosud rozhodnuto, či dokonce na svěření dcer do střídavé péče.
22. Protože Ústavní soud je po přezkoumání napadených rozhodnutí toho názoru, že k porušení práv stěžovatele v dané věci nedošlo, nezbylo mu než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout. Návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud nevyhověl, neboť neshledal důvody pro takový postup.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu