ECLI:CZ:US:2018:2.US.1553.18.1
sp. zn. II. ÚS 1553/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Věry Solčianské, zastoupené Mgr. Šárkou Gregorovou, LL.M., advokátkou, sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018 č. j. 33 ICdo 175/2017-217, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2017 č. j. 102 VSPH 381/2012-176 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2012 č. j. MSPH 96 ICm 867/2010-77, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 28. 11. 2013 č. j. 96 ICm 867/2010-124, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 5. 2018 a jež splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zásada rovnosti účastníků v řízení před soudem ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
II.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Právní předchůdkyně stěžovatelky, paní Alena Solčianská, se svou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud vyloučil v žalobě blíže specifikované nemovité věci ze soupisu majetku dlužníka Jaroslava Solčianského (syna právní předchůdkyně stěžovatelky a manžela stěžovatelky, jak bylo Ústavním soudem zjištěno ze spisu vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 2351/2008 a veřejně dostupného na www.justice.cz), na jehož majetek je Městským soudem v Praze vedeno insolvenční řízení pod sp. zn. MSPH 96 INS 2351/2008, in eventum aby jí byl vydán výtěžek ze zpeněžení předmětných nemovitých věcí. Tento svůj žalobní návrh odůvodnila tvrzením, že dlužníku dne 6. 6. 1990 darovala spoluvlastnický podíl ve výši id. 1/2 k celku předmětných nemovitých věcí, avšak dlužník ve vztahu k ní dlouhodobě a hrubě porušuje dobré mravy, když s ní jako se svou matkou odmítá komunikovat a jakkoli se s ní stýkat, nenavštěvuje ji v léčebně pro dlouhodobě nemocné a neprojevuje o ni zájem. Právní předchůdkyně stěžovatelky proto dlužníka vyzvala k vrácení daru.
4. Tato žaloba byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2012 č. j. MSPH 96 ICm 867/2010-77 ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 28. 11. 2013 č. j. 96 ICm 867/2010-124 zamítnuta a dále bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně zamítl žalobu s odůvodněním, že důvody pro navrácení daru uváděné právní předchůdkyní stěžovatelky nejsou natolik závažné, aby je bylo možné kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), přestože chování dlužníka je chováním nepochybně nevhodným, nevděčným a nemorálním. Dále uvedl, že žalobě nelze vyhovět též z důvodu, že požadavek na vrácení daru považuje za účelové jednání dlužníka a jeho rodiny mající přispět ke zmírnění dopadů insolvence na dlužníka, který se od počátku všemi prostředky snaží zabránit prodeji předmětných nemovitých věcí a jejich vyklizení, neboť požadavek na vrácení daru byl právní předchůdkyní stěžovatelky vznesen až v okamžiku těsně před konáním dražby, v níž měly být tyto nemovité věci zpeněženy, a dlužník se tomuto požadavku nijak nebránil, ba naopak s ním vyjádřil souhlas. Soud prvního stupně konečně uvedl též to, že žalobou uplatněný nárok na vrácení daru představuje uplatnění pohledávky věřitele z darovací smlouvy. Tyto pohledávky se však s přihlédnutím k §170 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, v insolvenčním řízení neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku.
5. Rozhodnutí soudu prvního stupně právní předchůdkyně stěžovatelky napadla odvoláním, avšak v průběhu odvolacího řízení zemřela. Její jedinou dědičkou se stala stěžovatelka, která je manželkou dlužníka a která sdělila, že na podané žalobě a odvolání trvá. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací proto pokračoval v řízení, přičemž svým rozsudkem ze dne 18. 5. 2017 č. j. 102 VSPH 381/2012-176 rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby jako věcně správné potvrdil.
6. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018 č. j. 33 ICdo 175/2017-217 odmítnuto, neboť dovolací soud jej neshledal přípustným.
III.
7. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní namítla, že se obecné soudy v průběhu celého řízení dopustily závažných pochybení, což mělo za následek porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jakož i práva na ochranu vlastnictví. První pochybení stěžovatelka spatřovala v tom, že soud prvního stupně provedl při prvním jednání ve věci důkaz smlouvou o provedení dražby ze dne 17. 5. 2010 opatřenou podpisy insolvenčního správce dlužníka, dražebníka a zástupce věřitelů, ačkoli se ve věci konalo přípravné jednání podle §114c zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), v jehož rámci insolvenční správce dlužníka coby žalovaný doplnění dokazování touto smlouvou soudu nenavrhl, a to ani poté, co se mu dostalo poučení o koncentraci řízení ve smyslu §114c odst. 5 a §118b odst. 1 občanského soudního řádu k okamžiku skončení přípravného jednání. Stěžovatelka se dále ohradila proti závěru soudu prvního stupně, který následně převzal též soud odvolací, že požadavek právní předchůdkyně stěžovatelky na vrácení daru je účelovým jednáním dlužníka a jeho rodiny za účelem zmírnit dopady insolvence na dlužníka. Stěžovatelka tak učinila s odůvodněním, že tento závěr neodpovídá provedenému dokazování a insolvenční správce dlužníka coby žalovaný takovou skutečnost v řízení netvrdil ani neprokazoval. Obecné soudy měly dle názoru stěžovatelky konečně pochybit i tím, že uzavřely, že v řízení nebylo prokázáno naplnění podmínek pro vrácení daru, aniž by předtím stěžovatelku, resp. její právní předchůdkyni, o této skutečnosti poučily dle §118a občanského soudního řádu.
IV.
8. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
10. Žádné z výše naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatelky s výsledkem rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak s jejich závěrem, že chování dlužníka (manžela stěžovatelky) ve vztahu k jeho matce nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu §630 občanského zákoníku, a tudíž nelze uzavřít, že by došlo k naplnění zákonných požadavků pro vrácení daru, a dále se závěrem, že požadavek na vrácení daru je účelovým jednáním dlužníka a jeho rodiny, jímž se dlužník a jeho rodina snaží zabránit prodeji a vyklizení předmětných nemovitých věcí. Ústavní soud má však za to, že soudy všech stupňů své závěry, proti nimž stěžovatelka svou ústavní stížností brojí, řádně, srozumitelně a přesvědčivě odůvodnily, přičemž Ústavní soud nemá, co by jim v tomto ohledu vytkl.
11. Na právě uvedeném nemůže nic změnit ani námitka stran porušení zásady koncentrace řízení, jehož se měl dopustit soud prvního stupně tím, že na prvním jednání provedl dokazování smlouvou o provedení dražby ze dne 17. 5. 2010, ačkoli provedení tohoto důkazu nebylo žádným z účastníků do skončení přípravného jednání, kdy došlo ke koncentraci řízení, navrženo. To proto, že provedení tohoto důkazu nebylo dle názoru Ústavního soudu pro posouzení nynější věci určující, když obecné soudy se v nyní posuzované věci otázkou platnosti provedené dražby předmětných nemovitých věcí nezabývaly, a to s odůvodněním, že námitky ohledně platnosti dražby jsou projednávány v řízení o žalobě vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 202/2010. S přihlédnutím k této skutečnosti má Ústavní soud za to, že případné pochybení soudu prvního stupně stran nedůsledného dodržení ustanovení §114c odst. 5 občanského soudního řádu ve spojení s §118b odst. 1 téhož zákona se nikterak neodrazilo na výsledku řízení v nyní souzené věci, a tudíž se nemůže jednat o pochybení, které by dosahovalo takové intenzity, aby byl namístě zásah Ústavního soudu.
12. Ústavní soud se neztotožnil ani s námitkou, že závěr obecných soudů, dle něhož je třeba na požadavek na vrácení daru nahlížet jako na účelové jednání dlužníka a jeho rodiny, nemá oporu v provedeném dokazování. Je tomu tak z toho důvodu, že obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dle názoru Ústavního soudu velmi pečlivě a přesvědčivě vysvětlily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru o účelovosti jednání stěžovatelky, její právní předchůdkyně a dlužníka (viz str. 4 rozhodnutí soudu prvního stupně a str. 5 rozhodnutí odvolacího soudu), přičemž stěžovatelka v této souvislosti ve své ústavní stížnosti neuvedla žádnou konkrétní skutečnost, která by byla způsobilá pochybnost o souladu předmětného závěru s provedeným dokazováním vyvolat. Pochybení - natož pak pochybení, které by mohlo dosáhnout ústavněprávní relevance - pak nelze spatřovat ani v tom, že obecné soudy učinily závěr o účelovosti jednání dlužníka a jeho rodiny, aniž by takové tvrzení vznesl vedlejší účastník. To proto, že obecné soudy nejsou v civilním soudním řízení vázány tvrzeními účastníků (byť jsou povinny k nim přihlédnout) či jejich právním náhledem na předmětný spor, jak se stěžovatelka patrně mylně domnívá. Naopak je povinností soudu, aby sám vyhodnotil všechny v řízení zjištěné skutečnosti volně podle své úvahy, přičemž soud musí pečlivě přihlédnout ke všemu, co v řízení vyšlo najevo (viz §132 občanského soudního řádu). Této své povinnosti obecné soudy v nyní posuzované věci dle názoru Ústavního soudu dostály, když přihlédly též k časovému sledu rozhodných skutečností, které byly v řízení prokázány, na základě něhož pak učinily závěr o účelovosti předmětného jednání. Ústavní soud tak ani v tomto ohledu neshledal nic, co by obecným soudům mohl vytknout.
13. Pochybení nelze dle názoru Ústavního soudu konečně spatřovat ani v tom, že obecné soudy uzavřely, že v řízení nebylo prokázáno naplnění podmínek pro vrácení daru, aniž by předtím stěžovatelku, resp. její právní předchůdkyni, o této skutečnosti poučily dle §118a občanského soudního řádu a vyzvaly ji k označení dalších důkazů. To proto, že poučovací povinnost dle ustanovení §118a odst. 3 občanského soudního řádu má soud tehdy, jestliže účastník sice tvrdí rozhodné skutečnosti, ale je důkazně zcela nečinný, navrhuje důkaz ve vztahu k jeho tvrzení irelevantní či pomocí navrženého důkazu nebylo nic zjištěno (srov. Bureš/Drápal/Krčmář/Mazanec: Občanský soudní řád - komentář, I. díl, 7. vydání. C. H. Beck, Praha 2006, str. 549). Ústavní soud ve vztahu k tomuto ustanovení v minulosti opakovaně uzavřel, že jeho smyslem je eliminovat situace, kdy se účastník řízení stává v řízení neúspěšným jen proto, že neunesl břemeno důkazní, aniž by věděl, že jej takové břemeno stíhá [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2014/10 ze dne 7. 4. 2011 (N 67/61 SbNU 61), sp. zn. II. ÚS 1617/10 ze dne 2. 9. 2010 (N 182/58 SbNU 597), sp. zn. III. ÚS 2809/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 59/56 SbNU 631) a sp. zn. I. ÚS 212/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 177/43 SbNU 31)]. O takový případ se však v nyní souzené věci nejedná, neboť právní předchůdkyně stěžovatelky si byla vědoma skutečnosti, že je povinna prokázat, že došlo k naplnění podmínek pro vrácení daru, a činila v této souvislosti své důkazní návrhy. Pouhá skutečnost, že tyto důkazy byly obecnými soudy vyhodnoceny jinak než podle právního názoru právní předchůdkyně stěžovatelky, aniž by obecné soudy před vynesením svého rozhodnutí stěžovatelku, resp. její právní předchůdkyni s těmito svými závěry seznámily, není porušením poučovací povinnosti soudu, jak se stěžovatelka nesprávně domnívá.
V.
14. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu