ECLI:CZ:US:2018:2.US.1562.18.1
sp. zn. II. ÚS 1562/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Kateřiny Šimíčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Ch., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, zastoupeného Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem Bráfova 764/50, Třebíč, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2018, č. j. 37 Co 8/2018-167, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 Listiny a vlastnické právo podle čl. 11 Listiny. Předmětem řízení před krajským soudem byla nová úprava poměrů stěžovatele (otce) ve vztahu k jeho nezletilému synovi.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, k zahájení řízení o změně výchovy a výživném došlo v důsledku toho, že stěžovatel, ač měl syna rozhodnutím soudu svěřeného do vlastní péče, byl dne 19. 1. 2017 zadržen a vzat do vazby a následně do výkonu trestu odnětí svobody, který stále trvá. Na základě zadržení stěžovatele matka požádala o změnu výchovy tak, aby nezletilý byl svěřen do její péče. Na základě provedeného dokazování i přes nesouhlas stěžovatele Okresní soud v Třebíči (dále jen "okresní soud") žádosti matky vyhověl a nezletilého svěřil do její péče. Současně okresní soud stanovil stěžovateli povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou 500 Kč měsíčně a v těchto mezích stanovil stěžovateli i povinnost uhradit matce nezletilého nedoplatek na výživném ve výši 1 000 Kč. Odvolací soud k odvolání stěžovatele rozhodnutí okresního soudu změnil a nově rozhodl tak, že je stěžovatel povinen na výživu nezletilého syna hradit měsíčně částku ve výši 1 000 Kč a současně stanovil i povinnost k úhradě dlužného výživného za období od 1. 2. 2017 do 28. 2. 2018 v částce 13 000 Kč.
3. Důvody neústavnosti napadeného rozsudku krajského soudu stěžovatel shledává v následujících skutečnostech. Odvolací soud zjevně celou věc posoudil právně jinak než soud okresní, když doplnil dokazování zprávou bývalého zaměstnavatele stěžovatele, na základě čehož krajský soud podle ustanovení §913 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), vycházel z předpokládaného výdělku stěžovatele, kterého by mohl u svého bývalého zaměstnavatele dosahovat pravděpodobně i nyní. Na základě takto provedeného důkazu pak krajský soud dovodil, že stěžovatel může na nezletilého hradit vyšší výživné, než jaké mu stanovil okresní soud. Stěžovatel však namítá, že tímto postupem se odvolací soud dopustil zásadního procesního pochybení, neboť stěžovatele předem neseznámil se svým odlišným právním názorem a neumožnil mu tak se k němu vyjádřit, čímž došlo k porušení zásady dvojinstančnosti a k nedodržení poučovací povinnosti podle ustanovení §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). V této souvislosti stěžovatel poukazuje i na nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 2001/09, ze kterého vyplývá, že pokud má odvolací soud za to, že rozhodnutí soudu prvního stupně je ve výroku věcně správné, avšak k tomuto závěru dospěje na základně jiného právního posouzení, je jeho povinností účastníka řízení se svým právním názorem seznámit.
4. Kromě nedodržení procesních zásad však stěžovatel spatřuje nesprávnost napadeného rozhodnutí i v rovině hmotného práva, a to zejména s ohledem na sjednocující stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. Cpjn 204/2012, kde jsou jasně vymezeny podmínky, za kterých lze postupovat podle ustanovení §913 odst. 2 obč. zák. Krajský soud se jednoduše vrátil o 20 až 25 měsíců zpět, kdy se změna výchovného prostředí nezletilého nemohla předpokládat, našel vyhovující příjem a z tohoto vycházel při stanovení výše výživného. Valorizaci hypoteticky dosahovaných výdělků u bývalého zaměstnavatele lze označit za projev libovůle a nerespektování výše zmíněného stanoviska Nejvyššího soudu. Odvolací soud naprosto přehlíží, že se stěžovatel nacházel 9 měsíců ve vazbě a následně nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody. Ve vazbě stěžovatel neměl žádnou možnost pracovat a dosahovat jakéhokoliv příjmu. Příležitosti pracovat využil ihned po přesunu do výkonu trestu, jeho nynější příjem činí cca 2 000 Kč měsíčně. Pokud by ovšem tento příjem měl být relevantním kritériem pro určení výše výživného, výživné by stěžovateli vůbec nemohlo být stanoveno. Stěžovatel proto shrnuje, že uložení povinnosti platit výživné v neadekvátní výši stanovené z dřívějších hypotetických výdělků osobě, která je ve vazbě nebo výkonu trestu a nemá tak reálnou možnost na jeho úhradu, danou osobu automaticky "kriminalizuje" minimálně v rovině civilněprávní, protože uloženou povinnost není schopna hradit.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. V projednávané věci stěžovatel v převážné míře uplatňuje námitky proti vedení důkazního řízení obecnými soudy, resp. soudem krajským. Povýtce je však nutno již na tomto místě uvést, že jakkoliv se věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení ústavně zaručených základních práv, jedná se ve skutečnosti toliko o polemiku se závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví ovšem Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší. Ústavní soud totiž opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že proces dokazování i proces hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž není zásadně oprávněn zasahovat. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů pak přistupuje pouze tehdy, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257).
7. Vady podobného charakteru nicméně Ústavní soud v přezkoumávané věci nezjistil. Dle jeho náhledu totiž obecné soudy pečlivě a podle zásad vyjádřených v ustanovení §132 o. s. ř. posoudily všechny předložené důkazy, na jejichž základě dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Z ústavněprávního hlediska jim tedy nebylo možno nic zásadního vytknout.
8. Rovněž námitka stěžovatele stran nesprávné argumentace krajského soudu, když tento vzal při určení výše výživného v potaz i výdělek stěžovatele, kterého dosahuje ve výkonu trestu odnětí svobody, není případná. Naopak, krajský soud postupoval správně, když jednak vzal v potaz skutečnost, že stěžovatel je ve výkonu trestu pracovně zařazen, a jednak správně aplikoval ustanovení §913 odst. 2 obč. zák., když provedeným dokazováním bylo prokázáno, že stěžovatel v květnu roku 2015 bez udání důvodu a na vlastní žádost rozvázal pracovní poměr, při němž si v průměru vydělával 15 000 Kč měsíčně, což plně odpovídá možnostem a schopnostem vyučeného instalatéra, kdy poptávka po těchto službách neustále roste a současně nebylo prokázáno, že by byl stěžovatel dlouhodobě zdravotně limitován ve výkonu práce. Tyto závěry plně korespondují se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. Cpjn 204/2012, na které stěžovatel sám odkazuje, a podle něhož: "Při určení výše potenciálního příjmu soud nevychází z vyššího příjmu, kterého povinný dříve dosahoval, ale z příjmu, kterého by s ohledem na své skutečné schopnosti a možnosti (popř. i majetkové), dané mimo jiné jeho fyzickým stavem, nadáním, vzděláním, pracovními zkušenostmi a nabídkou a poptávkou na rozumně regionálně určeném trhu práce mohl dosahovat." Ve stanovisku je dále uvedeno, že "Výkon vazby nebo trestu odnětí svobody, jde-li o trestný čin zanedbání povinné výživy ve smyslu §196 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, či úmyslný trestný čin, odůvodňuje závěr o potencialitě příjmů povinného, který po dobu trvání vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody nemá žádné příjmy. Povinnost hradit výživné ve výši odpovídající potenciálnímu příjmu povinného však soud nestanoví, bylo-li by to v rozporu s nejlepším zájmem dítěte." V této souvislosti Ústavní soud pouze připomíná, že stěžovatel je nyní ve výkonu trestu odnětí svobody, ke kterému byl odsouzen za spáchání zločinů týrání svěřené osoby, týrání osoby žijící ve společném obydlí a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí, přičemž v těchto případech se jedná právě o úmyslné trestné činy. Není tedy rozhodné, na což se stěžovatel ve své ústavní stížnosti snaží klást důraz, že jím spáchané trestné činy nijak nesouvisely s nezletilým synem. Lze proto uzavřít, že zbavil-li se stěžovatel svým úmyslným jednáním, pro které byla na něj uvalena vazba a pro něž byl následně odsouzen k trestu odnětí svobody, objektivní možnosti plnit svoji vyživovací povinnost vůči svému nezletilému dítěti, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži tohoto dítěte, jež podle čl. 32 odst. 4 Listiny má základní právo na rodičovskou výchovu a péči. Opačný výklad by totiž vedl k extrémnímu důsledku, podle něhož by se rodič úmyslným trestným činem vůči nezletilému dítěti, příp. druhému z rodičů s následným uvalením vazby a uložením trestu odnětí svobody po pravomocném odsouzení vyživovací povinnosti vůči svému nezletilému dítěti "zbavil", resp. "mohl zbavit" (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1181/07).
9. Současně platí, že výše srážek z odměny osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody zaměstnány, je regulována vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 10/2000 Sb. V této vyhlášce je také stanoveno v jaké procentuální výši ve vztahu k výdělku vězně mohou být srážky provedeny. Na srážky k úhradě výživného nezaopatřených dětí se podle ustanovení §2 odst. 1 vyhlášky č. 10/2000 Sb. použije 30 % čisté odměny. Proto je argumentace stěžovatele ohledně toho, že kdyby soud skutečně přihlížel jen k částce, kterou si stěžovatel ve výkonu trestu vydělá, nemohl by soud výživné vůbec vyměřit, zcela nepřípadná, a to i s ohledem na stanovisko kolegia Nejvyššího soudu a výše zmíněné judikatury Ústavního soudu.
10. Pokud pak stěžovatel s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 2001/09, poukazuje na to, že odvolací krajský soud změnil právní posouzení věci v neprospěch stěžovatele, přičemž na tuto změnu jej neupozornil a neumožnil mu tak se účinně bránit, je nutné k tomu uvést následující. Ve věci pod sp. zn. III. ÚS 2001/09, na kterou stěžovatel odkazuje, se skutkově, ale především právně, jednalo o zcela odlišnou situaci, kdy soudy dvou stupňů fakticky rozhodly ve věci stejně, avšak na základě jiného právního posouzení. V nyní projednávaném případě se naopak jedná o situaci, kdy odvolací soud, jehož rozhodnutí je ústavní stížností napadeno, doplnil dokazování a na základě takto provedeného dalšího dokazování ve věci rozhodl. Nejedná se tedy o odlišné právní posouzení za stejné důkazní situace, které by mělo vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu.
11. Ústavnímu soudu závěrem nezbývá než konstatovat, že nesdílí přesvědčení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatelem zmiňované právo na spravedlivý proces totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, nýbrž je mu zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, tedy včetně dodržení rovného postavení účastníků řízení před soudem (čl. 37 Listiny). V posuzovaném případě obecné soudy předepsané elementární požadavky spravedlnosti respektovaly.
12. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčeným rozhodnutím porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu