ECLI:CZ:US:2018:2.US.1663.17.1
sp. zn. II. ÚS 1663/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Skupy, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2017 č. j. 30 Cdo 5212/2016-248, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2016 č. j. 15 Co 421/2015-260 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. května 2015 č. j. 22 C 178/2013-228, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. května 2017, stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel se žalobou domáhal náhrady škody ve výši 240 000 Kč s příslušenstvím způsobené nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Nesprávný úřední postup spatřoval v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 134/99. Žalovaná (vedlejší účastnice řízení) před zahájením soudního řízení žádost stěžovatele shledala částečně důvodnou a zaplatila mu částku 40 575 Kč z důvodu nepřiměřené délky souvisejícího řízení, kvůli němuž bylo řízení sp. zn. 43 C 134/99 přerušeno. Za nepřiměřenou délku tohoto souvisejícího řízení byl stěžovatel vedlejší účastnicí řízení odškodněn také samostatně, a to částkou 67 000 Kč.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 5. 5. 2015 č. j. 22 C 178/2013-228 zamítl žalobu stěžovatele. Zjistil, že délka odškodňovaného řízení sp. zn. 43 C 134/99 je nepřiměřeně dlouhá především pro jeho přerušení z důvodu souvisejícího řízení. Na délce obou řízení se však podílel i stěžovatel množstvím mnohdy nesrozumitelných procesních úkonů. Obvodní soud poukázal na to, že za délku souvisejícího řízení byl stěžovatel již samostatně odškodněn. Částku 40 575 Kč, kterou v posuzované věci stěžovateli dobrovolně poskytla vedlejší účastnice řízení, shledal dostačující.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 2. 2. 2016 č. j. 15 Co 421/2015-260 potvrdil rozsudek obvodního soudu. Ztotožnil se se skutkovými závěry obvodního soudu i jeho právním posouzením. Sám vypočetl výši zadostiučinění, které by se mělo stěžovateli dostat, jako 30 312 Kč. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice řízení poskytla stěžovateli dobrovolně částku vyšší, rozsudek obvodního soudu potvrdil.
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 3. 2017 č. j. 30 Cdo 5212/2016-248 odmítl dovolání stěžovatele z důvodu, že neobsahuje náležitosti dle §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal nedostatky v tom, jakým způsobem městský soud určil částku zadostiučinění, které se mělo stěžovateli dostat. Při stanovení odškodnění se měl porušení ústavního pořádku dopustit i obvodní soud. Protiústavnost usnesení Nejvyššího soudu spatřoval stěžovatel v tom, že jeho dovolání bylo odmítnuto. Nesouhlasil s tím, že by měl v dovolání vymezit rozhodnutí Nejvyššího soudu, která předloženou právní otázku řeší odlišně. Postup Nejvyššího soudu považoval za přepjatý formalismus a odepření spravedlnosti.
III.
Vlastní posouzení
7. S ohledem na důvod odmítnutí dovolání stěžovatele se Ústavní soud zaměřil nejprve na posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu. Zhodnotil, že se v této části jedná o návrh přípustný, ale zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takovýto případ jde i v projednávané věci.
10. Podstatou ústavní stížnosti ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu je námitka, že Nejvyšší soud měl o dovolání stěžovatele rozhodnout meritorně. Ústavní soud tedy posuzoval, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s procesními předpisy, když dovolání stěžovatele odmítl pro nedostatek náležitostí vymezených v §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Podle uvedeného ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 občanského soudního řádu) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a občanského soudního řádu) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Ustanovení §237 občanského soudního řádu vyjmenovává situace, za nichž je dovolání přípustné, a to v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu. Dovolání je tak přípustné, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu nebo která v rozhodování Nejvyššího soudu nebyla dosud řešena, případně je Nejvyšším soudem řešena rozdílně (nejednotně). Dovolání je přípustné také tehdy, pokud je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, ovšem tato judikatura by se měla změnit.
11. V nálezu ze dne 15. března 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 Ústavní soud stvrdil, že vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. náležitost odlišná od dovolacího důvodu) je jednou z povinných náležitostí dovolání. V navazujícím stanovisku pléna ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.) shledal, že §241a odst. 2 občanského soudního řádu sleduje legitimní účel. Dále uvedl, že toto ustanovení "po advokátech zjednodušeně vyžaduje, aby se před podáním dovolání seznámili dostatečně s judikaturou Nejvyššího soudu a v dovolání následně uvedli, jaký je podle jejich názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu. Plénum Ústavního soudu neshledává v tomto požadavku jakoukoli nepřiměřenost, neboť seznámení se s relevantní judikaturou by mělo být prakticky standardem i bez existence §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Je potřeba znovu zdůraznit, že dovoláním se účastník řízení dostává před jeden z vrcholných orgánů soudní moci a mělo by být samozřejmostí, že jeho advokát bude při řízení před Nejvyšším soudem seznámen s judikaturou vztahující se k věci, která je předmětem řízení. Pokud tato znalost judikatury zároveň může přispět k zefektivnění rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, stěží může zákonné zakotvení povinnosti vyjádřit se v dovolání k prejudikatuře představovat nepřiměřené omezení práva na přístup k Nejvyššímu soudu."
12. V předložené věci se přitom nejedná o situaci předvídanou zmíněným stanoviskem pléna, kdy by stěžovatel relevantní rozhodnutí Nejvyššího soudu dostatečně věcně specifikoval a pouze neuvedl jejich čísla jednací. Ve svém dovolání totiž uvedl, že "napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena". Následně vymezil tři právní otázky. Pouze u první z nich uvedl, že je judikaturou řešena rozdílně, na žádné rozhodnutí však nepoukázal. U dalších dvou právních otázek ani neurčil, který důvod přípustnosti na ně dopadá, a tedy ani to, jaká judikatura Nejvyššího soudu se k nim vztahuje. Ve zbylé části dovolání se pak obdobně jako v ústavní stížnosti zabýval určením výše odškodnění v jeho věci.
13. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že Nejvyšší soud nepochybil, když dovolání stěžovatele odmítl z důvodu, že stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a jeho dovolání tak neobsahuje náležitosti dle §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud postupoval v souladu s procesním předpisem, jímž je vázán (čl. 95 odst. 1 Ústavy). Své rozhodnutí též v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně odůvodnil. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu proto nedošlo k protiústavnímu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
14. Následně Ústavní soud posuzoval zbývající část ústavní stížnosti. S ohledem na výše učiněné závěry bylo třeba zkoumat, zda jsou splněny všechny podmínky pro její věcné projednání.
15. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona). To znamená, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k těmto jiným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. dubna 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)]. Proto k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky řádně (efektivně) uplatnil a příslušný orgán o nich rozhodl.
16. V případě stěžovatele bylo posledním procesním prostředkem, který zákon k ochraně jeho práva ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu poskytoval, dovolání. Jak ale bylo uvedeno výše, jeho dovolání neobsahovalo zákonné náležitosti. Tím se dopustil procesního pochybení, které mělo za následek odmítnutí dovolání. Nejvyšší soud tak neměl příležitost k tomu, aby se jím věcně zabýval.
17. Bylo povinností stěžovatele, aby před podáním ústavní stížnosti řádně vyčerpal veškeré dostupné opravné prostředky. Nestačí opravný prostředek pouze uplatnit, ale příslušný orgán musí mít na jeho základě možnost věcně se jím zabývat a rozhodnout (srov. např. usnesení ze dne 19. července 2002 sp. zn. II. ÚS 209/01 i již citované stanovisko pléna, odst. 61). Nevyčerpání procesního prostředku, který jinak zákon k ochraně práva poskytuje (v daném případě dovolání), zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V části směřující proti rozsudkům městského a obvodního soudu tak ústavní stížnost stěžovatele není přípustná.
18. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona pro její nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu