ECLI:CZ:US:2018:2.US.1723.18.1
sp. zn. II. ÚS 1723/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Oty Mandyse a Ing. Ivany Mandysové, obou zastoupených Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem Praha 3, Kolínská 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018 č. j. MSPH 78 INS 29724/2012,178 ICm 3273/2013, 29 ICdo 26/2016-141, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2015 č. j. 178 ICm 3273/2013, 102 VSPH 117/2015-114 (MSPH 78 INS 29724/2012) a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2014 č. j. MSPH 178 ICM 3273/2013-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svých ústavně zaručených práv na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva") a na ochranu majetku, zaručeného čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Postup obecných soudů byl podle stěžovatelů též v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Městský soud v Praze (dále jen "insolvenční soud") napadeným rozsudkem ze dne 11. listopadu 2014 č. j. 178 ICm 3273/2013-68, k žalobě žalobkyně (JUDr. Ing. Lucie Kovářové, jako insolvenční správkyně dlužníka Mgr. Miloše Vlasáka) určil, že je neúčinná dohoda o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu ze dne 12. září 2012, na jejímž základě insolvenční dlužník (Mgr. Miloš Vlasák), jakožto člen Bytového družstva Z. (dále též jen "bytové družstvo") převedl na žalované (stěžovatele) členská práva a povinnosti spojené s právem nájmu v žalobě specifikovaného bytu (dále jen "byt"). Dále je neúčinná dohoda o finančním vyrovnání v souvislosti s převodem členských práv a povinností v družstvu ze dne 12. září 2012, uzavřená mezi insolvenčním dlužníkem a žalovanými stěžovateli, v níž byla sjednána cena za převod členských práv a povinností spojených s nájmem bytu. Dále stěžovatelům uložil vydat do majetkové podstaty insolvenčního dlužníka byt a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatelů napadeným rozsudkem ze dne 9. listopadu 2015 č. j. 102 VSPH 117/2015-114 rozsudek insolvenčního soudu ve výrocích ohledně určení neúčinnosti dohody o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu a dohody o finančním vyrovnání potvrdil; ve výroku ohledně povinnosti stěžovatelů vydat do majetkové podstaty byt rozsudek insolvenčního soudu změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Přitom zdůraznil, že dohody dlužník uzavřel v době, kdy byl v úpadku (o čemž nebylo mezi účastníky řízení sporu) a těmito úkony zvýhodnil stěžovatele, kterým se tak dostalo vyššího uspokojení, než jaké by jim jinak náleželo v konkursu. Sporné právní úkony považoval odvolací soud i za právní úkony bez přiměřeného protiplnění, když z hlediska "ekvivalentnosti plnění" nepovažoval za významný jen obsah smlouvy (nebo jiného ujednání), nýbrž i to, zda se dlužníku za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty dostalo reálného protiplnění. Potud neměl pochybnosti o tom, že v důsledku "započtení ceny za převod členských práv a povinností na pohledávky žalovaných z dohody o úschově se dlužníkovi za převedená členská práva a povinnosti žádného skutečného protiplnění (z nějž by mohli jeho insolvenční věřitelé uspokojit své pohledávky) nedostalo".
3. Dovolání stěžovatelů, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, ve výsledku odpovídá závěrům, které Nejvyšší soud formuloval [při posouzení podmínek (ne)účinnosti právních úkonů v poměrech insolvenčního zákona, jde-li o přiměřenost protiplnění a možnost započtení] v rozsudku ze dne 28. února 2017 sen. zn. 29 ICdo 12/2015 (schváleném občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek dne 15. listopadu 2017), v rozsudku ze dne 31. října 2017 sen. zn. 29 ICdo 76/2015 a v usnesení ze dne 31. července 2015 sen. zn. 29 ICdo 52/2015. Nejvyšší soud se ztotožnil s vrchním soudem a uvedl, že nemá pochybnosti o tom, že v poměrech dané věci byla spornými právními úkony (dohodou o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu a dohodou o finančním vyrovnání) "vytvořena" pohledávka dlužníka za stěžovateli z titulu ceny za převod členských práv a povinností v bytovém družstvu, která neměla být v převážné části zaplacena, nýbrž "využita" k započtení proti (již existující, byť dosud nesplatné) pohledávce žalovaných za dlužníkem.
4. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvádí, že vytýkají obecným soudům, že nevzaly v úvahu to, že "ochrana dobré víry, chránící účastníky soukromoprávních vztahů, je jedním z klíčových projevů principu právní jistoty, odvíjejícího se od principu právního státu. Nabyvateli vlastnického práva, pokud toto právo nabyl v dobré víře, je poskytována široká ochrana" (čímž citují nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1594/16). Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že v souzené věci se jedná o analogii střetu práv původního vlastníka a "dobrověrného" nabyvatele, jakou posoudil Ústavní soud například nálezem ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16). Rozdíl je pouze v tom, že na místě původního vlastníka stojí insolvenční správkyně, reprezentující zájmy třetích osob, věřitelů dlužníka. Podle stěžovatele obecné soudy napadenými rozhodnutími jednostranně a přepjatě formalisticky upřednostnily ochranu práv věřitelů převodce. Za situace, kdy by byla neúčinná dohoda mezi účastníky, z nichž ani jeden by nebyl v úpadku, měli by si účastníci neplatné dohody vzájemně vrátit to, co podle ní nabyli, jednalo by se se všemi důsledky o synallagmatický závazek. To se však v případě stěžovatelů s ohledem na probíhající konkurz nestane, přičemž oni nepovažují za slučitelné s obecnou představou spravedlnosti, aby o jejich neuplatnitelnou pohledávku byly v důsledku rozhodnutí obecných soudů sníženy dluhy úpadce, úpadcovi věřitelé byli uspokojeni na jejich úkor. Stěžovatelé se domnívají, že je tu diformita rozhodování Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v otázkách dobré víry, přičemž Nejvyšší soud v jejich případě přistoupil k posouzení přepjatě formalisticky, jeho rozhodnutí vnímají jako nespravedlivé, působící jim nezaviněnou a nezapříčiněnou škodu.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
8. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud rovněž neshledal.
9. Ústavní soud je na rozdíl od stěžovatelů přesvědčen o tom, že se Nejvyšší soud zabýval celou věcí z pohledu spravedlivého vyrovnání závazků mezi všemi konkurzními věřiteli a poukázal i na to, že by vyhovění stěžovatelům naopak do takového vyrovnání zasáhlo (srov. výše popis části odůvodnění Nejvyššího soudu v bodě 3 tohoto usnesení). Obdobné hodnocení provedl i vrchní soud (viz výše v bodě 2).
10. S ohledem na to, že neshledal, že by ústavní stížnost stěžovatelů měla ústavní rozměr, Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu