ECLI:CZ:US:2018:2.US.1725.17.1
sp. zn. II. ÚS 1725/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Wiesnera, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Lažanským, advokátem, sídlem Na Příkopě 1047/17, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2017 sp. zn. 20 Cdo 5957/2016 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2015 sp. zn. 14 Co 294/2015, 295/2015, 296/2015, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a obchodní společnosti CASPER CONSULTING, a. s., sídlem Olivova 2096/4, Praha 1 a Jaroslavy Wiesnerové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i do práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny.
2. Výrokem I. usnesení Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") ze dne 11. 9. 2015 sp. zn. 14 Co 294/2015, 295/2015, 296/2015 bylo potvrzeno usnesení soudního exekutora JUDr. Vladimíra Plášila, Exekutorský úřad Praha 7, jímž byl udělen příklep na nemovité věci [pozemek parc. č. st. X1 (nyní X2) se stavbou č. p. X3 (nyní nezapsaná stavba stojící na pozemcích parc. č. X2, X4 a X5) a pozemky parc. č. X6 a X7, vše nacházející v katastrálním území Oleško u Zvole zapsané na listu vlastnictví č. X8 vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha západ (dále též "předmětné nemovitosti")]. Výroky II. a III. městský soud změnil usnesení soudního exekutora, jimiž byly odmítnuty návrhy stěžovatele (v exekučním řízení povinného) na odklad exekuce tak, že se tyto návrhy neodmítají. Výrokem IV. rozhodl, že ve vztahu mezi vydražitelem a povinným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Městský soud neshledal žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit porušení zákona při nařízení dražebního jednání či při provedení dražby. Namítal-li stěžovatel, že při nařízení dražby byl porušen zákon tím, že předmětné nemovitosti byly označeny v dražební vyhlášce údaji zapsanými v katastru nemovitostí, ač faktický stav byl jiný či že byly draženy nemovitosti, které nebyly postiženy exekučním příkazem, městský soud dovodil, že šlo o porušení povinnosti stěžovatelem vyplývající z §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, když neohlásil změnu údajů do 30 dnů ode dne vzniku změny užívání stavby č. p. X3 její přestavbou. Přestože tedy byl faktický stav odlišný, nezměnila tato skutečnost nic na tom, že stavba č. p. X3, u níž stěžovatel až po udělení příklepu docílil výmazu z katastru nemovitostí, ke dni udělení příklepu existovala a všem účastníkům dražby bylo zřejmé, co bylo jejím předmětem, což bylo prokázáno znaleckými posudky, kolaudačním rozhodnutím spolu s geometrickým plánem a ortofotem, takže se nemohla uplatnit vyvratitelná domněnka obsažená v §980 odst. 2 větě druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podle níž bylo-li právo k věci z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje. Městský soud změnil usnesení soudního exekutora o odmítnutí návrhů na odklad exekuce, neboť návrhy stěžovatele na rozdíl od soudního exekutora nepovažoval za neurčité či nesrozumitelné, takže o nich mělo být rozhodnuto věcně. K dalším námitkám stěžovatele (zejména o ceně vydražených nemovitostí či neoprávněnosti vedení exekuce) uvedl, že tyto již nebylo lze ve fázi udělení příklepu uplatnit.
3. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017 sp. zn. 20 Cdo 5957/2016 odmítnuto, neboť Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není přípustné. Nejvyšší soud vyšel z usnesení ze dne 23. 5. 2007 sp. zn. 20 Cdo 2006/2006, v němž zdůraznil, že zákonná úprava rozděluje průběh vykonávacího řízení prodejem nemovitosti do několika relativně samostatných fází; v každé z nich se řeší vymezený okruh otázek. Těmito fázemi jsou 1) nařízení výkonu rozhodnutí, 2) určení ceny nemovitosti a jejího příslušenství, ceny závad a práv s nemovitostí spojených, určení závad, které prodejem v dražbě nezaniknou a určení výsledné ceny, 3) vydání usnesení o dražební vyhlášce, 4) vlastní dražba a 5) jednání o rozvrhu. Úkony soudu, účastníků řízení a osob na řízení zúčastněných jsou zpravidla završeny usnesením, jehož účinky vylučují možnost v další fázi znovu řešit otázky, o kterých již bylo (pravomocně) rozhodnuto. Tak tomu je i u určení výsledné ceny nemovitostí [stanovené ve smyslu §336a odst. 1 písm. d) o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2012)] podle výsledků ocenění a ohledání. Povinný se tedy s ohledem na systematiku norem upravujících vykonávací řízení nemohl podáním opravného prostředku proti usnesení o udělení příklepu domoci nápravy údajně nesprávného usnesení o ceně dražené nemovitosti. Námitku stěžovatele, že stavba aktuálně stojící na vydražených pozemcích není zapsána v katastru nemovitostí a naproti tomu stavba č. p. X3 stojící na rovněž vydraženém pozemku už neexistuje, vyhodnotil Nejvyšší soud jako nepřípustnou polemiku dovolatele se skutkovým závěrem odvolacího soudu.
II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje dosavadní průběh exekuce a rekapituluje obsah napadených rozhodnutí. V ústavní stížnosti obdobně jako v celém průběhu dražby namítá, že jednak byla nesprávně stanovena cena vydražených nemovitostí, jednak byl předmět dražby označen zmatečně. Co se týče ceny vydražených nemovitostí, zpochybňuje především znalecký posudek Ing. Josefa Koptíka, z něhož vycházel soudní exekutor při stanovení ceny předmětných nemovitostí, neboť hodnota předmětných nemovitostí v době zpracování tohoto posudku (v roce 2006) neodpovídala skutečné hodnotě v době vydání dražební vyhlášky (v roce 2012), když nebyla zohledněna vyšší hodnota vzrostlých okrasných dřevin na pozemku. Naopak znalecký posudek Lucie Kočovské předložený stěžovatelem již tuto zvýšenou hodnotu okrasných dřevin zahrnoval, avšak v exekučním řízení se jím ani exekutor, ani soudy nezabývaly. V tom spatřuje porušení práva na soudní ochranu v podobě opomenutého důkazu. Přestože stěžovateli je známa judikatura Nejvyššího soudu o rozfázování exekučního řízení, domnívá se, že v nyní posuzované věci jde o zásadní otázku přípustnosti znaleckého posudku, který zjevně odporuje zákonu. Podle stěžovatele není možné, aby kritériem přípustnosti zjevně protiprávního znaleckého posudku bylo formalistické posuzování procesní aktivity povinného v té které fázi exekučního řízení. Dále se věnuje otázce použitelnosti znaleckého posudku s ohledem na dobu, která uplynula od jeho vypracování. V této souvislosti poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 295/17, které se zabývá změnou hodnoty nemovitosti v čase (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
5. Stěžovatel dále namítá zmatečné označení předmětu dražby. Zde poukazuje především na to, že stav evidovaný v katastru nemovitostí byl v rozporu se skutečným stavem a pokud soudní exekutor vycházel ze stavu zapsaného v katastru nemovitostí, i když byl faktický stav v době provádění dražby jiný, nepostupoval správně.
6. Stěžovatel konečně namítá nepřezkoumatelnost usnesení Nejvyššího soudu, když v něm není uveden v podstatě žádný důvod, proč by nemělo být jeho dovolání přípustné. Takové rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné a vykazující znaky přepjatého formalismu a svévole.
III. Procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v tzv. podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace tzv. podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205).
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě brojí proti znaleckým posudkem údajně podhodnocené ceně dražených nemovitostí. Znění §336k odst. 4 o. s. ř. stanovující podmínky pro případnou změnu pro usnesení o příklepu (v řízení došlo k takovým vadám, že se odvolatel nemohl zúčastnit dražby, nebo byl příklep udělen proto, že při nařízení dražebního jednání nebo při provedení dražby došlo k porušení zákona) je jednoznačné. Zde je tedy třeba dát zapravdu obecným soudům, že po vydání dražební vyhlášky nemůže být otázka výsledné ceny již znovu zkoumána.
11. Ústavní soud si je samozřejmě vědom znění §336a odst. 4 o. s. ř., které se promítlo i do stěžovatelem zmiňovaného usnesení sp. zn. II. ÚS 295/17, podle něhož je možný přezkum ceny nemovitostí v případě, že po vydání usnesení o ceně nemovitostí došlo k takové změně okolností rozhodných pro ocenění nemovité věci a jejího příslušenství (například v důsledku vážného poškození živelní pohromou), že určená výsledná cena nemůže nadále obstát. O takový případ však v nyní posuzované věci nejde. Přestože mezi dobou od vypracování znaleckého posudku do vydání dražební vyhlášky a následného provedení dražby uplynula poměrně dlouhá doba, nelze uplatnění požadavku stěžovatele na vypracování nového znaleckého posudku pouze z důvodu aktualizace ceny dražených nemovitostí považovat za důvod, který by mohl vést ke změně usnesení o příklepu. Nelze totiž přehlédnout, že stěžovatel měl možnost proti stanovené ceně nemovitostí brojit v předchozí fázi exekučního řízení o určení ceny, což také, jak se podává z obsahu ústavní stížnosti, učinil. Pokud však se svými námitkami v této předchozí fázi neuspěl, nemůže oprávněně doufat, že k nim bude případně přihlédnuto nyní ve fázi udělení příklepu. V tomto směru má existující judikatura Nejvyššího soudu ohledně jednotlivých samostatných fází exekučního řízení své opodstatnění. Bylo by naopak zásahem do právní jistoty subjektů exekuce, pokud by byl přijat názor stěžovatele o možném zpochybnění stanovené ceny i v následných fázích exekuce.
12. Ústavní soud neshledává opodstatněnou ani další námitku stěžovatele týkající se nesprávného označení předmětu dražby. S touto námitkou se poměrně podrobně vypořádal městský soud, když dovodil, že rozpor mezi stavem zapsaným v katastru nemovitostí a skutečností nemusí nutně znamenat porušení zákona při nařízení dražby, pokud byl účastníkům dražby aktuální stav dražených nemovitostí znám. Uplatnění této námitky v ústavní stížnosti je tak pouze pokračující polemikou stěžovatele se závěry městského soudu, která nedosahuje ústavněprávní roviny.
13. Ústavní soud konečně nesdílí ani námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu. V posuzované věci konstatuje Ústavní soud jen tolik, že Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř. a z důvodů, jež náležitě vyložil v napadeném usnesení, je shledal jako nepřípustné (neodmítl je tedy pro existenci vad). Důvodem nepřípustnosti dovolání (explicitně vyjádřeným) byl soulad rozhodnutí městského soudu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu v otázce nemožnosti uplatňování námitek proti stanovené ceně nemovitostí ve fázi udělení příklepu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je sice stručně, nicméně dostatečně jasně a srozumitelně formulováno a splňuje i požadavky na odůvodnění, formulované v judikatuře Ústavního soudu [viz např. nález ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 313/14 (N 59/73 SbNU 151), bod 18].
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu