ECLI:CZ:US:2018:2.US.1738.17.1
sp. zn. II. ÚS 1738/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Ch., zastoupené Mgr. Janem Švárou, advokátem, sídlem Duškova 164/45, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2017 č. j. 28 Cdo 5661/2016-583 a výroku II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. května 2016 č. j. 22 Co 80/2016-523, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a M. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 17. 5. 2016 č. j. 22 Co 80/2016-523 zrušil rozsudek Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 11. 2015 č. j. 6 C 252/2014-494 ve výrocích III., IV. a V., jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Výrok I. rozsudku okresního soudu, jímž bylo žalobě stěžovatelky (žalobkyně) vyhověno v rozsahu částky 73 500 Kč s příslušenstvím, zůstal odvoláním nedotčen, a proto nabyl samostatně právní moci. Ve výroku II., jímž byla žaloba stěžovatelky v rozsahu částky 710 500 Kč zamítnuta a proti němuž stěžovatelka brojí ústavní stížností, krajský soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Žalovaná částka měla představovat finanční náhradu (vydání bezdůvodného obohacení) za užívání nemovitostí - pozemků a budov (dále též "předmětné nemovitosti") - vedlejším účastníkem řízení (žalovaným) za dobu od 1. 7. 2012 do 31. 10. 2013. Možnost užívání předmětných nemovitostí byla sjednána ve Smlouvě o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 7. 9. 2010 uzavřené mezi stěžovatelkou, jakožto budoucí prodávající a vedlejším účastníkem řízení, jakožto budoucím kupujícím (dále jen "smlouva o smlouvě budoucí"). Krajský soud převzal skutková zjištění okresního soudu a přisvědčil jeho závěru, že nesjednali-li účastníci ve smlouvě o smlouvě budoucí žádnou úhradu za užívání nemovitostí vedlejším účastníkem řízení (žalovaným), byl vedlejší účastník řízení na jejím základě oprávněn nemovitosti (do 31. 5. 2011) užívat bezplatně. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník řízení nedisponoval finančními prostředky na úhradu kupní ceny, došlo dne 1. 6. 2011 mezi ním a obchodní společností AMK Trans, s. r. o. (jejímž byl vedlejší účastník řízení v té době jediným jednatelem a společníkem) k uzavření Dohody o převodu práv a povinností vyplývajících ze smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 1. 6. 2011 (dále jen "dohoda"). Stěžovatelka s touto dohodou vyslovila souhlas a téhož dne byla mezi stěžovatelkou a obchodní společností AMK Trans, s. r. o. uzavřena kupní smlouva týkající se předmětných nemovitostí (dále jen "kupní smlouva"), k jejíž realizaci však nedošlo, neboť stěžovatelka od ní odstoupila dne 12. 3. 2014 z důvodu nezaplacení kupní ceny obchodní společností AMK Trans, s. r. o. Na rozdíl od okresního soudu, který stěžovatelce přiznal náhradu za užívání části předmětných nemovitostí vedlejším účastníkem řízení (k tomu výrok I. rozsudku okresního soudu), ale samotnou dohodu považoval ze neplatnou, krajský soud dovodil, že dohoda je platným právním úkonem s tím, že smluvním partnerem stěžovatelky se stala obchodní společnost AMK Trans, s. r. o., která vstoupila do veškerých práv a povinností vedlejšího účastníka řízení vyplývajících ze smlouvy o smlouvě budoucí, včetně jeho práva předmětné nemovitosti bezplatně užívat. Krajský soud dospěl k závěru, že v době od 1. 7. 2012 do 31. 10. 2013 nedošlo k bezdůvodnému obohacení vedlejšího účastníka řízení na úkor stěžovatelky, neboť subjektem, který od ní v této době přijímal plnění v podobě užívacího práva k nemovitostem, byla obchodní společnost AMK Trans, s. r. o. Námitce stěžovatelky, že dohodou byly převedeny jen ty povinnosti a práva vztahující se k závazku uzavřít kupní smlouvu, krajský soud nepřisvědčil s ohledem na obsah této dohody, podle níž byly převáděny veškeré povinnosti a práva vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí.
3. Následné dovolání stěžovatelky proti potvrzujícímu výroku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017 č. j. 28 Cdo 5661/2016-583 odmítnuto. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že otázka formulovaná stěžovatelkou [zda právo užívat předmětné nemovitosti obsažené ve smlouvě o smlouvě budoucí či v kupní smlouvě (ovšem s přihlédnutím ke specifiku tohoto případu) a nijak konkrétně nespecifikované, může obstát při neexistenci nájemní smlouvy a současné absenci podstatných jejích náležitostí (doba trvání nájmu, práva a povinnosti smluvních stran, ujednání o nájemném, apod.), resp. zda toto právo může nájemní smlouvu nahradit, nejen co do vzniku (nájemního) práva nemovitost užívat ale i jeho obsahu, při současné absenci vůle minimálně jedné ze stran nájemní smlouvu uzavřít] přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezaložila, neboť rozhodnutí krajského soudu v napadené části výroku o věci samé na jejím řešení nezáviselo, jelikož ji odvolací soud neřešil. Tato otázka tedy přípustnost dovolání založit nemohla, neboť nesplňovala kritéria stanovená v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako předpoklad jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodal, že rozhodnutí krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. 33 Cdo 969/2013), která dovodila, že jakkoli platí, že smlouvou o postoupení pohledávky nelze vstoupit do práv a povinností ze synallagmatických smluv, neboť jí lze toliko postoupit právo na plnění, nikoli již smluvní povinnosti, nelze vyloučit, že se smluvní strany dohodnou na změně v subjektech smlouvy, a proto - i přes absenci výslovné právní úpravy - nelze popřít možnost "převést" veškerá práva a povinnosti ze synallagmatické smlouvy na třetí osobu tak, že nabyvatel vstoupí do práv a povinností dřívější smluvní strany. Právě tento závěr krajský soud aplikoval na dohodu uzavřenou mezi vedlejším účastníkem řízení a obchodní společností AMK Trans, s. r. o. o převodu veškerých práv a povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí (s níž žalobkyně vyslovila písemný souhlas), na základě níž měla obchodní společnost AMK Trans, s. r. o. právo nemovitosti tehdy ve vlastnictví stěžovatelky užívat.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Nejprve se věnuje popisu skutkového stavu, jakož i rekapitulaci jednotlivých v řízení učiněných podání a rekapitulaci obsahu soudních rozhodnutí. Za nesprávné a nespravedlivé považuje takové právní posouzení věci krajským soudem, z něhož vyplývá, že vedlejší účastník řízení, resp. obchodní společnost AMK Trans, s. r. o., měl nárok na bezplatné užívání předmětných nemovitostí toliko na základě smlouvy o smlouvě budoucí. Stěžovatelka uvádí, že nepočítala s tím, že doba bezplatného užívání předmětných nemovitostí bude trvat tři roky. Krajský soud svým rozhodnutím poskytl ochranu subjektům, které stěžovatelku opakovaně uváděly v omyl tvrzením, že budou schopny dostát svým závazkům a uhradit kupní cenu. Zdůrazňuje, že účelem všech dohod byl prodej nemovitostí, a nikoliv legalizace jejich bezplatného užívání vedlejším účastníkem řízení, resp. společností AMK Trans, s. r. o. Soudům vytýká, že vycházely bez jakéhokoliv zkoumání ze skutečnosti, že vedlejší účastník řízení potažmo společnost AMK Trans, s. r. o. byl na základě smlouvy o smlouvě budoucí oprávněn užívat nemovitosti bezplatně. Soudy měly rovněž přihlédnout ke skutečnostem tvrzeným stěžovatelkou, jakož i k jejímu legitimnímu očekávání. Stěžovatelka konečně nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu ohledně nepřípustnosti jejího dovolání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností soudů. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.
7. Stěžovatelka soudům v prvé řadě vytýká, že věc nesprávně právně posoudily, když smlouvu o smlouvě budoucí vyhodnotily tak, že na jejím základě náleží vedlejšímu účastníkovi řízení možnost bezplatného užívání nemovitostí. V této souvislosti nelze přehlédnout, že hlavním důvodem pro zamítnutí žaloby byl nedostatek pasivní legitimace vedlejšího účastníka řízení, když veškerá práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí byly dohodou předvedeny na obchodní společnost AMK Trans, s. r. o. Závěr o tom, že ve smlouvě o smlouvě budoucí byla sjednána možnost bezplatného užívání předmětných nemovitostí, byl soudy užit pouze podpůrně. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá Ústavnímu soudu vlastní (od rozhodnutí soudů odlišný) náhled na věc, který však ústavněprávní roviny nedosahuje, neboť představuje pouhou polemiku se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, čímž staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
8. Z pohledu ústavněprávního přezkumu Ústavní soud konstatuje, že soudy svým povinnostem dostály. Provedly výklad příslušných smluv a jasně a zřetelně vyložily, proč je třeba žalobní nárok stěžovatelky zamítnout, jakými úvahami byly vedeny a na základě jakých skutečností shledaly důvod pro svá rozhodnutí. Odůvodnění a skutkové závěry vyslovené v napadených rozhodnutích tedy považuje Ústavní soud za ústavně konformní, srozumitelná a nemá důvod je zpochybňovat.
9. Namítala-li stěžovatelka, že soudy nezohlednily její legitimní očekávání, že předmětné nemovitosti nebudou užívány bezplatně po dobu více než tří let, lze poukázat na to, že stěžovatelka mohla od kupní smlouvy odstoupit kdykoliv poté, co uplynula doba pro zaplacení kupní ceny obchodní společností AMK Trans, s. r. o. (což bylo do dne 30. 9. 2011), čímž mohla eliminovat případný vznik finanční náhrady v podobě bezdůvodného obohacení.
10. Jestliže úkon směřující k odstoupení od smlouvy učinila až dne 12. 3. 2014, nemůže nyní s úspěchem argumentovat vlastním legitimním očekáváním. V této souvislosti stojí za připomenutí zásada vigilantibus iura (bdělým náležejí práva). Postup vedlejšího účastníka nelze označit za odporující dobrým mravům.
11. Ústavní soud nesdílí ani výhrady stěžovatelky vůči postupu Nejvyššího soudu při hodnocení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že z ústavního pořádku České republiky ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek ze dne 17. 1. 1970 ve věci Delcourt proti Belgii, stížnost č. 2689/65) nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku. Nebyly-li by mimořádné opravné prostředky připuštěny vůbec, taková úprava by z pohledu ústavněprávního obstála. Na druhé straně ale platí, že jsou-li mimořádné opravné prostředky právním řádem připuštěny, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, tzn. především práva na spravedlivý proces [viz např. nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131)]. S přihlédnutím k těmto požadavkům kladeným na odůvodnění soudních rozhodnutí posoudil Ústavní soud nyní napadené usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že shora uvedené principy nebyly v posuzované věci porušeny. Stěžovatelka sice vymezila otázku, jejíž vyřešení od Nejvyššího soudu očekávala, avšak na této otázce rozhodnutí krajského soudu nespočívalo, pročež muselo být její dovolání odmítnuto. Nadto Nejvyšší soud podotkl, že rozhodnutí krajského soudu bylo v souladu s dosavadní judikaturou. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu pak obsahuje odkaz na tuto judikaturu a v tomto směru splňuje základní požadavky na odůvodnění. Stručnost usnesení Nejvyššího soudu přitom odpovídá §243f odst. 3 o. s. ř., tudíž ani v tomto ohledu nelze spatřovat pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní relevance.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu