ECLI:CZ:US:2018:2.US.1778.18.1
sp. zn. II. ÚS 1778/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. R., týkající se řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 0 P 35/2012, a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Co 300/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti podané dne 22. 5. 2018 poukazuje na údajná porušení svých základních práv, k nimž mělo dojít v záhlaví označeném řízení před obecnými soudy, a domáhá se konstatování porušení těchto práv.
2. Činí tak však, aniž by byl pro toto řízení zastoupen advokátem na základě kvalifikované plné moci [viz §29, §30 odst. 1 a §31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Přitom již z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že zákonný požadavek kvalifikovaného právního zastoupení není samoúčelný a nejedná se tak o pouze formální podmínku řízení, nýbrž je nezbytné již proto, aby mohl být návrh vůbec věcně projednán, jelikož v této podobě je značně nesrozumitelný.
3. Z desítek dalších řízení o návrzích, jež stěžovatel v minulosti podal, se přitom podává, že tento postup, jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem, volí, ačkoliv byl o této podmínce řízení opakovaně a velmi obsáhle poučen (viz např. věci ústavních stížností vedené pod sp. zn. II. ÚS 3413/15, II. ÚS 492/15, II. ÚS 234/16 a další). Účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání je přitom především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem.
4. Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří.
5. Ústavní soud však již v celé řadě svých rozhodnutí opakovaně vyjádřil názor, a nezřídka i ve věcech stejného stěžovatele (srovnej např. usnesení ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 246/16, usnesení ze dne 8. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 245/16, usnesení ze dne 26. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 5/06, ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 987/09, ze dne 18. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 1361/10, ze dne 18. 5. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1273/10 a ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. III. ÚS 3359/11 a řadu dalších, dostupných na http://nalus.usoud.cz), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení, resp. o povinnosti předložit rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práv, dostávalo navrhovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak mnohokrát stalo již v řízeních předchozích. Pokud tedy Ústavní soud vychází ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnutá informace byla navrhovateli objektivně způsobilá zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než řádným podáním, sepsaným k tomu zmocněným advokátem a splňujícím i ostatní podmínky řízení, jeví se setrvání na požadavku dalšího (opětovného) poučení, pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým.
6. Jakkoliv v této věci stěžovatel uvádí, že již dne 24. 3. 2018 požádal Českou advokátní komoru o přidělení advokáta, nemění ani tato okolnost nic na tom, že ústavní stížnost je věcně neprojednatelná a jako taková musí být odmítnuta. Z jejího obsahu je totiž patrno, že nebrojí proti žádnému konkrétnímu rozhodnutí obecných soudů, částečně se domáhá výroku, k němuž Ústavní soud vůbec není oprávněn (nemůže vyslovit závěr, že "se soud dopustil spáchání trestného činu", jelikož takový závěr může učinit na základě výsledku řízení a provedeného dokazování výhradně trestní soud), navrhovaný petit se zcela míjí s možnostmi výrokového potenciálu Ústavního soudu plynoucími z ustanovení §82 zákona o Ústavním soudu a jeví se proto zjevně bezúčelné vyčkávat na případné doplnění plné moci. Navíc za situace, kdy sám stěžovatel uvádí, že požádal o přidělení bezplatného právního zastoupení "ke všem uvedeným stížnostem k Ústavnímu soudu a dovoláním k Nejvyššímu soudu a současně ke všem podáním osoby T. R.", což se zjevně týká přinejmenším desítek případů, je tento jeho postup nutno hodnotit jen jako prodlužující celkové řízení, neboť k určení advokáta zásadně může dojít vždy jen ke konkrétnímu řízení, nikoliv takto paušálně.
7. V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatele advokátem a vymezení příslušnosti Ústavního soudu se tudíž Ústavní soud uchýlil k použití ustanovení §43 odst. 1 písm. a), d) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem stěžovatelův návrh bez jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2018
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj