ECLI:CZ:US:2018:2.US.1805.18.1
sp. zn. II. ÚS 1805/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem Hajnova 40, Kladno, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 7. 2017, č. j. 18 Nc 11/2014-725, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2018, č. j. 101 Co 40/2017-792, za účasti Okresního soudu v Kladně a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Praze ("krajský soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny ve spojení s čl. 8 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů ve vztahu k nezletilým dětem T. a J., jejichž matkou je M. K. a otcem je stěžovatel. Nezletilí byli nyní napadenými rozsudky okresního soudu a krajského soudu svěřeni do péče matky a otci byla stanovena povinnost platit na oba nezletilé výživné.
3. Rozsudkem okresního soudu byl upraven styk stěžovatele s nezletilými tak, že otec byl v rámci běžného styku oprávněn se s nezletilými stýkat každý sudý víkend v kalendářním roce v období od pátku 17:00 hod. do neděle 18:00 hod.; v každém lichém kalendářním roce o jarních prázdninách vždy od soboty prázdninám předcházející od 9:00 hod. do následující soboty 18:00 hod. O velikonočních prázdninách byl otec oprávněn se stýkat s nezletilými v každém sudém kalendářním roce, a to od 1. dne velikonočních prázdnin od 9:00 hod. do Velikonočního pondělí 18:00 hod. a v letních prázdninách v každém kalendářním roce vždy od 1. 7. od 9:00 hod do 10. 7. do 18:00 hod, a dále vždy od 1. 8. od 9:00 hod do 10. 8. do 18:00 hod. V době vánočních prázdnin byl otec oprávněn se s nezletilými stýkat vždy od 26. 12. od 10:00 hod. do 29. 12. do 18:00 hod.
4. K odvolání obou rodičů byl napadeným rozsudkem krajského soudu právě citovaný rozsudek okresního soudu změněn, a to tak, že stěžovatel má právo stýkat se s nezletilými každý sudý týden v kalendářním roce od pátku od 16:00 do neděle do 17:00, v každém lichém kalendářním roce o jarních prázdninách vždy od soboty předcházející prvému dni těchto prázdnin od 9:00 do soboty, jíž tyto prázdniny končí do 17:00; v každém sudém kalendářním roce o velikonočních prázdninách od prvého dne velikonočních prázdnin od 9:00 do Velikonočního pondělí do 17:00; v každém kalendářním roce po dobu jednoho týdne v červenci vždy od prvé červencové soboty od 9:00 do neděle následujícího týdne do 17:00 a po dobu jednoho týdne v srpnu vždy od prvé srpnové soboty od 9:00 do neděle následujícího týdne do 17:00 a v každém kalendářním roce o vánočních svátcích od 25. 12. od 17:00 do 29. 12. do 17:00.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ve vztahu k péči o nezletilé byl obecnými soudy jeho styk s dětmi upraven v nedostatečném rozsahu, čímž bylo zasaženo do jeho práva na rodinný život, a dále vytýká, že nebyl v rámci úplného zjištění skutkového stavu proveden jím navržený podstatný důkaz. Poukazuje zejména na okolnost, že do doby, než opustil společnou domácnost v lednu 2014, byl jeho vztah s dětmi bezproblémový. Činil prý veškeré kroky, aby vztah mezi rodiči nezletilých byl narovnán a byla to matka, která veškerým jeho snahám bránila, kdy i ze zprávy střediska ROSA vyplývá, že matka chce mít děti pod soustavnou kontrolou a je jen obtížně schopna konstruktivní komunikace. Stěžovatel dále poukazuje na okolnost, že ze znaleckého zkoumání provedeného v rámci tohoto řízení vyplynulo, že matka nezletilé negativně ovlivňuje ve vztahu k němu a že vyjadřování nezletilých má nedětský charakter. Napadenými rozhodnutími bylo rozhodnuto v užším rozmezí, než bylo stanoveno předběžným opatřením. Stěžovatel má za to, že odvolací soud sice vyslovil názor, že je nezbytné, aby postupným rozšiřováním styku byl změněn negativní vztah dětí k němu a k jeho přítelkyni, avšak v rozhodnutí o úpravě poměrů tento názor opomenul. Stěžovatel dále uvádí, že jeho cílem bylo dosáhnout střídavé péče, avšak ta byla vyloučena, aniž by však byly na jeho straně shledány jakékoliv nedostatky v péči o nezletilé, a proto se stěžovatel domáhal alespoň tzv. širokého styku. Tento styk byl nicméně stanoven v nejzákladnějším rozsahu, kdy byl ještě zkrácen o 1 hodinu oproti předběžnému opatření. Stěžovatel namítá, že těmito rozhodnutími byl zásadně omezen na možnosti podílet se na péči o nezletilé děti a v tomto směru poukazuje zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13 (veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz).
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a konfrontoval ji s napadenými rozhodnutími, a to z hlediska kompetencí daným mu Ústavou České republiky, tj. z pohledu orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Přitom shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
7. Úkolem Ústavního soudu ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody kupříkladu tím, že excesivním způsobem nerespektovaly ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny, pokud jsou touto podústavní úpravou ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu též náležitě odůvodněna (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014, na který ostatně odkazuje i samotný stěžovatel).
8. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro rozhodování o svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. cit. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, a tam uvedenou další judikaturu).
9. Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal i ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že jak okresní, tak i krajský soud při svém rozhodování nepochybily, jelikož důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní kautely a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, na jejichž základě rozhodly o výchovných poměrech nezletilých, resp. upravily styk stěžovatele s nezletilými výše uvedeným způsobem, přitom považuje Ústavní soud za ústavně konformní, jelikož plně korespondují se shora předestřenými ústavněprávními kritérii pro rozhodování obecných soudů ohledně úpravy výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem, a neshledal v nich namítaná porušení základních práv stěžovatele, a to ani v procesním postupu obecných soudů při zjišťování uvedených relevantních skutkových okolností, resp. při hodnocení provedených důkazů. V tomto ohledu, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a (nově) přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), se tedy Ústavní soud ztotožňuje se závěry obecných soudů, neboť byly vzaty v potaz veškeré možné negativní dopady v případě nastavení širšího styku nezletilých dětí se stěžovatelem, kdy soudy bylo na základě dokazování konstatováno, že rozšíření styku by za aktuální situace mohlo vyústit dokonce ve zhoršení vztahu otce s nezletilými, kdy by tito byli "nuceni" stýkat se s otcem častěji a za současné situace, kdy zejména nezletilý T. má k otci a jeho přítelkyni značně negativní postoj, by tlak na nezletilého mohl znamenat jen posílení jeho vzdoru a nevole.
10. V nyní projednávané věci stěžovatel v převážné míře uplatňuje námitky proti vedení důkazního řízení a proti vyhodnocení důkazů, když tvrdí, že obecné soudy nerespektovaly v rozhodnutí právní názor, který v odůvodnění zaujaly. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že proces dokazování i proces hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž není zásadně oprávněn zasahovat. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů pak přistupuje pouze tehdy, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V daném případě je nicméně z napadených rozhodnutí soudů dostatečně patrné, že se obecné soudy stanovením režimu styku otce s dětmi podrobně věnovaly, když zohlednily návrhy rodičů, kolizního opatrovníka a také přání nezletilých, kdy oba byli vyslechnuti okresním (J. prostřednictvím opatrovníka, T. přímo soudcem) i krajským soudem a uvedli, že by s tatínkem chtěli o prázdninách trávit jeden týden, avšak bez přítomnosti jeho přítelkyně; současně prosili o to, aby u otce nebyli 14 dní vcelku (viz protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 10. 1. 2018). Soudy obou stupňů zároveň náležitě zhodnotily situaci obou rodičů, stejně jako jejich vztah k nezletilým. Obecné soudy konstatovaly, že je v zájmu nezletilých postupně rozšiřovat vztah dětí a otce, avšak za současné situace, kdy je zejména vztah staršího z nezletilých k otci značně negativní, by nerespektování jeho názoru vedlo ke zhoršení jeho vztahu ke stěžovateli.
11. Ústavní soud za těchto okolností považuje závěry, učiněné obecnými soudy, za plně slučitelné s jeho konstantní judikaturou a odpovídající nejlepšímu zájmu nezletilých, jejichž názory respektovaly. Rovněž odůvodnění napadených rozhodnutí je z ústavního hlediska zcela odpovídající. Odvolací soud totiž přihlédl zejména k přáním nezletilých, nicméně s náležitým zohledněním dalších kritérií, plynoucích z předchozí judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal ani stěžovatelem tvrzený vnitřní rozpor, jelikož obecné soudy vysvětlily, že je sice důležité, aby stěžovateli z dlouhodobého hlediska bylo umožněno plnohodnotně se věnovat výchově nezletilých, nicméně v současnosti by rozšíření styku bylo pro obě děti nepřiměřeně zatěžující. V tomto závěru Ústavní soud nespatřuje žádné aspekty, které by bylo možno považovat za natolik excesivní, že by dosahovaly protiústavní intenzity. Nezbývá mu proto než se připojit k apelu učiněnému soudy v této věci na oba rodiče, aby přestali prosazovat svoje zájmy a názory a dbali především komfortu, zájmu a potřeb nezletilých.
12. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného, pouze toliko ve formě obiter dicta, chce závěrem připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy své rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně proveditelná (věk dětí, jejich aktuální zdravotní stav, vzdálenost bydlišť obou rodičů apod.). Ústavní soud v této souvislosti v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 zdůraznil, že v tomto ohledu je podstatné vážit, "zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života."
13. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu