ECLI:CZ:US:2018:2.US.1819.18.1
sp. zn. II. ÚS 1819/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Renaty Wratten Čermákové, zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 6, Praha 2, proti výrokům II, V a VI rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2018 č. j. 30 Co 344/2013-852, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Miroslava Fišera, obchodní korporace Česká pojišťovna a.s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 a obchodní korporace OK-BE spol. s r.o., sídlem Masnerova 102, Nový Knín, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas učiněným podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení některých částí v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), které se dotýkají náhrady nákladů řízení. Stěžovatelka se domnívá, že ústavní stížností napadený rozsudek porušuje její základní práva a svobody garantované ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí porušení práva na soudní ochranu zaručené ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva").
Z ústavní stížnosti, napadeného rozsudku krajského soudu a dalších rozhodnutí připojených stěžovatelkou k ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy po vedlejších účastnících, žalovaných, domáhala náhrady škody na zdraví v podobě náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění, dále náhrady za ušlý výdělek a náhrady věcné škody, vše včetně příslušenství. Škodu utrpěla stěžovatelka při dopravní nehodě.
Krajský soud ústavní stížností napadenými částmi svého rozsudku rozhodl, že vedlejší účastníci jsou povinni zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 75 969 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok II), stěžovatelka a vedlejší účastníci jsou povinni zaplatit České republice náhradu nákladů řízení, a to stěžovatelka v částce 7 999 Kč a vedlejší účastníci v částce 14 855 Kč s tím, že plněním jednoho z vedlejších účastníků zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných, a to všichni do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok V) a vedlejší účastníci jsou povinni zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů odvolacího řízení 47 066 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok VI).
V odůvodnění krajský soud uvedl, že vzhledem k tomu, že změnil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl i o nákladech řízení jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím. Přestože byla stěžovatelka úspěšná ve vymáhání nároku na bolestné pouze částečně, postupoval soud podle ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. a určil, že vzhledem k tomu, že rozhodnutí záviselo na znaleckém posudku, byla stěžovatelka plně úspěšná. Pokud se však týče příslušenství, stěžovatelka, dle názoru krajského soudu, byla úspěšná z 65 %, a proto jí podle ustanovení §142 odst. 2 přiznal právo na 30 % účelně vynaložených nákladů. Ve věci nákladů vzniklých České republice krajský soud uvedl, že postupoval podle ustanovení §148 odst. 1 o. s. ř. a stěžovatelka je povinna uhradit 35 % vzniklých nákladů. V případě odvolacího řízení rovněž postupoval dle úspěchu ve věci a opět uvedl, že stěžovatelka má právo na náhradu 35 % z účelně vynaložených nákladů.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že rozhodnutí krajského soudu je v napadených částech nesprávné, zejména vzhledem k tomu, že soud nesprávně vypočetl její úspěch ve věci v části týkající se úroků z prodlení. Za správné však považuje rozhodnutí soudu o neúspěchu ve věci v části týkající se jejího nároku na náhradu mzdy a náhradu věcné škody. Nenapadá ani konkrétní výpočet výše náhrady nákladů řízení (počet úkonů). Stěžovatelka konstatuje, že předmětem řízení byl mimo jiné nárok na náhradu škody v podobě bolestného a ztížení společenského uplatnění s příslušenstvím. Stěžovatelka se domnívá, že výše přiznaného plnění všech uplatněných nároků je závislá na znaleckém posudku i rozhodnutí soudu, přičemž odkazuje např. na nález sp. zn. I. ÚS 92/08 ze dne 25. 2. 2009 (N 36/52 SbNU 367) a nález sp. zn. III. ÚS 2365/11 ze dne 12. 9. 2013 (N 162/70 SbNU 511) (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi http://nalus.usoud.cz). Proto je přesvědčena, že v případě úspěchu ve sporu lze účastníkovi - stěžovatelce - přiznat plnou náhradu nákladů řízení. Soud tak postupoval, avšak dle názoru stěžovatelky opomenul aplikovat ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. i v rozhodování o úspěchu ve věci, pokud jde o úrok z prodlení z jejího nároku na bolestné a náhradu ztížení společenského uplatnění. Stěžovatelka je přesvědčena, že v těchto případech může žalobce (v tomto případě stěžovatelka) uplatnit nárok vyšší, než jaký mu byl na základě úvahy soudu přiznán. Pokud je však ve sporu částečně neúspěšný, při aplikaci ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř by mu nejenže nebyla přiznána plná náhrada nákladů řízení, ale výsledkem sporu by mohl být vznik povinnosti poškozeného hradit škůdci náhradu nákladů řízení. Tyto situace podle stěžovatelky řeší ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. Pokud je krajský soud vztáhnul pouze na jistinu, a nikoli příslušenství, jednal podle stěžovatelky nesprávně. Tento postup shledala rozporný s kogentním ustanovením občanského soudního řádu a v důsledku toho jej považuje za porušení svých shora zmíněných základních práv a svobod.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené části rozsudku krajského soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že posuzování právními normami předvídaných skutečností významných pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je zásadně v pravomoci obecných soudů. Ústavní soud může do této pravomoci zasáhnout pouze ve výjimečných případech, dojde-li k excesu, který není běžným porušením podústavního práva, ale vzpírá se přímo principům spravedlnosti (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2760/13 ze dne 22. 4. 2014). Proto se Ústavní soud k návrhům na přezkum rozhodnutí o nákladech řízení vyjadřuje rezervovaně, neboť zásahy této povahy obvykle nedosahují intenzity zakládající porušení základních práv a svobod stěžovatelů (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 4135/17 ze dne 17. 4. 2018).
V posuzovaném případě krajský soud jasně vysvětlil, jak dospěl ke svým právním závěrům, a která ustanovení občanského soudního řádu aplikoval. Námitce stěžovatelky, že nevzal v úvahu ustanovení §142 odst. 3, nelze přisvědčit, neboť zejména jeho argumentace k části II rozsudku směřuje k tomu, proč toto ustanovení nepoužil a odráží se i v dalších částech. Odkazy na nálezy Ústavního soudu, kterými stěžovatelka argumentuje, nejsou v tomto případě přiléhavé. Ústavní soud v nich vysvětluje své stanovisko k náhradě nákladů řízení v případech smíru, či v případě uplatnění bolestného. Bolestné bylo stěžovatelkou uplatněno i v tomto případě, a krajský soud plně aplikoval ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. Uvedená rozhodnutí Ústavního soudu také nedopadají na příslušenství, které je naopak ve vztahu k nákladům řízení reflektováno nálezem sp. zn. I. ÚS 2717/08 ze dne 30. 8. 2010 (N 175/58 SbNU 529), jehož se krajský soud ve svém odůvodnění držel.
Ústavní soud také připomíná, že byť stěžovatelka ve své stížnosti uvádí, že krajský soud porušil kogentní ustanovení občanského soudního řádu, není tento argument v posuzovaném případě relevantní. V konturách shora nastíněného přístupu Ústavního soudu k otázkám náhrady nákladů řízení není rozhodné, zda se jedná o kogentní nebo dispozitivní ustanovení (v případě procesních předpisů jsou dispozitivní pravidla výjimkou). Podstatné je, že ustanovení §142 odst. 3 je kompetenční normou, která má dovolovací charakter - dává obecnému soudu možnost přiznat plnou náhradu nákladů řízení ve stanovených případech, nikoli povinnost takto vždy postupovat. Tato skutečnost na jeho kogentnosti nic nemění. Vždy bude záležet na splnění konkrétních podmínek a podaném odůvodnění, které má demonstrovat, že se soud nedopustil svévole, či extrémního vybočení z mezí právního řádu České republiky. I z toho důvodu je pravomoc Ústavního soudu zasáhnout výrazně omezena. Tím spíše, že v tomto případě krajský soud své závěry řádně odůvodnil.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu