ECLI:CZ:US:2018:2.US.1820.17.1
sp. zn. II. ÚS 1820/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Pelce, zastoupeného JUDr. Monikou Bandúrovou, advokátkou, sídlem Nekázanka 888/20, Praha - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2017 č. j. 22 Cdo 5637/2016-200, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 15. března 2016 č. j. 60 Co 67/2016-127 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. listopadu 2015 č. j. 45 C 213/2015-65, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Vladimíra Barvíka a Natálie Barvíkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž bylo porušeno právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 30. 11. 2015 č. j. 45 C 213/2015-65 ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se stěžovatel (žalobce) domáhal určení, že je vlastníkem pozemku blíže specifikovaného v tomto výroku, jehož součástí je rodinný dům (dále jen "předmětná nemovitost"); současně stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejším účastníkům řízení (žalovaným) společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 27 283 Kč (výrok II.). Okresní soud dovodil, že stěžovatel má podle §80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, avšak dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Shledal, že postup soudního exekutora při dražbě předmětné nemovitosti byl správný a vedlejší účastníci řízení k ní řádně nabyli vlastnické právo. V této souvislosti bylo především předmětem dokazování a zkoumání, zda bylo nejvyšší podání vedlejšími účastníky řízení zaplaceno včas [tj. ve lhůtě podle §336j odst. 3 písm. a) o. s. ř.].
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 15. 3. 2016 č. j. 60 Co 67/2016-127 rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok I.); stěžovateli dále uložil povinnost nahradit vedlejším účastníkům řízení společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 6 364,60 Kč (výrok II.) a náklady řízení státu ve výši 72,60 Kč (výrok III.). Krajský soud se po zopakování některých důkazů ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu zejména v otázce včasnosti doplacení nejvyššího podání vedlejšími účastníky řízení.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017 č. j. 22 Cdo 5637/2016-200 odmítnuto. Nejvyšší soud uvedl, že dovolání není přípustné již z toho důvodu, že stěžovatel v rozporu s Nejvyšším soudem označenou judikaturou nevymezil žádnou otázku přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a tato nevyplývala ani z obsahu dovolání. Dále doplnil, že Nejvyšší soud není oprávněn si sám vymezit otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatele, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z dovolání nebylo patrno ani u které otázky hmotného práva a od které ustálené rozhodovací praxe se měl krajský soud odchýlit, ani kterou otázku hmotného nebo procesního práva měl dovolatel za dosud nevyřešenou Nejvyšším soudem, ani od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatele, Nejvyšší soud odchýlit. Dalšími námitkami, které se týkaly toho, že se krajský soud nezabýval návrhem stěžovatele na přerušení řízení o určovací žalobě až do skončení dovolacího řízení, v němž měla být posouzena správnost usnesení o udělení příklepu, a dále toho, že jej krajský soud nepoučil podle §118a odst. 1 o. s. ř. a naopak o věci rozhodl v nepřítomnosti účastníků, stěžovatel podle Nejvyššího soudu vystihl případy vad řízení, které ovšem nejsou zákonným dovolacím důvodem, resp. může k nim být přihlédnuto teprve v případě, že je dovolání přípustné. Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání se však Nejvyšší soud vyjádřil i k těmto stěžovatelem namítaným vadám. V této souvislosti konstatoval, že i když krajský soud měl přezkoumat námitku stěžovatele týkající se přerušení řízení, samotný postup okresního soudu byl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Výslovně brojí pouze proti rozsudkům okresního a krajského soudu, přičemž rozhodnutí Nejvyššího soudu ponechává stranou. Namítá, že měl být vyzván k doplnění žaloby podle §43 o. s. ř., resp. být poučen podle §118a o. s. ř., pakliže jeho tvrzení soudy považovaly za neurčitá nebo nesrozumitelná, resp. nebyla-li jeho tvrzení dostatečná. Soudům rovněž vytýká, že nesprávně posoudily lhůtu k zaplacení nejvyššího podání, když již soudní exekutor tuto lhůtu stanovil v rozporu s §336j odst. 3 písm. a) o. s. ř., a tedy protiústavně. V této souvislosti dovozuje, že vedlejší účastníci řízení jakožto vydražitelé předmětné nemovitosti zaplatili nejvyšší podání po lhůtě, pročež se nemohli stát jejími vlastníky. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud věc projednal podle neúčinné právní úpravy. Závěrem pak poukazuje na to, že mu nebyl poskytnut dostatečný čas k přípravě s ohledem na §115 odst. 2 o. s. ř.
6. Stěžovatel s ústavní stížností spojil i návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), který odůvodnil tím, že vyklizením předmětných nemovitostí by mu mohla vzniknout nepoměrně větší újma než vedlejším účastníkům řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v petitu ústavní stížnosti výslovně nepožaduje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, byť lze z obsahu ústavní stížnosti dovodit, že s jeho závěry rovněž nesouhlasí, když jeho usnesení k ústavní stížnosti přiložil. Ústavní soud proto v souladu se svojí judikaturou [srov. např. usnesení ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti.
9. Vzhledem k těmto zjištěním Ústavní soud shledává, že procesní předpoklady řízení podle zákona o Ústavním soudu byly naplněny.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud úvodem podotýká, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Předně je třeba zdůraznit, že stěžovatel věnuje v ústavní stížnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu pouze minimální pozornost. Přitom toto rozhodnutí bylo ve věci konečné, a proto se měl vymezovat i vůči němu. Bylo-li by totiž dovolání odmítnuto, protože stěžovatel vůbec neuvedl předpoklady jeho přípustnosti, jak Nejvyšší soud naznačoval v úvodu svého rozhodnutí, musel by Ústavní soud jeho ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nižších stupňů odmítnout pro nepřípustnost. Nicméně vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud rozvinul svoje úvahy o námitkách stěžovatele, čímž jeho dovolání v podstatě podrobil kvazimeritornímu přezkumu, musel Ústavní soud přezkoumat i rozhodnutí okresního a krajského soudu.
13. Ohledně rozhodnutí Nejvyššího soudu lze pouze stručně uvést, že Nejvyšší soud se celou věcí řádně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. V této souvislosti stojí za připomenutí, že Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání a Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem a zda svým rozhodnutím neporušil ústavně zaručená práva a svobody. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Nejvyšší soud v posuzované věci dostatečně odůvodnil, proč podané dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř. a jeho odmítnutí bylo vyústěním těchto úvah.
14. Namítá-li stěžovatel, že soudy nesprávně posoudily lhůtu k zaplacení nejvyššího podání, neboť byla stanovena v rozporu s §336j odst. 3 písm. a) o. s. ř., z čehož následně dovozuje, že vedlejší účastníci řízení zaplatili nejvyšší podání po lhůtě, jde o námitky, kterými brojí proti skutkovým a z nich vyvozeným právním závěrům. Jak již bylo naznačeno úvodem, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti. K tomu Ústavní soud doplňuje, že soudy ohledně otázky včasnosti uhrazení nejvyššího podání vedlejšími účastníky řízení provedly poměrně rozsáhlé dokazování, které pečlivě vyhodnotily a rovněž se zabývaly tvrzeními a námitkami stěžovatele. Jejich závěry jsou logické, odpovídají provedeným důkazům, a pokud snad z dokazování vyplynuly nějaké nejasnosti nebo nesrovnalosti, soudy se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vypořádaly.
15. Stěžovatel dále namítal, že v situaci, kdy jeho žalobní tvrzení a argumenty považovaly soudy za neurčité či nedostatečné, měly jej vyzvat k doplnění žaloby podle §43 o. s. ř., resp. poučit jej podle §118a o. s. ř. Ústavní soud ani tyto námitky nesdílí. Ohledně absence výzvy k doplnění žaloby podle §43 o. s. ř. je třeba uvést, že stěžovatelova žaloba nebyla odmítnuta pro neurčitost nebo nesrozumitelnost, což by jinak byl důsledek postupu podle §43 o. s. ř., nýbrž byla zamítnuta pro neprokázání jeho tvrzení ohledně pozdního zaplacení nejvyššího podání vedlejšími účastníky řízení. Zde se tedy námitky stěžovatele míjí s tím, o co byla rozhodnutí soudů opřena.
16. Co se týče nedostatku poučení podle §118a o. s. ř. Ústavní soud podotýká, že tuto námitku vypořádal krajský soud, když akceptoval doplnění stěžovatelových neúplných tvrzení v odvolání. Nicméně ani z takto doplněných tvrzení nevyšly pro krajský soud najevo žádné skutečnosti, které by měly vliv na správnost rozhodnutí okresního soudu. Nadto nelze přehlédnout, že pokud stěžovatel vytýkal nedostatek poučení krajskému soudu, uplatňoval tzv. zmatečnostní vadu podle §229 odst. 3 o. s. ř., kterou lze případně napravit žalobou pro zmatečnost. Ústavní soud ve své dřívější judikatuře vyjádřil názor [srov. usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 nebo usnesení ze dne 8. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 941/15 (všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem soudu v občanském soudním řízení, je sice uplatnitelná jako dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení, avšak výjimku představují právě ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva, jako je tomu např. v případě žaloby pro zmatečnost dle §229 odst. 1 až 3 o. s. ř. Vzhledem k uvedenému se Ústavní soud argumentací stěžovatele v části, v níž uplatňoval zmatečnostní námitky, nemohl zabývat.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
18. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i související návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu