ECLI:CZ:US:2018:2.US.1831.18.1
sp. zn. II. ÚS 1831/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Alexandra Krysla, zastoupeného JUDr. Mgr. Radkou Linhartovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018 č. j. 21 Cdo 254/2017-241 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 9. 2016 č. j. 61 Co 72/2014-207, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá rozpor napadených rozhodnutí s čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu zjistil, že se stěžovatel žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň - město dne 18. 3. 2011 (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu žalovaná Česká republika (dále jen "žalovaná") zaplatila na doplatku platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů spojených s výkonem funkce soudce za měsíc leden 2011 částku 20 400 Kč s 7,75% úrokem z prodlení od 13. 2. 2011 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že je soudce přidělený k výkonu funkce ke Krajskému soudu v Plzni, že v souvislosti se změnou zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, provedenou zákonem č. 425/2010 Sb., došlo k "neústavním platovým restrikcím vůči soudcům", spočívajícím s účinností od 1. 1. 2011 ve "stanovení platové základny na rok 2011 ve výši 54 005 Kč, snížení náhrady výdajů v důsledku takto stanovené platové základny soudců na rok 2011 na částku 3 000 Kč" a v trvalém "snížení relace výše platové základny vůči průměrné nominální měsíční mzdě fyzických osob v nepodnikatelské sféře z trojnásobku na 2,5násobek", a že uvedené platové restrikce byly nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11 č. 267/2011 Sb. a ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11 č. 181/2012 Sb. shledány neústavními. Uvedl, že nebýt zákona č. 425/2010 Sb., činila by v lednu 2011 platová základna pro stanovení platu a náhradu výdajů žalobce podle §3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. "trojnásobek průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok"; při průměrné nominální měsíční mzdě fyzických osob v nepodnikatelské sféře v roce 2009 ve výši 24 411 Kč tedy platová základna v roce 2011 činila 73 233 Kč. Žalobce proto dovodil, že výše jeho platu (při platovém koeficientu 1,26 s ohledem na délku započtené doby "od počátku 9. roku"), na který by mu za měsíc leden 2011 vznikl nárok, nebýt zákona č. 425/2010 Sb., činila 92 300 Kč a výše náhrady výdajů 4 100 Kč, žalovaná mu však na platu vyplatila jen 72 800 Kč a na náhradě výdajů jen 3 200 Kč. Obrana žalované se ustálila na argumentaci, že se stěžovatel domáhá dorovnání platu za leden 2011, avšak právní účinky nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11, publikovaného pod č. 267/2011 Sb. nastaly ex nunc (ke dni vyhlášení ve Sbírce zákonů, tj. ke dni 12. 9. 2011). Ve vztahu k části uplatněného nároku odůvodněného správnou výší platové základny žalovaná zaujala rovněž nesouhlasné stanovisko. Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 4. 12. 2013 č. j. 36 C 155/2011-105 žalobě vyhověl.
3. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 9. 2016 č. j. 61 Co 72/2014-207 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil v části ohledně částky 4 300 Kč s úroky z prodlení a ve zbytku žalobu zamítl; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že stěžovatel je povinen zaplatit soudní poplatek za odvolání ve výši 1 000 Kč. Odvolací soud rozhodoval v době následující po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 a vyšel z jeho nosného právního pravidla o právních účincích derogačních nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/11 a sp. zn. Pl. ÚS 33/11, podle kterého i pro období let 2011 až 2012 platí závěr vyslovený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 "o nepřípustnosti zpětného doplacení platu vzhledem ke sníženému koeficientu"; nelze dovozovat, že by Ústavní soud zde "ponechal obecným soudům prostor, aby s použitím další argumentace případně dospěly ke stejnému závěru, k jakému dospěl Nejvyšší soud v rozsudku přezkoumávaném Ústavním soudem". Přihlédl též k tomu, že ke svému závěru Ústavní soud dospěl již v době, kdy drtivá většina soudců uzavřela "dohody o platových nárocích", a přezkoumávaný rozsudek by proto měl jen "omezený dopad na státní rozpočet". Odvolací soud nepřisvědčil argumentaci žalobce, podle které je možné žalovanou částku žalobci přiznat "z titulu náhrady škody", neboť akceptace tohoto právního názoru by ve svém důsledku znamenala obcházení nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/15, především však (s ohledem na jednoznačný právní názor vyslovený v tomto nálezu) není splněn předpoklad odpovědnosti za škodu. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání směřující proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o změně rozsudku soudu prvního stupně.
4. Nejvyšší soud ve svém napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele není důvodné. Nejvyšší soud v odůvodnění svého napadeného rozsudku vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 a poukázal na to, že závěry týkající se právních účinků derogačního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13, pro období let 2013 a 2014, lze nepochybně vztáhnout rovněž na nároky založené v letech 2011 až 2012, jež byly předmětem posouzení v předchozích nálezech sp. zn. Pl. ÚS 16/11 a sp. zn. Pl. ÚS 33/11. Nejvyšší soud ve svém napadeném rozhodnutí vycházel z toho, že funkce soudce je veřejnou funkcí [§74 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů], kterou soudce fakticky vykonává v pracovním vztahu (resp. jejíž součástí je pracovní vztah), který vykazuje znaky pracovního poměru a jenž je modifikován zvláštními způsoby úpravy některých institutů obsažených v Ústavě a v zákoně o soudech a soudcích. Pracovní vztah soudce se řídí zákonem o soudech a soudcích a zvláštními právními předpisy; nestanoví-li zákon o soudech a soudcích nebo zvláštní právní předpisy jinak, použijí se na pracovní vztah soudce (subsidiárně) přiměřeně ustanovení zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů (§84 odst. 4 zákona o soudech a soudcích). Ze specifické úpravy pracovních vztahů soudců vyplývá, že jsou založeny na vzájemném prolnutí soukromoprávních a veřejnoprávních prvků, přičemž u jeho platové složky soukromoprávní charakter vztahů převažuje (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15). Zákonodárnou činnost Parlamentu, jejímž výsledkem bylo přijetí zákona č. 425/2010 Sb., který byl následně Ústavním soudem ve shora uvedených ustanoveních shledán v rozporu s ústavním pořádkem, proto nelze považovat za porušení "právních povinností v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele", které by zakládalo právo soudce na náhradu škody z důvodu obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle ustanovení §265 odst. 2 zákoníku práce ve výši odpovídající platové restrikci za dobu před vykonatelností nálezů Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11 a ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání zamítl.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na obecnou pracovněprávní úpravu a judikaturu, z níž plyne pravidlo, že dojde-li ze strany zaměstnavatele k neoprávněnému snížení nebo odejmutí části platu, je nezbytné žalobě na doplacení dlužné výše mzdy, resp. platu, vyhovět. Pokud by nedošlo k přijetí neústavní právní úpravy, byl by stěžovateli plat vyplacen ve výši 3násobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok (§3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu). Stěžovatel s ohledem na existenci výše zmíněného pravidla a existenci konstantní judikatury Nejvyššího soudu očekával, že pokud v soudním řízení prokáže, že "došlo ze strany zaměstnavatele k neoprávněnému snížení nebo odejmutí části platu", bude jeho žalobě na doplacení dlužné výše mzdy, resp. platu, vyhověno.
6. Stěžovateli je známo, že dohodu o narovnání platů za léta 2012 až 2014 podepsali všichni soudci Nejvyššího soudu a respektuje pohnutku, kterou byla naprostá většina soudců při podpisu předmětných "dohod o narovnání platů" vedena. Touto dohodou došlo k zániku jejich nároku na doplacení dlužné výše mzdy, resp. platu. Stěžovatel upozornil, že pokud by neexistoval nárok soudce na doplacení dlužné výše platu, nejednalo by se o dohodu, jež by "státu ušetřila až čtyři miliardy korun", nýbrž o dohodu, kterou by došlo k vyplacení celé výše dlužné mzdy těchto soudců. Slova o hodnotách jako "společenská zodpovědnost a zájem na zachování důvěry veřejnosti v soudní moc", by nebyla vůbec na místě, neboť soudci by se nevzdali vůbec ničeho. Stěžovatel však "dohodu o narovnání platů" nepodepsal. Jeho nárok na doplacení dlužné výše mzdy, resp. platu, tak nezanikl. Stěžovatel má za to, že soudce dokládá "společenskou zodpovědnost a zvyšuje či udržuje "důvěru veřejnosti v soudní moc" kvalitně odvedenou prací a nikoli tím, že se vzdá svých nároků.
7. K argumentaci obecných soudů nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 stěžovatel uvedl, že toto rozhodnutí Ústavního soudu je rozhodnutím o individuální ústavní stížnosti, které není možné slepě, bez přihlédnutí ke skutkovým okolnostem toho kterého případu, aplikovat obecně. Zásadní odlišnost spočívá v tom, že soudkyně, jíž se rozhodnutí Ústavního soudu týkalo, ještě před vydáním rozhodnutí Ústavního soudu svých nároků vzdala, neboť uzavřela "dohodu o narovnání platů". V době, kdy Ústavní soud rozhodoval, její nárok již neexistoval, neboť zanikl. Nejvyšší soud, aniž by provedl jakékoli dokazování, dospěl k závěru, že stěžovatel tím, že "u soudu uplatnil platové nároky i za měsíce únor 2011 až prosinec 2012, učinil tak v jiném samostatně probíhajícím řízení (věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 152/2014), dal nepochybně najevo, že řízení v projednávané věci - stejně jako žalobkyně ve věci posuzované Ústavním soudem - považuje za tzv. pilotní případ; v opačném případě by nepochybně i tyto platové nároky (návrhem na změnu žaloby) uplatnil v projednávané věci". Pohnutku stěžovatele však Nejvyšší soud zcela pominul. Stěžovatel do poslední chvíle věřil v dobrovolné splnění závazku státu, což nemůže být důvodem pro zánik jeho nároku. Stěžovatel není povinen uplatnit všechny nároky ihned v první podané žalobě. Stěžovatel žalobu ve věci sp. zn. 21 C 152/2014 podal dne 5. 3. 2014, zatímco řízení ve věci souzené Nejvyšším soudem se v té době již nacházelo s odvoláním u Krajského soudu v Plzni, stejně tak jako skutečnost, že stěžovateli bylo rozsudkem Okresního soudu - Plzeň město vyhověno a odvolání podávala žalovaná. Stěžovatel navíc využil nižšího soudního poplatku za podání učiněné formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Stěžovatel se nedopustil žádného procesního pochybení, které by mělo vést k zániku jeho nároku. Bez provedení dokazování tak nebyl Nejvyšší soud oprávněn činit v tomto směru jakékoli závěry v neprospěch stěžovatele, resp. odkazem na tyto skutečnosti přistoupit k zamítnutí dovolání stěžovatele. Stěžovatel dále uvedl, že vede soudní spor s Českým statistickým úřadem po linii správního soudnictví. Sám Nejvyšší soud, který v připomínkovém řízení k návrhu obecně formulovaného nařízení vlády majícího tuto situaci řešit měl podle stěžovatele uvést: "V předkládaném materiálu postrádáme jakékoli údaje, z nichž by bylo patrné, že návrh vskutku "nepředstavuje žádný dopad do výdajové stránky státního rozpočtu" a že předkládané řešení zaručuje "kontinuitu a stabilitu", a to i s ohledem na "zvláštní ochranu platu soudců".
8. Stěžovatel polemizuje s tím, že by snad výše platů soudců neměla být otázkou soukromoprávní, a odkazuje na své argumenty z odvolání ohledně judikatury Ústavního soudu. Stěžovatel zdůrazňuje, že podle něj není možné, aby byl Nejvyšším soudem a Krajským soudem v Plzni v neprospěch stěžovatele při řešení věci použit zákon, který byl pravomocně prohlášen za rozporný s ústavním pořádkem. V té souvislosti si klade otázku, k čemu pak řízení podle čl. 95 odst. 2 Ústavy tedy je, když sice Ústavní soud konstatuje neústavnost zákonné úpravy, ale pak jej použije. Dále se stěžovatel domnívá, že Nejvyšší soud při svých závěrech provádí nepřípustně zužující výklad ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny. V demokratickém právním státě má povinnost k náhradě škody způsobené porušením zákonné povinnosti každý škůdce. Bez ohledu na to zda, je fyzickou osobou, právnickou osobou či státem. Stěžovatel je přesvědčen, že zaměstnavatel stěžovatele, tj. stát, zneužil své zákonodárné pravomoci k přijetí neústavní právní úpravy, aby neoprávněné ponížil plat stěžovatele. Porušil tak svoji povinnost nepřijímat neústavní právní předpisy. Pokud by jakýkoli jiný zaměstnavatel neoprávněně ponížil plat svého zaměstnance, byl by povinen tuto škodu odčinit.
9. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
11. Ústavní soud vyjádřil poměrně jednoznačně svůj názor na stěžovatelem uplatňovaný nárok již v nálezu stěžovatelem (i obecnými soudy) opakovaně zmiňovaném (sp. zn. Pl. ÚS 20/15), jímž jednoznačně judikoval, že závěry týkající se právních účinků derogačního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 pro období roku 2014 lze nepochybně vztáhnout rovněž na nároky založené v letech 2011 a 2012, neboť materiální podmínky pro jejich aplikaci jsou v obou uvedených obdobích naplněny v zásadě totožným způsobem. Obě posuzovaná období se liší pouze v zákonem původně stanovené výši tzv. násobku (2,5násobek, resp. 2,75násobek), nikoliv však v rozhodných aspektech, které byly určující pro závěry Ústavního soudu o nepřípustnosti zpětného doplacení platu vzhledem ke sníženému koeficientu. Tyto závěry lze tedy vztáhnout i na stěžovatelům případ.
12. V citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/15 pak Ústavní soud zaujal stanovisko i k charakteru pracovního vztahu mezi soudcem a státem a označil jej jako poměr sui generis a vysvětlil, že "ze specifické úpravy pracovních vztahů soudců vyplývá, že jsou založeny na vzájemném prolnutí soukromoprávních a veřejnoprávních prvků, přičemž u jeho platové složky soukromoprávní charakter vztahů převažuje." Byť i stěžovatel akcentuje jednoznačnost soukromoprávního pohledu na platové poměry soudců, což je plně v souladu s citovanou judikaturou Ústavního soudu, nelze bez dalšího tvrdit, že by snad zákonodárná činnost státu byla bez dalšího interpretovatelná jako rozhodování zaměstnavatele. Právě proto, že má soudcovský poměr značná specifika, plynoucí z pravomocí a role soudní moci ve státě, je nezbytné, aby byla většina jeho aspektů upravena výslovně zákonem, včetně platových podmínek soudců. V takové situaci však nelze na zákonnou úpravu soudcovského poměru pohlížet jako na jakési rozhodnutí zaměstnavatele (jak to činí stěžovatel), ale jako na vymezení právního statusu představitele jedné státní moci prostřednictvím normativního právního aktu vydaného státní mocí, a posuzovat tuto otázku jako realizaci dělby moci a principu demokratického právního státu. Vnímání takového úpravy jiným způsobem by bylo nepřípustným zjednodušením.
13. Jak již však bylo uvedeno, tak zásadní pro nyní posuzovanou otázku je tento závěr vyjádřený v citovaném plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/15 explicitně: "Z nastíněné problematiky "soudcovských platů" projednávané v předchozích nálezech sp. zn. Pl. ÚS 16/11 ze dne 2. 8. 2011 (N 135/62 SbNU 99; 267/2011 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 33/11 ze dne 3. 5. 2012 (N 95/65 SbNU 259; 181/2012 Sb.) jednoznačně vyplývá, že závěry týkající se právních účinků derogačního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 ze dne 10. 7. 2014 (N 137/74 SbNU 93; 161/2014 Sb.) pro období roku 2014 lze nepochybně vztáhnout rovněž na nároky založené v letech 2011 a 2012, neboť materiální podmínky pro jejich aplikaci jsou v obou uvedených obdobích naplněny v zásadě totožným způsobem. Obě posuzovaná období se liší pouze v zákonem původně stanovené výši tzv. násobku (2,5násobek, resp. 2,75násobek), nikoliv však v rozhodných aspektech, které byly určující pro závěry Ústavního soudu o nepřípustnosti zpětného doplacení platu vzhledem ke sníženému koeficientu."
14. Ústavní soud ani ve stěžovatelově případě neshledal důvody se od tohoto svého citovaného nálezu odchýlit. Tím spíše, že se jednalo o rozhodnutí, přijaté jeho plénem. Stěžovatelem tvrzené skutkové odlišnosti jeho případu (že se snad v tam posuzované věci žalobkyně následně svého nároku vzdala), nemohou vést k odlišnému názoru Ústavního soudu, které bylo výše uvedeným způsobem obecně a jednoznačně vyjádřené.
15. Ve svém citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/15, zabývajícím se totožnou právní otázkou, i ve své předchozí judikatuře k tématu soudcovských platů se Ústavní soud opakovaně vyjadřoval k časovým účinkům svých rozhodnutí v sérii judikatury k soudcovským platům. Zejména ve svém výše citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 Ústavní soud vysvětlil, proč zvolil časovou účinnost svého derogačního nálezu pouze pro futuro s tím, že zpětné doplacení soudcovských platů by znamenalo nepředvídaný zásah do státního rozpočtu, který by nutně vedl k růstu napětí mezi společností a soudci. Ústavní soud proto v tomto směru apeloval na soudce jako skupinu, která by měla představovat skutečnou elitu společnosti, aby uplatnila větší míru velkorysosti a vstřícnosti.
16. Velký význam derogačních rozhodnutí Ústavního soudu ve vztahu k restrikcím u soudcovských platů spočíval tedy zejména v tom, aby si zákonodárce byl vědom limitů, které není možno překračovat v legislativě týkající se soudcovských platů, nikoli zajistit doplacení všech částek, jež si soudci nárokují.
17. Ústavní soud nepovažuje za nezbytné vyjadřovat se nějak rozsáhleji k názorům stěžovatele na odpovědnost státu za legislativní činnost, neboť předmětem posouzení v aktuální věci je primárně rozhodnutí obecných soudů o žalobě stěžovatele na doplatek soudcovského platu za měsíc leden 2011, přičemž Ústavní soud z důvodů výše uvedených naznal, že tento závěr obecných soudů vychází z nosných důvodů jeho nálezové judikatury. Nicméně shrnuje, že z ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny plyne právo na náhradu škody od státu v případě nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu. Podle čl. 36 odst. 4 jsou podmínky a podrobnosti výkonu tohoto práva stanoveny zákonem. Právním předpisem specifikujícím právo zakotvené v čl. 36 odst. 3 Listiny je zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Legislativní činnost Parlamentu podle citovaného zákona není úředním postupem ve smyslu §13 zákona. Nelze vyloučit, že by v důsledku legislativní činnosti Parlamentu skutečně mohlo dojít ke zhoršení právního postavení konkrétních subjektů, resp. k zásahu do jejich ústavně garantovaných práv. Vznik škody v důsledku legislativních změn však sám o sobě nepostačuje k založení odpovědnostního vztahu mezi státem a poškozeným subjektem. K odpovědnosti plynoucí přímo z ústavního pořádku Ústavní soud ve své dřívější judikatuře konstatoval, že je připraven v opodstatněných případech chránit základní práva a svobody stěžovatelů, kteří byli ve svých právech a svobodách zasaženi Parlamentem. V předmětných případech nešlo o činnost Parlamentu, nýbrž o jeho dlouhodobou nečinnost, kterou lze v některých případech považovat za neslučitelnou s požadavky právního státu. Jestliže totiž některá ze složek moci přestoupí ústavní rámec svého vymezení, svoji pravomoc, nebo naopak neplní své úlohy a tím brání v řádném fungování jiné složky moci, musí nastoupit kontrolní mechanismus brzd a vyvažování [srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.)]. Situace stěžovatele však neplyne ani z dlouhodobé legislativní nečinnosti, která by vykazovala znaky protiústavnosti. Naopak, vzniklá situace plyne z legislativní činnosti zákonodárce, jež byla navíc Ústavním soudem přezkoumána, a ačkoli byla zrušena pro svou protiústavnost, Ústavní soud judikoval, že toto jeho derogační rozhodnutí se uplatní pro futuro, nikoli zpětně.
18. Ústavní soud naznal, v posuzovaném případě, že obecné soudy vycházely z jeho judikatury, respektovaly tam vyjádřené nosné důvody jeho rozhodnutí, a proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu