ECLI:CZ:US:2018:2.US.1832.18.1
sp. zn. II. ÚS 1832/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph. D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2015, č. j. 34 C 143/99-1411, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2017, č. j. 15 Co 108/2016-1472, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, č. j. 21 Cdo 5108/2017-1545, 21 Cdo 5109/2017, dále proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2015, č. j. 34 C 143/99-1405, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2017, č. j. 15 Co 107/2016-1469, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se takto domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 90 Ústavy. Dále jimi bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Městský soud v Brně shora označeným rozsudkem ze dne 4. 12. 2015 uložil žalovanému (společnost Unistav, a. s.) povinnost zaplatit stěžovateli na bolestném částku 6.000 Kč (výrok I), zamítl další návrh stěžovatele na bolestné ve výši 54.000 Kč (výrok II), částečně zastavil řízení ohledně částky 39.913 Kč s příslušenstvím (výrok III), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV), rozhodl o odměně ustanoveného advokáta (výrok V) a rovněž České republice - Městskému soudu v Brně nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI). Z citovaných rozhodnutí přitom vyplývá, že stěžovatel již od roku 1976 trpí onemocněním sluchu. V souvislosti s nástupem stěžovatele do zaměstnání u žalovaného lékař uznal stěžovatele schopným výkonu práce v garážích s tím, že nesmí pracovat v hlučném prostředí. V průběhu doby se ovšem podmínky na pracovišti u žalobce zcela změnily právě z hlediska hlučnosti, tzn. hluk se značně zvýšil. V této souvislosti v letech 1995 až 1999 došlo u stěžovatele k nadměrnému zhoršení choroby sluchu, což vyvrcholilo kolapsem a pracovní neschopností. Za to bylo stěžovateli v řízení, z něhož vzešla tato rozhodnutí obecných soudů, přiznáno bolestné ve výši 6.000 Kč.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 5. 2017, č. j. 15 Co 107/2016-1469, prvostupňové rozhodnutí ve výrocích II, IV a VI potvrdil. Následně rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že dovolání stěžovatele se odmítají.
4. Z napadených rozhodnutí dále vyplývá, že Městský soud v Brně usnesením ze dne 4. 12. 2015, č. j. 34 C 143/99-1411, zamítl žalobu stěžovatele na obnovu řízení vedenou u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 143/99. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení, neboť žaloba na obnovu řízení je přípustná pouze proti pravomocnému rozsudku či usnesení ve věci samé, což ve věci stěžovatele nebylo splněno. Zároveň podle městského soudu stěžovateli uplynula lhůta k podání návrhu na obnovu řízení.
5. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 5. 2017, č. j. 15 Co 108/2016-1472, prvostupňové rozhodnutí o zamítnutí žaloby na obnovu řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Stěžovatel se totiž domáhal připuštění obnovy řízení poté, co soud odmítl připustit změnu jeho žaloby. Stěžovatel se nově - zjednodušeně řečeno - svých nároků domáhal i z titulu náhrady jiné škody, když vedle sluchových potíží u něj měla v souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného propuknout také duševní porucha. Obnova řízení je ovšem podle obecných soudů přípustná pouze do pravomocného rozsudku či pravomocného usnesení, kterým bylo rozhodováno ve věci samé. Takovým rozhodnutím však rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby není. I v tomto rozsahu bylo následné dovolání stěžovatele v záhlaví ústavní stížnosti citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Domnívá-li se stěžovatel, že výše náhrady bolestného by měla být podle jeho názoru určena podle pozdější právní úpravy (např. podle vyhlášky č. 276/2015 Sb.), pak již Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení přehledně - s odkazem na přechodná ustanovení [tedy s ohledem na dobu, kdy měl nárok stěžovatele vzniknout, tzn. s ohledem na kolaps stěžovatele v roce 1999] - vysvětlil, že na věc je nutno aplikovat vyhlášku č. 32/1965 Sb. Odkazuje-li stěžovatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2442/2011, pak ani tento se uvedeným závěrům nepříčí, neboť zde náhrada za ztrátu na výdělku byla odvozena od "nového zhoršení zdravotního stavu", nikoliv od původního pracovního úrazu.
9. Nelze rovněž přehlížet, že stěžovatel uplatnil své nároky na náhradu škody (újmy) na zdraví související s rozvojem jeho duševní poruchy až po 7 letech po podání žaloby, kdy náhradu za poškození zdraví požadoval nejprve jen v souvislosti s poruchou sluchu. Soud však takové rozšíření žaloby nepřipustil, a proto nedošlo ani k navýšení bolestného (soudy tedy k eventuálnímu rozvoji duševní poruchy stěžovatele neprováděly žádné dokazování). Bylo tak na stěžovateli, aby jím tvrzenou újmu na zdraví spojoval jak s poškozením sluchu, tak s psychickými obtížemi. Neobstojí tedy námitka stěžovatele, že soudy neposuzovaly jeho zdravotní stav - v rozporu se stěžovatelem citovanou judikaturu Nejvyššího soudu - dostatečně komplexně. Naopak stěžovatel ani v ústavní stížnosti nevysvětluje, proč jím tvrzené psychické obtíže začal tvrdit až v po 7 letech řízení. Stěžovateli také nic nebrání v tom, aby z tohoto důvodu podal novou žalobu, domnívá-li se, že i toto poškození zdraví souvisí s jeho zaměstnáním pro žalovaného. Stěžovatel rovněž ani v ústavní stížnosti netvrdí okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že jeho poškození zdraví je natolik výjimečné, že je nutné přistoupit podle příslušných právních předpisů k navýšení bodového ohodnocení bolestného. Skutečnost, že v případě stěžovatele jde o poškození zdraví dlouhodobé, je znakem jeho onemocnění, nikoliv toho, že by bylo spojené s výjimečnými projevy.
10. S ohledem na uvedené je správný závěr Nejvyššího soudu, že příslušné rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou, a proto stěžovatelovo odvolání je v tomto rozsahu nepřípustné. Uvedený závěr je pak platný - a to nejen ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu - i pro stanovisko, že žaloba na obnovu řízení není přípustná proti procesnímu rozhodnutí soudu, jímž nepřistoupil ke stěžovatelem navrhovanému rozšíření žaloby, neboť tímto usnesením soud nerozhodoval o "důvodnosti" stěžovatelova nároku jako takového [srov. k tomu například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97].
11. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, jimiž nebylo zcela vyhověno žalobnímu žádání stěžovatele, resp. jimiž nebylo přikročeno k obnově řízení, jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu