ECLI:CZ:US:2018:2.US.185.18.1
sp. zn. II. ÚS 185/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Radka Laštůvky, zastoupeného Mgr. Michalem Klusákem, advokátem, se sídlem V jámě 699/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 10. 2017 č. j. 20 Cdo 1983/2017-473, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 30. 3. 2016 č. j. 40 Co 697/2015-394 a proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. 7. 2015 č. j. 6 Nc 1115/2006-367, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 1. 2018, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a práva na domovní svobodu a nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. 7. 2015 č. j. 6 Nc 1115/2006-367 byl zamítnut návrh stěžovatele na zastavení exekuce. Proti tomuto usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 30. 3. 2016 č. j. 40 Co 697/2015-394 tak, že odvolání stěžovatele bylo zamítnuto. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo napadeným usnesením zamítnuto.
3. Nejvyšší soud svým usnesením dovolání zamítnul s odůvodněním, že vydáním rozsudku o zřízení věcného břemene ve prospěch oprávněných z tohoto břemene spočívajícího v právu cesty přes pozemky ve vlastnictví stěžovatele a jeho manželky ke ztrátě účinnosti exekučního titulu nedošlo. Rozhodnutí správního orgánu, vykonávané v rámci dotčené exekuce, ukládá stěžovateli povinnost umožnit oprávněnému užívání uvedených pozemků. Byť tedy zřízení věcného břemene a možnosti užívání cesty spolu souvisí, nelze uzavřít, že rozhodnutím soudu o zřízení věcného břemene exekuční titul pozbyl účinnosti. Nejvyšší soud k tomu vysvětlil, že i přes zřízení věcného břemene může stěžovatel dále bránit užívání svých pozemků. Je tudíž bez významu, zda rozhodnutí nalézacího soudu, týkající se zřízení věcného břemene dále probíhá či nikoli. K námitce stěžovatele týkající se zásahu do jeho práva na ochranu obydlí rozhodnutím o stavbě oplocení Nejvyšší soud uvedl, že v rámci exekučního řízení nelze přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s právním názorem dovolacího soudu a tvrdí, že se obecné soudy nevypořádaly s kolizí existence dvou pravomocných rozhodnutí ukládajících stěžovateli splnění jedné povinnosti - umožnit oprávněnému přístup k jeho rekreační chalupě přes pozemky ve vlastnictví stěžovatele. Tím nalézací soudy zkrátily právo stěžovatele domáhat se svých práv před soudem. Po vyčerpání všech opravných prostředků proto stěžovateli nezbylo, než se obrátit na Ústavní soud. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a dále také právo, aby soudy postupovaly stanoveným způsobem ve smyslu čl. 90 Ústavy.
5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
9. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele i napadená rozhodnutí a shledal, že obecné soudy náležitě odůvodnily, proč dospěly k závěru o zamítnutí stěžovatelova návrhu na zastavení exekuce. Podle Ústavního soudu obecné soudy přesvědčivě vysvětlily, jaké důvody a argumenty je k tomuto závěru vedly (viz výše popsaná argumentace Nejvyššího soudu).
10. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu