ECLI:CZ:US:2018:2.US.1984.17.1
sp. zn. II. ÚS 1984/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele spolku pro Humpolecko z.s., sídlem Nádražní 998, Humpolec, zastoupeného Mgr. Pavlem Fryntou, advokátem, sídlem Břevnovská 433/12, Praha 6 - Břevnov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. dubna 2017 č. j. 2 As 288/2016-47, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. září 2016 č. j. 50A 18/2016-67, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Ing. Václava Kašpara, Jaroslava Čecha a města Humpolec, sídlem v Humpolci, Horní náměstí 300, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 6. 2017 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 2 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Z obsahu spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") sp. zn. 50 A 18/2016 a spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 288/2016, které si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem krajského soudu ze dne 14. 9. 2016, č. j. 50A 18/2016-67, byl zamítnut návrh stěžovatele na zrušení opatření obecné povahy č. 1/2016/ZM, kterým se vydává územní plán města Humpolce, schválený usnesením zastupitelstva města Humpolce ze dne 24. 2. 2016, č. 203/9/ZM/2016 (dále také jen "územní plán"). Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítnul.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší správní soud i krajský soud svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená práva, neboť návrh na zrušení opatření obecné povahy č. 1/2016/ZM, kterým byl vydán územní plán, byl projednán krajským soudem chybným způsobem. Stěžovatel zejména namítá, že při jednání konaném dne 14. 9. 2016 byl krajským soudem nezákonně poučen, že není možné navrhovat alternativně zrušení územního plánu jako celku či pouze jeho části. Dle názoru stěžovatele je tento postup soudu v rozporu s právem na spravedlivý proces, neboť není důvod, proč by nemohl navrhnout základní a eventuální petit. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že pokud by krajský soud neshledal důvod ke zrušení napadené určité části územního plánu, je vyloučeno, aby shledal důvod pro zrušení celého územního plánu. Stěžovatel je naopak přesvědčen, že krajský soud měl projednat oba návrhy. Stěžovatel dále krajskému soudu vytýká, že ve svém rozhodnutí, jde-li o vyžádání stanovisek příslušného úřadu a orgánu ochrany přírody podle §45i zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, odkázal na §53 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "stavební zákon"), postupovat se však mělo podle právní úpravy účinné v období březen až prosinec 2015. Stěžovatel se přitom neztotožňuje se závěrem Nejvyššího správního soudu, který s odkazem na svou judikaturu uvedl, že podstatné z hlediska významu pochybení krajského soudu v této souvislosti je, zda mělo uvedené pochybení stěžovatelem tvrzený vliv na zákonnost územního plánu. Rozsudek Nejvyššího správního soudu dle stěžovatele nesplňuje ani náležitosti řádného odůvodnění rozhodnutí, když stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že nezákonná a nepřezkoumatelná jsou všechna stanoviska uvedená v původním návrhu na zrušení opatření obecné povahy, a Nejvyšší správní soud se ve svém rozsudku zabýval pouze těmi, která byla výslovně uvedena v podané kasační stížnosti. Takovým postupem Nejvyšší správní soud významně zúžil předmětný bod kasační stížnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice tzv. podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad tzv. podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."). Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení tzv. podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
6. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu ani krajského soudu nedošlo.
7. V odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud stěžovateli vysvětlil, že je zcela v dispozici navrhovatele, v jakém rozsahu napadne územní plán, podle §101b odst. 2 s. ř. s. nesmí návrh rozšiřovat co do rozsahu a důvodů; může jej tedy v průběhu řízení omezit. Navrhovatel může požadovat zrušení jak celého územního plánu, tak i jeho části, je-li oddělitelná, logickou alternativou je návrh na zrušení celého územního plánu, a pokud k tomu nebude shledán důvod, požadavek na zrušení jeho oddělitelné části. Dispozice provedená stěžovatelem, který se domáhal zrušení opatření obecné povahy v části vymezení funkční plochy P8 a Z7, a pro případ, že krajský soud tomuto návrhu nevyhoví, navrhoval zrušení opatření obecné povahy jako celku, dle názoru Nejvyššího správního soudu postrádala logiku; neboť pokud by soud neshledal důvod ke zrušení napadené určité části územního plánu, je vyloučeno, aby shledal důvod pro zrušení celého územního plánu.
8. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto přesvědčivě odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Za zásadní a správný přitom Ústavní soud považuje závěr Nejvyššího správního soudu, že skutečnost, že stěžovatel mínil případně požadovat zrušení pouze části územního plánu a krajský soud zkoumal, zda jsou důvody ke zrušení celého územního plánu, přičemž je neshledal, a návrh zamítl, nemohla stěžovateli způsobit újmu na právech. Z protokolu o jednání před krajským soudem konaném dne 14. 9. 2016 Ústavní soud nezjistil, že by byl stěžovatel nesprávně poučen o možnostech formulace návrhu. V protokolu se uvádí, že právní zástupce navrhovatelů navrhuje "prioritně územní plán zrušit v částech, které se vztahují k vymezení funkčních ploch P8 a Z7 a současně je poukazováno na vady územního plánu jako celku, a se zřetelem k tomu navrhuje se zrušení opatření obecné povahy jako celku. Právní zástupce navrhovatelů upřesňuje, že se požaduje projednat napadený územní plán jako celek, nepožaduje se zabývat se jím výlučně v částech, které se vztahují k vymezení funkčních ploch P8 a Z7." Z této skutečnosti vycházel při svém rozhodování krajský soud, který přezkoumával územní plán jako celek. Námitku stěžovatele, že krajský soud zatížil své rozhodování nezákonností, neboť neprojednal oba návrhy, neshledal proto Ústavní soud důvodnou.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále poukazoval na nesprávnou aplikaci na věc dopadajících předpisů, respektive aplikaci již neúčinných ustanovení stavebního zákona. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozsudku označil z hlediska významu pochybení krajského soudu za podstatnou skutečnost, zda mělo stěžovatelem tvrzený vliv na zákonnost územního plánu. Stěžovatel nezákonnost spatřuje v tom, že předmětem opakovaného projednání byly pouze změny územního plánu, a vlastní dotčení tímto postupem pak v tom, že se jako subjekt vzniklý v lednu 2015 nemohl vyjadřovat k předmětu původního projednání. Nejvyšší správní soud v této souvislosti upozornil, že §53 odst. 2 věta poslední stavebního zákona v rozhodném znění stanoví, že upravený návrh se projedná v rozsahu provedených úprav, postup pořizovatele tedy odpovídal zákonu. Nejvyšší správní soud proto neshledal porušení práva na soudní ochranu plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny, tím spíše, že pořizovatel vůči stěžovateli nad rámec zákonných povinností připustil i jeho připomínky k podobě původního návrhu v části, jež nedoznala změny, a vypořádal se s nimi.
10. Ani těmto závěrům nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že není jeho úkolem zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení obecných soudů, spočívající v oblasti tzv. podústavního práva, ale posoudit řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení. Jinými slovy, důvodem k zásahu Ústavního soudu nemůže být sama skutečnost, že v řízení před obecnými soudy došlo k určitému pochybení, aniž by zároveň bylo možno dospět k závěru, že toto pochybení mělo, či alespoň mohlo mít, vliv na výsledek daného řízení ve vztahu ke stěžovateli. V posuzované věci má Ústavní soud z důvodů uváděných shodně Nejvyšším správním soudem za to, že stěžovatelem uplatněná argumentace nesvědčí o existenci jakýchkoliv skutečností, které by měly být důvodem ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. Nelze totiž souhlasit se stěžovatelovým názorem, že existence určité vady v řízení "automaticky" musí vést k závěru o porušení ústavně zaručených práv a svobod osoby, proti níž se řízení vedlo. Naopak, každý případ je nutno posuzovat individuálně, s ohledem na jeho konkrétní okolnosti.
11. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele, že Nejvyšší správní soud pochybil, když se ve svém rozsudku zabýval pouze stanovisky dotčených orgánů výslovně uvedenými v kasační stížnosti. Podle §106 odst. 1 s. ř. s. kromě obecných náležitostí podání musí kasační stížnost obsahovat mimo jiné uvedení důvodů, z jakých rozhodnutí, proti němuž směřuje, napadá. Ve smyslu §109 odst. 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Právě přezkum napadeného rozhodnutí krajského soudu v rozsahu uplatněných námitek ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s. je jádrem mechanismu přezkumu napadeného rozhodnutí na základě kasační stížnosti. Úloha kasačních námitek je již z povahy kasační stížnosti jako opravného prostředku esenciální - nechce-li ovšem stěžovatel spoléhat jen na důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. c), d) s. ř. s., které musí Nejvyšší správní soud přezkoumat ex offo. I tak je však povinností stěžovatele tvrdit, v čem spatřuje vady napadeného rozhodnutí. Konstatoval-li tedy Nejvyšší správní soud poté, co se zabýval přezkoumatelností rozsudku krajského soudu, že stěžovatelem označená a v kasační stížnosti popsaná stanoviska dotčených orgánů obsahují skutečnosti, které umožňují zjištění, že návrh zadání či územního plánu byl jimi z hlediska zájmů, k jejichž hájení jsou povolány, také posouzen (bod 26 napadeného rozsudku), a těmito stanovisky se pak dále podrobně zabýval, nelze takovému jeho postupu ničeho vytknout.
V.
Závěr
12. S ohledem na výše uvedené je nutno uzavřít, že podmínky, za nichž správními soudy provedené řízení a jeho výsledek překračují hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Z napadených rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že se soudy námitkami stěžovatele obsaženými v návrhu a kasační stížnosti zabývaly, přičemž ve svých rozhodnutích řádně odůvodnily, proč námitky neshledaly důvodnými.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
14. Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů vzniklých v řízení před Ústavním soudem. Podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup totiž možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Ústavní soud taktéž s ohledem na okolnosti případu neshledal, že by šlo o "odůvodněný" případ podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, kdy by bylona místě uložit placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu