ECLI:CZ:US:2018:2.US.199.18.1
sp. zn. II. ÚS 199/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného JUDr. Zuzanou Vaňkovou, advokátkou se sídlem Tomáškova 1, Brno, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2017, č. j. 16 Co 317/2017-97, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základních práv, zaručených v čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud ve Vyškově usnesením ze dne 27. 9. 2017, č. j. 0 P 92/2017-79, zamítl návrh N. K. (matky nezletilého A. a nezletilé N., jejichž otcem je právě stěžovatel) na nařízení předběžného opatření, kterým by bylo určeno, že Základní škola v K., bude školou, kde budou nezletilé děti ve školním roce 2017/2018 plnit povinnou školní docházku. Dle okresního soudu nebyly v případě návrhu matky splněny předpoklady pro nařízení požadovaného opatření (ve smyslu ustanovení §75 a násl. občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř."), zejména nemožnost soudu předběžným opatřením prejudikovat rozhodnutí ve věci samé, což by okresní soud učinil, neboť "rozhodování v záležitostech pro dítě významných, kam i určení školského zařízení, v němž bude dítě plnit povinnou školní docházku, patří, náleží ve smyslu ustanovení §877 občanského zákoníku výlučně meritornímu rozhodnutí soudu, které může učinit pouze na základě provedeným dokazováním řádně a objektivně zjištěného skutkového stavu."
3. K odvolání matky nezletilých dětí Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením předmětné usnesení okresního soudu změnil podle ustanovení §220 odst. 1 o. s. ř. tak, že "se nařizuje předběžné opatření, kterým se určuje, že Základní škola v K., je školou, kde budou nezletilé děti ve školním roce 2017/2018 plnit povinnou školní docházku." Krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí neztotožnil s výše rekapitulovaným právním závěrem okresního soudu ohledně nemožnosti ze stávajících skutkových zjištění rozhodnout o otázce povinné školní docházky nezletilých dětí. Krajský soud naopak dospěl k závěru, že lze vycházet z obsahu spisu (sp. zn. Nc 2183/2016, jenž se týká řízení o úpravě výchovných poměrů nezletilých dětí), který měl k dispozici při svém rozhodování okresní soud v době, kdy návrh matky na nařízení předběžného opatření zamítl. V této souvislosti v prvé řadě zdůraznil, že "z protokolu o jednání před soudem I. stupně ze dne 30. 1. 2017 (č. l. 51 až 54 spisu) vyplývá, že (stěžovatel) mj. souhlasil s návrhem matky, že obě nezletilé děti budou ve školním roce 2017/2018 navštěvovat školská zařízení v místě aktuálního bydliště matky, tj. v K. Byť uvedená dohoda nebyla schválena rozhodnutím soudu, (stěžovatel) ji svým svévolným postupem porušil, čímž dal jasně najevo, že není schopen zvládat nejzákladnější situace týkající se střídavé výchovy, a to schopnost kvalifikované komunikace s druhým rodičem, vyžadující toleranci a schopnost dojít ke kompromisu, který je v nejlepším zájmu nikoliv jeho, ale nezletilých dětí." Stanovisko stěžovatele krajský soud označil za "egoistické a absolutně necitlivé ve vztahu k oběma nezletilým dětem", neboť je "zatížil náročnou psychickou zkouškou, která zásadním způsobem zasahuje do jejich dětského světa", když v důsledku jeho odmítavého postoje jsou nuceny v rámci stanovené střídavé výchovy v týdenním intervalu střídat školní prostředí. Nastavený "školní dualismus" nemůže dle krajského soudu naplňovat kritéria nejlepšího zájmu dítěte, neboť se jedná o "stresující faktor pro jejich normální vývoj - nezletilé děti každý týden navštěvují jiné školní prostředí, musí se přizpůsobit rozdílným učebním požadavkům, nárokům a zvyklostem, osobám pedagogů a dalších pedagogických pracovníků. Každý týden mají jiný okruh spolužáků, tudíž není jasné, jakým způsobem si jim podaří vybudovat vztahy s nimi, získat postavení ve školním kolektivu a zda budou schopny navázat a udržet kamarádství či přátelství, není zřejmé, jak se budou do školy těšit a užívat si případné mimoškolní aktivity." Proto krajský soud uzavřel, že "má za osvědčené, že předpoklady pro předběžnou úpravu poměrů nezletilých dětí jsou dány. Z důvodu výjimečnosti vzniklé situace a nutnosti přijmout bezodkladné zatímní řešení v nejlepším zájmu nezletilých dětí" proto přistoupil k zatímní úpravě dané otázky prostřednictvím předběžného opatření.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti porušení svého práva na spravedlivý proces jednak spatřuje v procesním postupu okresního soudu, který mu, ani koliznímu opatrovníku (Město Vyškov - orgán sociálně-právní ochrany dětí - OSPOD) odvolání matky nezaslal na vědomí a tudíž se k němu nemohli vyjádřit, jednak v samotném rozhodnutí krajského soudu, které dle jeho názoru vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu (zejména pomíjí skutečnost, že nezletilé děti se měly v rozhovoru s kolizním opatrovníkem ze dne 25. 10. 2017 vyjádřit kladně k možnosti docházet do dvou různých základních škol). Stěžovatel v této souvislosti upozorňuje na skutečnost, že i on sám podal návrh na nařízení předběžného opatření, jímž by bylo určeno, že v týdnu, kdy budou nezletilé děti v péči u něj, budou navštěvovat Základní školu ve V., které ovšem Okresní soud ve Vyškově usnesením ze dne 12. 12. 2017, č. j. 0 P 92/2017-163, zamítl s odůvodněním, že "v mezidobí nedošlo k takovým zásadním změnám v poměrech účastníků, které by odůvodnily změnu stávající zatímní úpravy." Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, o němž v době podání ústavní stížnosti nebylo dosud rozhodnuto, přičemž v ústavní stížnosti předkládá řadu dalších konkrétních tvrzení, jež dle jeho názoru odůvodňují změnu zatímní úpravy otázky školní docházky nezletilých dětí.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Jak již bylo výše uvedeno, úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"], nikoliv "běžné" zákonnosti, a proto mu ani nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců. Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny) [viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); či sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 909/14 ze dne 27. 3. 2014 či usnesení sp. zn. II. ÚS 1710/16 ze dne 9. 8. 2016) a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě derogace takového rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 3749/17 ze dne 9. 1. 2018].
7. Právě takový zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, konkrétně tedy porušení zásady rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pak Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 ze dne 19. 1. 2010 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.) spatřoval dokonce v tehdy platném ustanovení §220 odst. 3 o. s. ř., které umožňovalo změnu usnesení, jímž byl soudem prvního stupně odmítnut nebo zamítnut návrh na vydání předběžného opatření nebo jímž bylo řízení o tomto návrhu zastaveno, přičemž povinný postrádal možnost procesní obrany proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu, neměl k dispozici odvolání ani jiný opravný prostředek ochrany práva (nepočítaje v to ústavní stížnost), a současně ani neměl možnost se k věci před vydáním rozhodnutí odvolacího soudu vyjádřit. Povinný se tak při aplikaci tohoto ustanovení dostal do procesně horšího postavení, nežli by byl, pokud by předběžné opatření nařídil soud prvního stupně. Proto citované ustanovení derogoval. Tento nález pak konkretizuje již poměrně obsáhlá judikatura Ústavního soudu [např. nález sp. zn. III. ÚS 2481/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 248/59 SbNU 535), nález sp. zn. III. ÚS 205/11 ze dne 7. 6. 2011 (N 109/61 SbNU 617) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1888/13 ze dne 13. 2. 2014 (N 17/72 SbNU 211)].
8. V nyní projednávaném případě tak Ústavní soud nemohl přehlédnout, že u krajského soudu došlo k jistému pochybení, neboť ve svém procesním postupu, kdy změnil usnesení okresního soudu o zamítnutí nařízení předběžného opatření, nijak nereflektoval výše uvedené závěry, resp. samotnou derogaci ustanovení §220 odst. 3 o. s. ř., které takový postup umožňovalo; po jeho zrušení již ovšem takový postup odvolacího soudu možný není. Ve světle závěrů výše citovaných nálezů Ústavního soudu tak měl krajský soud, pokud v daném případě dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro potvrzení usnesení, jímž byl zamítnut návrh matky nezletilých dětí na nařízení předběžného opatření, správně postupovat tak, že měl odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně za analogického použití ustanovení §219a odst. 1 písm. a) ve spojení s §221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušit a se závazným právním názorem o existenci zákonných podmínek pro jeho nařízení věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí. Tento zákonný postup, vyplývající ze změněného právního stavu (po derogaci citovaného ustanovení), ovšem krajský soud v nyní projednávaném případě nedodržel, což je třeba pokládat za procesní vadu, jak ostatně správně namítá stěžovatel.
9. Přesto však, na rozdíl od stěžovatele, Ústavní soud v tomto pochybení nespatřuje důvod, kvůli němuž by měl přistoupit ke kasaci napadeného rozhodnutí krajského soudu. Jak totiž bylo výše rovněž zmíněno, Ústavní soud ve své judikatuře setrvale zdůrazňuje, že jeho úkolem je hodnotit přezkoumávaný proces jako celek, nikoliv jen jeho některé segmenty, tzn. přihlíží k závažnosti eventuálních pochybení v postupu obecných soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení, neboť právo na soudní a jinou právní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze. "Samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, ale teprve takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu." [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209); či nález sp. zn. IV. ÚS 1796/11 ze dne 18. 10. 2011 (N 178/63 SbNU 69)]. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je tudíž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé. Proto jedním z kritérií úspěšného uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita. "Zásah do základních práv stěžovatele tak musí dosahovat jistého stupně intenzity, způsobilého přivodit změnu rozhodnutí obecných soudů" [srov. nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Naopak tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem daného řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem přistoupit ke kasaci takového rozhodnutí obecného soudu, a to výhradně toliko "pouze" pro nevyhovění všem procesním oprávněním účastníka bez ohledu na racionalitu jejich uplatnění. Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že kdyby Ústavní soud jen z tohoto důvodu ústavní stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám mohl přispět k porušení základních práv dotčených jednotlivců tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení.
10. Z toho důvodu také Ústavní soud sám v citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 1888/13 připustil, že za výjimečných okolností může dojít k prolomení závěrů obsažených ve zmíněném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09, a to vždy s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem samotného průběhu rozhodování o nařízení předběžného opatření v daném případě, přičemž je nezbytné zejména posoudit kolizi, existující mezi právem na uplatnění námitek dotčeného jednotlivce vůči návrhu na nařízení předběžného opatření (tedy právem na rovnost účastníků řízení a právem na spravedlivý proces) a mezi povahou práv (nároků) navrhovatele, jehož zajištění se předběžnou úpravou domáhá. Proto Ústavní soud kupříkladu v usnesení sp. zn. III. ÚS 470/12 ze dne 14. 11. 2013 či usnesení sp. zn. II. ÚS 1710/16 ze dne 9. 8. 2016 zásah do procesních práv povinného (zcela totožný s výše deklarovaným zásahem do procesních práv stěžovatele) nepovažoval za natolik závažný, že by dosahoval ústavně právní dimenze a vyvolal tedy nezbytný kasační zásah ze strany Ústavního soudu. "Zrušení předběžného opatření by v tomto konkrétním případě bylo zcela neúčelné a především, lpění na ochraně procesních práv povinného by znamenalo nenapravitelný zásah do možnosti faktického uspokojení v řízení uplatněných nároků" (obdobně srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3879/13 ze dne 22. 8. 2014 či sp. zn. III. ÚS 2862/13 ze dne 30. 9. 2015).
11. Ve světle výše rekapitulovaných závěrů tak Ústavní soud rovněž i v nyní posuzovaném případě přistoupil k posouzení kolize mezi stěžovatelovým právem na uplatnění jeho námitek vůči odvolání proti zamítavému rozhodnutí okresního soudu na nařízení předběžného opatření (tedy právem na rovnost účastníků řízení a právem na spravedlivý proces) a potřebou (zatímní) úpravy samotných výchovných poměrů nezletilých dětí, konkrétně tedy určení základní školy, kde by měly plnit povinnou školní docházku. Z toho důvodu je však nezbytné uvedenou kolizi i samotné závěry přijaté krajským soudem hodnotit i prizmatem ústavněprávních kritérií, která Ústavní soud vymezil ve své judikatuře v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem (tedy včetně jejich zatímní úpravy prostřednictvím nařízených předběžných opatření) [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud pak vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu nezletilého dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
12. Prizmatem výše uvedeného proto Ústavní soud konstatuje, že se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, v němž dovodil, že za stávajících okolností bylo nezbytné přijmout bezodkladné zatímní řešení, a to v nejlepším zájmu nezletilých dětí, s nímž naopak shledal v rozporu stav, kdy by nezletilé děti (v důsledku stanovené střídavé výchovy) musely v týdenním intervalu navštěvovat dvě různá školní zařízení, zvykat si na jiné školní prostředí, přizpůsobit se rozdílným učebním požadavkům, nárokům a zvyklostem, osobám pedagogů a dalších pedagogických pracovníků a každý týden být v jiném okruhu spolužáků, "tudíž není jasné, jakým způsobem se jim podaří vybudovat vztahy s nimi, získat postavení ve školním kolektivu a zda budou schopny navázat a udržet kamarádství či přátelství, není zřejmé, jak se budou do školy těšit a užívat si případné mimoškolní aktivity." Proto krajský soud uzavřel, že v daném případě hrozící "školní dualismus" nemůže naplňovat kritéria nejlepšího zájmu dítěte, neboť se jedná o "stresující faktor pro jejich normální vývoj." Uvedené pak dle krajského soudu platí obzvláště u nezletilé N., která nástupem do 1. třídy povinnou školní docházku teprve zahajuje. I v tomto ohledu, nahlíženo prizmatem výše zmíněného základního postulátu řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a (nově) přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), se Ústavní soud ztotožňuje se závěrem krajského soudu, který v něm zohlednil možné negativní dopady na vývoj nezletilých dětí, pokud by musely navštěvovat dvě různá školní zařízení. Naopak přístup okresního soudu s tímto postulátem ne zcela koresponduje, neboť přetrvávající neshody mezi rodiči nezletilých, které se přímo dotýkají výchovných poměrů nezletilých dětí, ponechal i nadále beze změny.
13. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že s ohledem na konkrétní okolnosti nyní projednávaného případu je nutné před ochranou procesních práv stěžovatele upřednostnit potřebu hájit nejlepší zájmy nezletilých dětí, zde v rámci zatímní úpravy jejich výchovných poměrů prostřednictvím předběžného opatření krajského soudu. V této souvislosti ovšem Ústavní soud, nad rámec výše uvedeného, znovu připomíná zatímní charakter takového procesního rozhodnutí, a proto tvrzení obou stran sporu, ze strany stěžovatele překládaných i v ústavní stížnosti, mohou být do budoucna předmětem řízení ve věci samé před obecnými soudy, v němž bude stěžovateli dán dostatečný prostor pro uplatnění svých námitek i důkazních návrhů. V každém případě však budou obecné soudy vždy povinny svá rozhodnutí činit s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu nezletilého dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Ostatně ten by však měli mít na paměti všichni účastníci sporu, zejména tedy rodiče nezletilých dětí, kteří by měli důsledně zvážit, zda jejich vzájemné neshody ohledně výchovných poměrů nezletilých dětí, promítající se i do vzrůstajícího počtu soudních jednání, která mají bezesporu dopady i na samotný psychický vývoj nezletilých dětí, neboť se jich zpravidla musí zúčastnit, resp. vyjadřovat se k relevantním otázkám, nejlepší zájem jejich nezletilých dětí neupozaďují či přímo nepopírají.
14. Ústavnímu soudu proto nezbývá, než konstatovat, že v těchto případech je především věcí rodičů, aby v zájmu nezletilých dětí usilovali o společnou dohodu ohledně otázek týkajících se výchovných poměrů nezletilých dětí a mimo jiné tedy i o volbě místa jejich povinné školní docházky, což ostatně, dle konstatování krajského soudu, již v minulosti byli schopni učinit. Měli by mít přitom na paměti, že při ztrátě dosavadního rodinného prostředí a zázemí hrají další mimorodinné aktivity, spojené často se školou, v životě dítěte mimořádný význam. Narušení jejich stability je způsobilé významně ovlivnit celý budoucí vývoj nezletilého po stránce sociální, duševní i fyzické. Ústavní soud s ohledem na okolnosti nyní posuzovaného případu dodává, že o stabilitě prostředí, objektivně vzato, nelze hovořit v případě, jestliže je dítě nuceno navštěvovat dvoje vzdělávací zařízení s různými učiteli, spolužáky, školními osnovami, s odlišnými nároky školy na přípravu a znalosti, na školní pomůcky apod. Takové dítě totiž ani nemá možnost navázat skutečně hlubší vztahy v jednom třídním kolektivu, neboť je z něj pravidelně vyčleňováno "v zájmu rovnosti výkonu rodičovských práv". Rovnost výkonu rodičovských práv nicméně nelze klást nad nejlepší zájem dítěte.
15. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu