ECLI:CZ:US:2018:2.US.1998.17.1
sp. zn. II. ÚS 1998/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., t. č. ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Jiřím Šlencem, advokátem, sídlem Velké náměstí 148/11, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. března 2017 sp. zn. 6 Tdo 114/2017 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. července 2016 sp. zn. 9 To 38/2016, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatel svojí argumentací napadá i v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz) navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i toto rozhodnutí, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jeho návrhu.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 9. 2015 č. j. 2 T 5/2015-3218 byl stěžovatel uznán vinným v I. bodě přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), v bodě II. přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 a 3 tr. zákoníku, v bodě III. zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 a 2 tr. zákoníku a v bodě IV. zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 a 2 tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost byl za jednání pod body II., III. a IV. odsouzen podle §205 odst. 4 a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, při současném zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 5. 2015 sp. zn. 2 T 44/2013, ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 6. 8. 2015 sp. zn. 10 To 153/2015. Pro výkon trestu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §70 odst. 1 písm. a), b) uložen trest propadnutí věcí vyjmenovaných ve výroku rozsudku. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 a 2 zákona č. 141/1961, o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), bylo též rozhodnuto o způsobené škodě 34 poškozených. Za přečin pod bodem I. rozsudku stěžovateli nebyl uložen další trest, neboť bylo podle §44 tr. zákoníku upuštěno od uložení souhrnného trestu vzhledem k jeho odsouzení rozsudkem okresního soudu ze dne 21. 11. 2011 sp. zn. 1 T 93/2011. Podle §226 písm. c) tr. řádu byl stěžovatel zproštěn obžaloby za 13 dílčích útoků, které byly obžalobou posouzeny jako pokračující zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c), odst. 5 tr. zákoníku. Podle §229 odst. 3 tr. řádu byli poškození, jichž se týkal zprošťující výrok, se svými nároky odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. O odvolání stěžovatele do výroku o vině v bodech III./7, 8, 10 a IV./1, 2 a o odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu výroku rozhodl vrchní soud napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí krajského soudu podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil ve výroku o trestu u skutků pod body II., III. a IV. a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině, výroku o upuštění od souhrnného trestu pod bodem I. a ve výroku o náhradě škody stěžovatele odsoudil podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku za skutky uvedené pod body II., III. a IV. rozsudku krajského soudu k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) a b) tr. zákoníku mu dále uložil trest propadnutí věcí a podle §71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku okresního soudu ze dne 4. 5. 2015 sp. zn. 2 T 44/2013.
5. Stěžovatel podal proti rozsudku vrchního soudu dovolání opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a i) tr. řádu, které Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení nevěnovaly dostatečnou pozornost důkazům svědčícím v jeho prospěch. Byl tak odsouzen i za krádež vozidel, která neodcizil. Již policejní orgány odmítly provést důkazy obhajoby a rezignovaly na zjištění dalšího možného pachatele. Některé jimi obstarané důkazy (pachová identifikace, DNA, zaznamenané telefonní číslo), které předaly soudu, stěžovatel označuje za zkreslené a zmanipulované a uvádí, že z dalších skutků byl uznán vinným bez přímého důkazu, pouze na základě neprůkazných důkazů nepřímých, které nevyvrátily možnost, že by krádeže nemohla spáchat jiná osoba. Soudy se některým skutkům věnovaly nedostatečně a rezignovaly na vše důležité, včetně odůvodnění věrohodnosti hlavního svědka obžaloby (spoluobžalovaného J. P.), přestože jiní svědci jeho výpověď vyvrátili. Často nesprávně vycházely z pouhé pravděpodobnosti či z důkazů, které však dokládají jen to, že stěžovatel na místě činu nebyl. Neřešily přitom, zda nemohl předmětné vozy koupit již odcizené jinou osobou, či zda je do dílny nepřivezl někdo další.
7. Stěžovatel nesouhlasí ani s rozhodnutím o upuštění od uložení souhrnného trestu a vyslovuje názor, že mu měl být uložen souhrnný trest i za skutek, o němž rozhodl okresní soud.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení pouze podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
10. V souvislosti s námitkami stěžovatele proti provádění a hodnocení důkazů a skutkovým závěrům soudů z nich vyvozeným Ústavní soud připomíná, že ochrana právům, v trestním soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů, je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Z hlediska ústavněprávního může posoudit pouze otázku, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, tedy zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) a ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
11. Maje na zřeteli uvedená východiska a meze přezkumné činnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že námitky obsažené v ústavní stížnosti nemohou obstát. Jde o obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem uplatněné obhajoby zabývaly soudy všech stupňů, a kterou neshledaly důvodnou. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu krajského soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
12. Z obsahu rozhodnutí krajského soudu i napadeného rozsudku vrchního soudu se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Krajský soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Dostál tak požadavkům §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Svoje rozhodnutí pak odůvodnil v souladu s §125 odst. 1 tr. řádu a neopomenul se ani vypořádat s obhajobou stěžovatele. Vrchní soud se s jeho postupem ztotožnil, když nezjistil, že by některý ze stěžejních důkazů nebyl proveden, nebo že by důkazy byly hodnoceny v rozporu s pravidly formální logiky.
13. Namítá-li stěžovatel, že byl odsouzen i za krádeže vozidel, která neodcizil, a to na základě zkreslených a zmanipulovaných důkazů, v případě některých skutků dokonce bez řádných důkazů, Ústavní soud neshledal jeho výtky opodstatněnými. Z rozsudku krajského soudu se podává, že výrok o vině je opřen o přesvědčivé důkazy, které jsou u jednotlivých útoků řádně popsány a zhodnoceny. Stejné námitky stěžovatel uplatnil i v podaném odvolání a vrchní soud se s nimi dostatečně vypořádal poukazem na podstatu každého z napadených dílčích skutků a výčtem jednotlivých důkazů usvědčujících stěžovatele. Z jím uvedeného přehledu rozhodně nevyplývá, že by byl výrok o vině založen na nepřesvědčivých a zmanipulovaných důkazech nebo pouze na základě domněnek.
14. Brojí-li tedy stěžovatel proti skutkovým závěrům učiněným k jednotlivým dílčím skutkům, jimiž byl uznán vinným, přičemž uplatňuje námitky proti výsledku zkoumání zajištěných pachových stop a vyhodnocení jeho pohybu v blízkosti napadených vozidel v důsledku sledování jeho mobilního telefonu, a zpochybňuje-li dále výpověď a věrohodnost spoluobžalovaného J. P., jde o opakování obhajoby uplatněné před soudy obou stupňů, s níž se tyto soudy dostatečným způsobem vypořádaly. Jak poukázal vrchní soud, skutkové závěry jsou opřeny o výpovědi celé řady svědků, i o vyhodnocení shody pachových stop a o zjištěnou shodu DNA, dále o vyhodnocení mechanoskopických stop, záznamů telekomunikačního provozu, jakož i o nálezy věcí pocházejících z odcizených vozidel v prostorách užívaných stěžovatelem a zčásti v jím používaném vozidle. Nelze tak dospět k závěru, který činí stěžovatel, že byl odsouzen za skutky, které nespáchal. Shoda pachové stopy stěžovatele se stopou sejmutou v jednotlivých vozidlech, jako jeden z usvědčujících důkazů, nikoliv však jediný, byla nadto zjištěna opakovaně, a to ve čtrnácti napadených vozidlech, takže je vyloučeno, aby byla pachová stopa náhodně (nezjištěným způsobem) přenesena do předmětných vozidel, jak tvrdí stěžovatel. Namítá-li stěžovatel, že již policejní orgán postupoval při zajišťování a vyhodnocování pachových stop chybně, i s tímto tvrzením se vrchní soud vypořádal, mimo jiné odkazem na závěry odborného vyjádření.
15. Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit v tom, že by krajský soud vůči němu postupoval zaujatě. Z jeho postupu a z rozhodnutí věci je naopak zřejmé, že stěžovatele uznal vinným pouze těmi dílčími skutky, které měl za prokázané současně několika usvědčujícími důkazy, nikoli pouze výsledkem srovnávací zkoušky pachových stop. Protože u třinácti dílčích skutků k takovému závěru nedospěl, v těch případech postupoval striktně podle zásady in dubio pro reo a stěžovatele obžaloby zprostil.
16. Také Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, přezkoumal z pohledu stěžovatelem vytčených vad rozhodnutí soudů nižších stupňů, v jejich postupu však nezjistil známky libovůle či snahy vyhnout se plnění povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování. Uzavřel-li, že krajský soud plně v intencích §2 odst. 5 tr. řádu zjistil skutkový stav, o němž nevznikají důvodné pochybnosti, přičemž plně respektoval (i aplikoval) zásadu "v pochybnostech ve prospěch obviněného", jeho závěr je plně akceptovatelný i z ústavního hlediska.
17. Nejvyšší soud se také dostatečně vypořádal s požadavkem stěžovatele na uložení souhrnného trestu, pokud jde o rozsudek okresního soudu ze dne 21. 11. 2011 sp. zn. 1 T 93/2011, byť shledal, že výrok soudu o upuštění od uložení souhrnného trestu nelze na podkladě uplatněného dovolacího důvodu napadnout. Poukázal-li v této souvislosti mimo jiné na zákaz reformationis in peius, ani tomuto závěru nelze nic vytknout. Stejnou námitku ostatně věcně vyřešil vrchní soud, přičemž výtku stěžovatele neshledal důvodnou (viz str. 9 - 10 napadeného rozsudku).
18. Lze tak uzavřít, že postupem soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Skutkové závěry, k nimž soudy dospěly a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, jsou logické, přesvědčivé a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu.
19. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu