ECLI:CZ:US:2018:2.US.2101.17.1
sp. zn. II. ÚS 2101/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., t. č. Věznice Pardubice, P. O. Box 18, Pardubice, zastoupeného Mgr. Barborou Kopeckou, advokátkou se sídlem Římská 1276/36, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2017 č. j. 7 Tdo 1607/2016-67, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2016 sp. zn. 6 To 102/2015 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2015 č. j. 10 T 11/2015-1545, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. července 2017, stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 3. listopadu 2015 č. j. 10 T 11/2015-1545 uznán vinným ze spáchání trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 al. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku ve spojení s §238 trestního zákoníku a trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu. Odsouzen byl k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku. Městský soud dále rozhodl o propadnutí věcí, tří padělaných směnek a tiskárny, a odkázal Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou (dále jen "Rytířský řád") s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 14. března 2016 sp. zn. 6 To 102/2015 rozsudek městského soudu v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl, že se stěžovatel uznává vinným ze spáchání zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 al. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku a zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku dílem ve stadiu pokusu a dílem ve stadiu přípravy. Odsoudil jej rovněž k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku. O propadnutí věcí nerozhodoval, neboť žádná z věcí vyjmenovaných v rozsudku městského soudu nebyla ve vlastnictví stěžovatele, nebyly tak splněny zákonné podmínky pro uložení trestu propadnutí věci. Zhodnotil také, že Rytířskému řádu nepřísluší práva poškozeného, nerozhodoval proto nově ani o náhradě škody a odvolání Rytířského řádu zamítl jako odvolání podané osobou neoprávněnou.
4. Trestných činů se měl stěžovatel dopustit tím, že si v přesně nezjištěném období opatřil tři čisté listy papíru s originálem podpisu P. Mgr. Jiřího Kopejska, který v období od 25. ledna 2002 do 20. června 2011 zastával funkci velmistra Rytířského řádu. Poté vytvořil v počítači texty směnečných prohlášení, které natiskl na listy papíru s podpisem, a takto v podvodném úmyslu vyhotovil padělky tří směnek, a to směnek vlastních s podpisem údajného výstavce P. Mgr. Jiřího Kopejska, z nichž jedna směnka zněla na sumu 5 400 000 Kč se splatností na řad stěžovatele, druhá zněla na sumu 65 000 000 Kč se splatností na řad Sdružení pro nadaci Gallus Ruber a třetí zněla na sumu 32 600 000 Kč se splatností na řad společnosti ČESKÉ FINANCE, k. s. Následně stěžovatel padělky směnek vědomě udal jako pravé, a to tak, že první a druhou směnku převedl blankoindosamentem jako úhradu svého dluhu ve výši 3 200 000 Kč věřiteli Janu Kutilovi a třetí směnku předal jako pravou komplementáři společnosti ČESKÉ FINANCE, k. s., JUDr. Františku Veselému, který ji pak dále s vědomím stěžovatele jako pravou převedl blankoindosamentem na úhradu svého dluhu ve výši 1 200 000 Kč rovněž věřiteli Janu Kutilovi. Poté byly směnky převedeny na další osoby a v případě první směnky pak byl podán i návrh soudu na vydání směnečného platebního rozkazu. V případě realizace směnek by Rytířskému řádu byla způsobena škoda ve výši 103 000 000 Kč.
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. dubna 2017 č. j. 7 Tdo 1607/2016-67 odmítl dovolání stěžovatele.
II. Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že se v řízení nepodařilo beze vší pochybnosti prokázat jeho zavinění, zejména úmysl udat padělky jako pravé, a proto mělo dojít k zastavení trestního stíhání. Zdůraznil, že v odvolacím řízení navrhl třicet šest důkazů, ale vrchní soud neprovedl ani jediný důkaz, který by vyloučil trestněprávní odpovědnost stěžovatele. Proti tomu důkazy navržené státním zástupcem byly provedeny bezezbytku, což zakládá nerovnost stran. Stěžovatel chtěl navrženými důkazy prokázat, že pro Rytířský řád vykonával správu majetku a že částka, na niž byly směnky v souhrnu vystaveny, odpovídá odměně za jeho činnost. Na tři subjekty byla částka rozdělena jen z důvodu daňové optimalizace a vzhledem k celkovému objemu nemovitého majetku Rytířského řádu nejde o částku přehnanou.
7. Upozorňoval na to, že v hlavním líčení odmítl vypovídat hlavní svědek, P. Mgr. Jiří Kopejsko. Z toho dovozoval, že tento svědek vypovídal nepravdivě v přípravném řízení, v němž tvrdil, že směnky nepodepsal. Měl za to, že tyto důsledky odmítnutí výpovědi žádný soud nehodnotil. Připomněl, že v řízení také opakovaně namítal, že k přístrojům, včetně multifunkční tiskárny umístěné v jeho advokátní kanceláři, byl vzdálený přístup, listiny na nich tak mohla vytisknout jakákoli osoba. Směnky považoval za pravé a opodstatněné, protože za svou činnost pro Rytířský řád dosud neobdržel žádnou odměnu. Porušení základních práv spatřoval i v tom, že v řízení o ústavní stížnosti mu byla ustanovena advokátka až po uplynutí jednoho měsíce ze lhůty pro podání ústavní stížnosti, což dle něj mělo vliv na to, jak se advokátka mohla seznámit s jeho trestním spisem. Namítl i procesní vadu dovolacího řízení, neboť požadoval, aby toto řízení bylo konáno veřejně, čemuž nebylo vyhověno.
III. Podmínky projednání ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu, ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti. Ústavní soud proto přistoupil k jejímu věcnému projednání.
IV. Vlastní posouzení
9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
12. Stěžovatel část svých námitek již uplatnil před obecnými soudy, které se jimi zabývaly a ústavně konformně je vypořádaly. Lze tedy jen stručně připomenout, že soudy přisvědčily stěžovateli v tom, že výpověď P. Mgr. Jiřího Kopejska v přípravném řízení byla nevěrohodná a jeho podpisy na směnkách považovaly za pravé. Zároveň ale měly na základě znaleckého posudku za prokázané, že následně přes ručně psané podpisy byl tiskárnou, kterou měl stěžovatel ve své advokátní kanceláři, dotištěn text směnek. Vyloučily, že by směnky vytiskly jiné osoby, které měly do kanceláře stěžovatele přístup. Tento závěr zároveň odpovídal i tomu, že stěžovatel byl osobou (a to i jako osoba ovládající právnické osoby, na něž byly vystaveny druhá a třetí směnka), která měla z padělků směnek prospěch. Právě stěžovatel pak dvě směnky osobně převedl na svého věřitele a s jeho vědomím či na jeho žádost tak učinil i JUDr. František Veselý u třetí směnky, čímž stěžovatel vědomě směnky udal jako pravé.
13. Obhajobě stěžovatele, že směnky představovaly odměnu za jeho právní služby, soudy neuvěřily proto, že ji odmítli představitelé i zaměstnanci Rytířského řádu a mimoto i osoby působící ve společnosti ČESKÉ FINANCE, k. s. Rovněž v této souvislosti dostatečně vysvětlily, proč neprováděly další důkazy navržené stěžovatelem, zahrnující například výslechy nejvyšších církevních představitelů. Soudy placení za právní služby právě směnkami znějícími na značné částky a rozdělenými na tři různé subjekty nepovažovaly ani za pravděpodobné a obvyklé. Stěžovatel také v řízení měnil určení osob, které mu směnky měly předat, a měnil i popis služeb, které měl pro Rytířský řád vykonávat, a to od obecné správy majetku, přes tvorbu blíže nevymezených projektů financovaných z norských fondů až po církevní restituce. Nadto již v minulosti použil obdobný model bezdůvodného nebo nepřiměřeného vyúčtování vůči Českomoravské provincii Římské unie řádu sv. Voršily, o čemž už soudy pravomocně rozhodly.
14. Pokud jde o namítanou procesní vadu v řízení před dovolacím soudem, Nejvyšší soud může rozhodnutí o odmítnutí dovolání učinit v neveřejném zasedání bez dalšího, tedy i bez souhlasu obviněného (srov. §265r trestního řádu). Souhlasu obviněného je třeba pouze v případě jiných rozhodnutí nevyjmenovaných v §265r odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu. Do základních práv stěžovatele také nemohlo zasáhnout to, že mu byla ustanovena advokátka v polovině běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti. Stěžovatel stihl ve lhůtě docílit i změny této původně ustanovené advokátky na jinou, proti následně ustanovené advokátce již ničeho nenamítal a tato advokátka podala řádnou a včasnou ústavní stížnost. Stěžovatel mohl tuto ústavní stížnost i doplňovat, což také učinil.
15. V souhrnu tak Ústavní soud zhodnotil, že se soudy ve všech napadených rozhodnutích námitkami stěžovatele zabývaly, svá rozhodnutí též v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně odůvodnily a na základě provedeného dokazování nabyly dostatečný podklad pro zjištěný skutkový děj. Ústavní soud nemá za to, že by v řízení bylo v oblasti skutkových zjištění a dokazování porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Nezjistil procesní pochybení obecných soudů, která by dosahovala ústavněprávní roviny, a nepovažoval za zjevně nepřiměřený ani uložený trest.
16. Ústavní soud proto neshledal, že by v napadených rozhodnutích městského soudu, vrchního soudu a Nejvyššího soudu bylo možné spatřovat svévoli nebo jiný kvalifikovaný exces, který by vedl k protiústavnímu zásahu do základních práv stěžovatele, tedy ani do práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
17. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
18. Pro úplnost lze doplnit, že Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (resp. dle stěžovatele "přerušení výkonu trestu odnětí svobody podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu"), neboť by to bylo za situace, kdy neprodleně po podrobném seznámení se s věcí rozhodl o samotné ústavní stížnosti, zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu