ECLI:CZ:US:2018:2.US.2102.18.1
sp. zn. II. ÚS 2102/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem nám. TGM 142, Příbram, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 13. 7. 2017, č. j. 1 T 199/2014-915, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2017, č. j. 11 To 389/2017-957, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, č. j. 3 Tdo 238/2018-50, za účasti Okresního soudu v Příbrami, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud"), Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na presumpci neviny vyplývající z čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, a současně postupem soudů mělo dojít k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 8 odst. 1, 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a z přiložených napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu dotačního podvodu podle ustanovení §212 odst. 2, odst. 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") částečně ve formě spolupachatelství podle ustanovení §23 tr. zákoníku. Za toto jednání, kdy - ve stručnosti - měl stěžovatel jako osoba jednající za příjemce dotace použít dotační prostředky v rozporu s účelem dotace, a které je podrobně popsáno ve skutkových větách odsuzujícího rozsudku spolu s odůvodněním napadeného rozhodnutí, byl stěžovatel podle ustanovení §212 odst. 5 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen ke společnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle ustanovení §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl stěžovateli výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků a podle ustanovení §82 odst. 2 tr. zákoníku byla stěžovateli uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil škodu způsobenou trestným činem.
3. Současně byl napadeným rozsudkem podle ustanovení §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině, trestu a náhradě škody z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 3. 2016, č. j. 4 T 130/2013-1551 (ohledně odsouzeného V. V.) a znovu bylo při vázanosti skutkovými zjištěními rozhodnuto tak, jak je výše uvedeno.
4. Proti odsuzujícímu rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které bylo podle ustanovení §256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") zamítnuto. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
5. Stěžovatel úvodem ústavní stížnosti upozorňuje na skutečnost, že zásadní pochybnosti do celé věci vnáší předchozí zprošťující rozsudky vynesené okresním soudem v totožné věci, kdy na základě prakticky stejné důkazní materie prvostupňový soud dospěl k závěru o nevině. Pochybnosti nalézacích soudů o vině stěžovatele vyjádřené hned v několika zprošťujících rozsudcích jsou významnou zkušeností, která jen posiluje argumenty stěžovatele. Tvrdí, že použití dotačních prostředků bylo opakovaně poskytovatelem dotace uznáváno a schváleno a na údajnou nesprávnost použití dotace nebyl nikdy ani při mnoha společných konzultacích poskytovatelem dotace upozorněn. Jako absurdní proto vnímá to, že trestní stíhání proti němu bylo zahájeno na základě trestního oznámení poskytovatele dotace, přičemž k odsouzení došlo za skutky, které nebyly poskytovatelem dotace považovány za zneužití a které mu nebyly poskytovatelem vytýkány, a tedy nebyly ani předmětem trestního oznámení. Orgány činné v trestním řízení si odpovědnost za použití dotace vyložily jinak, než sám poskytovatel dotace. Stěžovatel je toho názoru, že hodnocení provedených důkazů ve věci poskytovatelem dotace, vyšetřovatelem, státním zástupcem i jednotlivými soudy osciluje mezi závěry o naprosté nevině stěžovatele až k názorům o maximální trestní odpovědnosti. Názory svědků, kteří vyjádřili pochybnosti o vině stěžovatele, byly soudy naprosto bagatelizovány.
6. Stěžovatel dále namítá, že závěry odvolacího a dovolacího soudu představují vybočení z pravidel logiky úvah v rámci zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů, které byly hodnoceny libovolně. Rozhodnutím soudů došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci, při hodnocení důkazů byla zcela popřena zásada in dubio pro reo vyjádřená v ustanovení §2 odst. 2 tr. ř. a rovněž v čl. 8 odst. 2 Listiny. Některé důkazy hovořící ve prospěch stěžovatele nebyly vůbec provedeny a skutková zjištění nejsou v souladu s provedeným dokazováním. Obecné soudy prý daly přednost formalistickému výkladu dotačních smluv před ochranou stěžovatelových základních práv.
7. Pod body 3, 6 a 10 odsuzujícího rozsudku byl stěžovatel uznán vinným za to, že společnosti VAVEX 1990, s. r. o. (dále jen "Vavex"), jako osoba jednající jménem sdružení Volejbalový oddíl Příbram (příjemce dotace), vrátil prostředky, které si Volejbalový oddíl od této společnosti půjčil na začátku kalendářního roku před tím, než byla dotace města Příbrami připsána Volejbalovému oddílu na bankovní účet. Z provedeného dokazování vyplynulo, že Vavex každoročně půjčovala příjemci dotace peněžní prostředky k překlenutí finančních potřeb za dobu zhruba prvé poloviny kalendářního roku, a to ke krytí nákladů, které příjemci dotace vznikly do doby, než byla dotace připsána. Po připsání dotace na účet příjemce byly tyto zapůjčené prostředky spol. Vavex vráceny, a to přesně v té výši, ve které byly poskytnuty, tedy bez jakéhokoliv navýšení. Tyto náklady byly každoročně poskytovatelem dotace uznávány. Vrácení těchto zapůjčených finančních prostředků bylo však soudy označeno za trestný čin. Stěžovatel však toto jednání nemohl považovat za jakkoliv závadné, když předpokládal, že vrácení půjčených prostředků je věcí samozřejmou a zvláště pak, když tak bylo činěno opakovaně a poskytovatel dotace proti tomuto jednání nikdy nevznesl jedinou námitku. Stěžovatel proto před soudy vznesl otázku, zdali pokud jsou náklady na dotovaný účel uznávány poskytovatelem dotace i za období předcházející tomu než byla dotace na účet dotovaného poskytnuta, může dotovaný subjekt částku odpovídající půjčce, kterou si na zajištění úhrady tohoto účelu vzal, vrátit tomu, kdo tyto prostředky dotovanému půjčil. S tímto se však obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí opomněly vypořádat. Stěžovatel je však toho názoru, že jakákoliv negativní odpověď postrádá smysl.
8. Pod body 1, 4 a 5 odsuzujícího rozsudku byl stěžovatel odsouzen za to, že prostředky z dotace byly částečně použity k úhradě nákladů za nájem vozidel. Obžaloba však nevedla dokazování tím směrem, že by se snažila prokázat, že tato vozidla nebyla použita k dopravě mládeže Volejbalového oddílu, tedy v rozporu s účelem dotace, ale namítala, že toto použití neodpovídá účelu vymezenému v dotační smlouvě označenému jako "cestovné". Odvolací soud k tomuto uvedl pouze tolik, že stěžovatel si musel být vědom, že jedná v rozporu s uzavřenou dotační smlouvou a že za náklady na cestovné nelze považovat náklady na nájem automobilu za účelem cestování. Stěžovatel k tomu uvádí, že samozřejmě lze pochopit, že výklad pojmu "cestovné", který není nikde definován, se může lišit v závislosti na interpretovi, avšak v takovém případě je věcí poskytovatele dotace, aby rozsah možného použití v rámci takto vymezeného účelu upřesnil. Nic takového však poskytovatel dotace neučinil a dokonce se k výkladu pojmu příjemcem přiklonil, když náklady vynaložené na pronájem automobilů akceptoval.
9. Ostatně celým soudním řízením prostupuje otázka výkladu jednotlivých pojmů dotační smlouvy, přičemž výklad těchto pojmů se může značně lišit. Nalézací soudy však měly především posuzovat, zda jednání stěžovatele bylo v rozporu se smlouvou o poskytnutí dotace. Pokud závěry soudů vedly k výkladovým pochybnostem, měly tyty pochybnosti posoudit ve prospěch stěžovatele, ne naopak a neprávem jej kriminalizovat. Výklad smlouvy mezi sebou činí především smluvní strany, s argumentem soudů, že smluvní strany se nemohou domlouvat na možnostech použití dotace, nelze souhlasit. To vše je navíc třeba zasadit do kontextu věci, kdy stěžovateli není vytýkáno vysloveně zakázané financování, ale pouze případy, které vyplývají z výkladu smlouvy, kdy jednotlivá smluvní ustanovení jsou natolik neurčitá, že nutnost výkladu plynoucího ze vzájemných konzultací smluvních stran je vyžadována.
10. Stěžovatel současně poukazuje na to, že byl v této věci odsouzen za jednání, za které byl na základě stejné důkazní materie v jiném trestním procesu (vedeném u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 130/2013) opakovaně obžaloby zproštěn. Tato argumentace se vztahuje zejména k bodům 2 a 9 odsuzujícího rozsudku, kdy byl stěžovatel uznán vinným za vyplácení odměn hráčům, kteří měli trénovat dorost Volejbalového oddílu, avšak nečinili tak. V obou řízeních dokonce vypovídali totožní svědci, vypovídali stejně, avšak zatímco v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 4 T 130/2013 to vedlo ke zprošťujícímu výroku, v nyní projednávané věci u stejného okresního soudu avšak u jiného senátu to vedlo k rozsudku odsuzujícímu.
11. Závěrem shrnuje, že soudy nevzaly v potaz všechny okolnosti případu, přičemž v tomto případě bylo třeba formální znaky trestného činu vykládat zjevně restriktivně. Jak patrno, ani poskytovatel dotace, ani její příjemce nepovažovali jednání, za které byl stěžovatel odsouzen, za závadné. Vzniklý problém bylo možné vyřešit jednáním smluvních stran bez ingerence orgánů činných v trestním řízení, pokud by alespoň jednu ze stran napadlo, že by mohly nastat pochybnosti stran výkladu jednotlivých smluvních ustanovení. Cesta kriminalizace je tou poslední a orgány činné v trestním řízení zde zjevně porušily zásadu ultima ratio podle ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
13. Na tomto místě je také vhodné zopakovat a připomenout, že Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález ze dne 30. 11. 1994, sp. zn. I. ÚS 108/93 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález ze dne 21. 4. 1994, sp. zn. I. ÚS 68/93 (N 17/1 SbNU 123)]. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
14. K tomu je proto možné dále uvést, že pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), jehož porušení stěžovatel namítá, vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
15. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak ve vztahu k provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy tvrdí stěžovatel. Naopak, okresní soud a následně pak i krajský soud ve svých rozhodnutích ve věci přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění obou rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat. Obecné soudy postupovaly plně v souladu se zákonem a za situace, kdy měly za to, že dokazování lze považovat za úplné a lze na jeho základě dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněného, není provádění dalších důkazů i s ohledem na hospodárnost celého řízení nutné.
16. To samozřejmě platí pouze za podmínky, jestliže soud v odůvodnění svého rozhodnutí patřičně rozvede důvody, které jej vedly k odmítnutí provedení dalších důkazů navržených obhajobou. Stěžovatel sice ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že soudy odmítly provést důkazy, které obhajoba navrhla k provedení, blíže však nespecifikuje, o jaké důkazní prostředky se mělo jednat. Nadto je třeba odkázat na odůvodnění usnesení krajského soudu, ve kterém je konstatováno, že dokazování provedené před nalézacím soudem bylo provedeno řádně a krajský soud neshledává důvody pro vyhovění důkaznímu návrhu obhajoby ohledně dalšího vyslechnutí hráčů vyjadřujících se k jednání popsanému pod body 2 a 8 (viz str. 7 napadeného usnesení krajského soudu).
17. Stejně tak není možné na nesprávné hodnocení provedených důkazů a na nesoulad skutkových závěrů s provedeným dokazováním usuzovat pouze z toho, že nyní napadené rozhodnutí okresního soudu je v pořadí již druhým rozhodnutím ve věci, když první zprošťující rozsudek okresního soudu ze dne 15. 6. 2015, č. j. 1 T 199/2014-686, byl následně odvolacím soudem zrušen a okresnímu soudu bylo uloženo doplnit dokazování.
18. Současně pozornosti Ústavního soudu neuniklo, že ačkoliv stěžovatel odkazuje na jiné řízení vedené před okresním soudem pod sp. zn. 4 T 130/2013 ke kterému uvádí, že v něm nebyl v podstatě za totožné skutky shledán vinným, nezakládá se toto stěžovatelovo tvrzení na pravdě a stěžovatel svým opakovaným tvrzením toliko zkresluje závěry obecných soudů. Rovněž v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 4 T 130/2013 byl totiž stěžovatel shledán vinným a byl podmíněně odsouzen k trestu odnětí svobody. V řízení, které je nyní napadáno ústavní stížností, se naopak jedná o pokračující trestnou činnost, která na skutky projednávané pod sp. zn. 4 T 130/2013 navazuje; ostatně i proto byl stěžovatel v nyní napadeném rozsudku okresního soudu uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu dotačního podvodu a proto mu byl v nyní projednávaném řízení uložen společný trest za současného zrušení výroku o vině, trestu a náhradě škody z rozsudku okresního soudu ze dne 24. 3. 2016, č. j. 4 T 130/2013-1551. Stěžovatelovo tvrzení stran toho, že vícero soudců, resp. odlišné senáty okresního soudu za totožné skutkové a důkazní situace dospěly k naprosto odlišným závěrům o vině stěžovatele, je tedy silně zavádějící a - přinejmenším , zcela nepřesné.
19. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom ohledu, že zásah trestních soudů a trestní represe měla být v projednávaném případě až krajním řešením a případné rozpory si měly strany dotační smlouvy mezi sebou řešit nejprve samy. Ke stěžovatelovým námitkám týkajícím se uplatnění zásady subsidiarity trestní represe je třeba uvést, že ji nelze chápat jako povinnost vyloučit trestní odpovědnost vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, pracovněprávní, správněprávní nebo kázeňská. V úvahu tedy obecně přichází souběžné nastoupení trestní odpovědnosti spolu s dalším druhem odpovědnosti (shodně např. nález sp. zn. III. ÚS 1148/09 ze dne 26. 7. 2012). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. naplnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná - to však vzhledem ke zjištěným okolnostem nelze v projednávané věci dovodit. Trestní soudy totiž posoudily deliktní jednání stěžovatele jako natolik společensky škodlivé, že zasluhuje vyvození trestní odpovědnosti. O nikoli malé intenzitě porušení chráněných zájmů svědčí skutečnost, že stěžovatel svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu dotačního podvodu v jeho kvalifikované podobě (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 4676/12 ze dne 28. 1. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 445/14 ze dne 31. 3. 2015, či usnesení sp. zn. II. ÚS 2506/15 ze dne 29. 9. 2015). Tyto námitky stěžovatele proto nejsou důvodné. Na tuto argumentaci by snad bylo možné přistoupit v případě, že by se nejednalo o smlouvu o poskytnutí dotace, kdy poskytovatelem dotace je město Příbram - tedy veřejnoprávní subjekt.
20. V tomto případě se jedná o veřejnoprávní smlouvu uzavřenou podle ustanovení §159 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř."), objektem trestného činu úvěrového podvodu podle ustanovení §212 odst. 2 tr. zákoníku je ochrana cizího majetku ve formě účelových dotací před jejich zneužíváním na jiný účel. Tímto zneužíváním je nutno chápat i to, že pod smluvní pojem "cestovné" příjemce dotace zahrnul rovněž výdaje na pronájem motorových vozidel ve výši 16 000 Kč měsíčně při 40 000 najetých kilometrech ročně, kdy tento poslední údaj sám o sobě vznáší silné pochybnosti stran toho, že automobil byl užíván výhradně např. k dopravě volejbalové mládeže na turnaje. Naopak tento údaj vede k závěru, že pronajatá vozidla sloužila Volejbalovému oddílu v Příbrami jako celku, což znamená, že byla užívána v rozporu s dotačními smlouvami za jednotlivé roky. Přitom je opět nutno zdůraznit, že se jednalo o poskytnutí účelové dotace na podporu mládežnických volejbalových družstev, nikoliv na podporu profesionálního sportu v Příbrami. Jakkoliv i obecné soudy akceptovaly námitku stěžovatele, že pojem "cestovné" měl být v jednotlivých dotačních smlouvách lépe specifikován, každému průměrně vzdělanému člověku musí být zřejmé, že pod tento pojem nelze zahrnout částky za pronájem vozidel, a nabízí se zde analogie se zákonným pojmem "cestovní náhrady", kterým ostatně stěžovatel sám argumentuje. Ani pod pojem "cestovních náhrad" by ovšem dle zákonné definice nemohly být zahrnuty částky za pronájmy motorových vozidel (k tomu blíže viz str. 11 napadeného usnesení krajského soudu, příp. str. 9 napadeného usnesení Nejvyššího soudu), neboť pojem cestovních náhrad v sobě zahrnuje úhradu nákladů konkrétní cesty osobě, která ji vykonala, nikoliv náklady vzniklé s dlouhodobým pronájmem vozidla. Jestliže se stěžovatel hájí tím, že teprve následně s osobami zastupujícími poskytovatele dotace "dolaďoval", na jaké platby bude dotace poskytnuta, je to jednak v rozporu s dotační smlouvou, ve které je již taxativně vymezeno, na co je možné dotační prostředky použít, a především to nemá jakýkoliv vliv pro hodnocení trestní odpovědnosti stěžovatele. Stejně tak nemůže mít na trestní odpovědnost stěžovatele vliv ani to, že poskytovatel dotace v průběhu let nenamítal nic proti počínání příjemce, když pod pojem cestovné účtoval i částky za pronájem vozidel.
21. Posuzovaná ústavní stížnost je tak pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
22. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že plně respektuje princip nezávislosti nalézacího, resp. odvolacího soudu v souladu s čl. 82 Ústavy, jejichž úkolem je hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Ústavnímu soudu náleží posoudit toliko soulad stěžovatelem kritizovaného postupu obecných soudů s ústavními principy spravedlivého procesu. Z ustálené judikatury dále vyplývá, že právu na spravedlivý proces odpovídá mimo jiné povinnost obecných soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Lze tak uzavřít, že z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logický uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. Jak se nicméně podává ze shora uvedeného, žádné takové pochybení nebylo zjištěno. Stěžovatel totiž ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
23. Závěrem lze proto shrnout, že dotčené trestní řízení jako celek nevykazuje ústavněprávní deficit a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu