ECLI:CZ:US:2018:2.US.213.18.1
sp. zn. II. ÚS 213/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Zdeňka Mana, zastoupeného JUDr. Lucií Kavanovou, advokátkou se sídlem Havlíčkova 159, Uherské Hradiště, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2016, č. j. 31 Ad 5/2016-73, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2017, č. j. 10 Ads 316/2016-50, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byly porušeny ústavní principy, zakotvené v čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 3 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a jeho základní práva, zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 in fine soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") zamítl kasační stížnost stěžovatele, jíž se domáhal zrušení ústavní stížností rovněž napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byla dle ustanovení §46 odst. 1 s. ř. s. odmítnuta jeho žaloba proti "Vyrozumění" ze dne 8. 7. 2016, vydaného vedoucím služebního úřadu a ředitelem Okresní správy sociálního zabezpečení PhDr. Petrem Špačkem jako služebním orgánem (dále jen "vyrozumění služebního orgánu"). Uvedené vyrozumění služebního orgánu bylo vydáno v rámci výběrového řízení, vyhlášeného dne 1. 3. 2016 pod č. j. 4714-12008186-01.03.2016/OZN, na služební místo "ředitel/ředitelka odboru sociálního pojištění Okresní správy sociálního zabezpečení Zlín." Stěžovatel namítal, že uvedené vyrozumění je třeba považovat za správní rozhodnutí (ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s.), neboť naplňuje znaky rozhodnutí v materiálním smyslu (ve světle judikatury Nejvyššího správního soudu, viz např. rozsudek č. j. 1 Afs 147/2005-107) a je nezbytné, aby proti němu byly k dispozici procesní prostředky obrany. V daném případě se totiž dle stěžovatele jednalo jednak o rozhodnutí nezákonné, a to z důvodu porušení ustanovení §188 odst. 6 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě (dále jen "zákon o státní službě"), jednak o rozhodnutí nepředvídatelné, jelikož stěžovatel byl jako jediný vhodný kandidát na uvedené služební místo doporučen výběrovou komisí, avšak ředitel služebního orgánu jej přesto nejmenoval. Dle stěžovatele "institut výběrových řízení nemůže být nepředvídatelný, jeho cílem je formalizovat řízení a předejít excesům; v této věci však nebyla dodržena zásada rovného zacházení a zákazu diskriminace, protože ve všech ostatních výběrových řízeních konaných v rámci OSSZ Zlín byl jediný přihlášený uchazeč vždy jmenován na služební místo."
3. Krajský soud v Brně a posléze ani Nejvyšší správní soud se s uvedenými námitkami, které stěžovatel opětovně předestřel i ve své kasační stížnosti, neztotožnily, neboť dospěly ke shodnému závěru, že předmětné vyrozumění služebního orgánu není správním rozhodnutím ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. "Ačkoliv judikatura Nejvyššího správního soudu vymezuje rozhodnutí v materiálním smyslu poměrně široce, nelze u soudu přezkoumávat jakýkoliv akt, který učiní orgán veřejné správy vůči jeho adresátu. Vyrozumění nejenže nemělo formální strukturu rozhodnutí, neboť neobsahovalo odůvodnění a výrok, ale ani nesplňovalo požadavky kladené judikaturou na rozhodnutí v materiálním smyslu." Nejvyšší správní soud dále (s odkazem na svou judikaturu - srov. např. usnesení rozšířeného senátu sp. zn. 6 A 25/2002 či rozsudek č. j. 4 Ans 9/2007-197 - a za použití analogie s výběrem uchazečů v pracovněprávních vztazích, včetně možnosti soudní ochrany ve smyslu příslušných ustanovení zákoníku práce) zdůraznil, že "může přezkoumat, zda je postup správního orgánu řádný a nediskriminační, jen tehdy, má-li tento postup vůbec nějaká navenek seznatelná pravidla - ať už obsažená v právních či vnitřních předpisech, vytvořená dlouhodobou ustálenou praxí, která zakládá legitimní očekávání, či založená individuálním příslibem správního orgánu." Postup služebního orgánu podle ustanovení §28 odst. 4 zákona o státní službě (tj. "v druhém kole" výběrového řízení) se však dle Nejvyššího správního soudu "neřídí žádnými pravidly, jejichž dodržení (či míru jejichž dodržení) by bylo možné přezkoumat v řízení před správním soudem. Judikatura přitom zdůrazňuje, že aby mohl určitý akt podléhat soudní kontrole, musí na něj zákon klást i určité formální či obsahové požadavky, jejichž dodržení pak soud zkoumá. V této věci ovšem zákon o státní službě nestanoví (a ani z celkové koncepce výběrového řízení nelze dovodit) nejen žádné požadavky na strukturu a obsah aktu (z nějž se uchazeč dozvídá, že nebyl vybrán), ale vůbec nepočítá s tím, že tu bude jakýkoli formální akt vydán." Z tohoto důvodu proto Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými ani námitky stěžovatele ohledně diskriminačního jednání ze strany služebního orgánu.
4. Ve vztahu k námitkám ohledně nezákonnosti postupu služebního orgánu v rámci daného výběrového řízení Nejvyšší správní soud předně uvedl, že "výběrové řízení není řízením podle správního řádu, ale zvláštním postupem podle zákona o státní službě, na nějž se nevztahuje ani úprava řízení o výběru žádosti podle §146 správního řádu (srov. §164 odst. 1 zákona o státní službě)." Konkrétně pak konstatoval, že služební zákon "výslovně umožňuje nevybrat žádného uchazeče, pokud se služebnímu orgánu nejeví ani jeden z těch, kteří postoupili do druhého kola, jako vhodný kandidát na dané místo. (...) Zákon však nestanoví (jak to stěžovatel naznačuje ve své kasační stížnosti), že by služební orgán měl právo nevybrat žádného uchazeče jen tehdy, vzešlo-li z prvního kola více úspěšných uchazečů. V §28 odst. 2 a 3 je služební orgán ve své pozitivní volbě (tedy v tom, že by určitého uchazeče vybrat chtěl) omezen jen tím, že se na ní musí předem písemně dohodnout s bezprostředně nadřízeným představeným. Ve své negativní volbě však nijak omezen není: má tedy právo nevybrat ani jednoho z více úspěšných uchazečů vzešlých z prvního kola před výběrovou komisí a stejně tak nevybrat ani toho jediného uchazeče, který se do výběrového řízení přihlásil a úspěšně prošel prvním kolem. (Služebnímu orgánu) tedy nelze vytýkat, pokud se rozhodl ve druhém kole nevybrat žádného uchazeče a výběrové řízení zrušit."
5. Téměř shodné námitky stěžovatel předkládá i nyní v ústavní stížnosti, když nadále setrvává na stanovisku, že uvedené vyrozumění služebního orgánu je třeba považovat za správní rozhodnutí (ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s.) a že postup služebního orgánu v rámci daného výběrového řízení byl nezákonný. Stěžovatel má především za to, že jak krajský soud, tak zejména Nejvyšší správní soud se při formulaci výše rekapitulovaných závěrů, s nimiž v ústavní stížnosti polemizuje, dostatečně a podrobně nevypořádaly s jeho námitkami, resp. v nich nezohlednily všechny aspekty nyní projednávaného případu. Argumentaci obsaženou v napadených rozhodnutích stěžovatel naopak považuje za "čistě formalistickou", čímž v konečném důsledku porušily jeho základní práva.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení krajského soudu či Nejvyššího správního soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných (resp. správních) soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o jím podané správní žalobě při posouzení otázky; zda uvedené vyrozumění služebního orgánu lze považovat za správní rozhodnutí (ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s.), resp. zda postup služebního orgánu v rámci daného výběrového řízení byl nezákonný. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou nicméně ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry soudů a souhrnně tak představují všechny námitky, které byly stěžovatelem předestřeny v řízeních před obecnými soudy, a to od jejich samotného počátku. Opětovné přednesení těchto námitek v ústavní stížnosti tak svědčí spíše o snaze stěžovatele v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení ze strany obecných soudů při posouzení předmětných otázek. Tímto nicméně stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
9. Navíc, po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že jak Nejvyšší správní soud, tak před ním krajský soud se s uvedenými námitkami stěžovatele řádně vypořádaly (a to v některých případech dokonce i opakovaně), při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s relevantními ustanoveními soudního řádu správního, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy spravedlivého procesu obsažené v hlavě páté Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá.
10. Jak bylo výše rekapitulováno, krajský soud i Nejvyšší správní soud se předně zabývaly otázkou, zda uvedené vyrozumění služebního orgánu lze považovat za správní rozhodnutí (ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s.), a to i v materiálním smyslu, přičemž se neztotožnily s námitkami stěžovatele, že se o správní rozhodnutí jedná, což také dle Ústavního soudu srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodnily. Uvedené právní závěry nadto nelze považovat ani za překvapivé, neboť Nejvyšší správní soud je založil na právních závěrech již ustálené judikatury týkající se této otázky, a ani v nyní projednávané věci neshledal důvod se od těchto závěrů jakýmkoliv způsobem odchýlit. Stejně tak se Ústavní soud ztotožňuje s právními závěry Nejvyššího správního soudu formulovanými při posouzení důvodnosti námitek stěžovatele, v nichž zpochybňoval zákonnost, resp. ústavní konformitu (z důvodu diskriminačního jednání) služebního orgánu v daném výběrovém řízení. Výše rekapitulované právní závěry, v nichž na základě interpretace příslušných ustanovení zákona o státní službě nebyla shledána nezákonnost postupu služebního orgánu v daném výběrovém řízení či dokonce diskriminační jednání vůči stěžovateli, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a nesouhlasí tak s argumentací stěžovatele v ústavní stížnosti, v níž zpochybňuje způsob, jakým se obecné soudy vypořádaly s jeho námitkami, opakovaně vznesenými ve správní žalobě i v kasační stížnosti, a v němž v konečném důsledku spatřuje i porušení svých základních práv.
11. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu