ECLI:CZ:US:2018:2.US.2175.17.1
sp. zn. II. ÚS 2175/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného Mgr. et Mgr. Pavlem Střelcem, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 47/33, Vyškov, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. března 2017 č. j. 13 Co 227/2016-268, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a M. K., zastoupené JUDr. Markétou Sládkovou, advokátkou, sídlem Nezdice 1, Votice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud") sp. zn. 0 P 102/2011 se podává, že rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 22. 10. 2009 č. j. 4 Nc 247/2008-65 byla ve věci péče o nezletilou dceru stěžovatele a vedlejší účastnice schválena dohoda rodičů, podle níž byla nezletilá svěřena na dobu před rozvodem manželství i po něm do výchovy vedlejší účastnice a stěžovatel se zavázal přispívat na její výživu od 1. 11. 2009 částkou 3 500 Kč měsíčně s tím, že dlužné výživné za dobu od 1. 3. 2009 do 31. 10. 2009 v částce 16 000 Kč byl oprávněn splácet spolu s běžným výživným. Současně byl upraven styk stěžovatele s nezletilou pro dobu každého třetího týdne od soboty od 11:00 hodin do neděle do 18:00 hodin, v každém roce o vánocích od 26. 12. od 11:00 hodin do 30. 12. do 18:00 hodin, pro dobu prvního víkendu v dubnu od soboty od 11:00 hodin do neděle do 18:00 hodin, a v době letních prázdnin po dobu tří týdnů. Vedlejší účastnice se zavázala nezletilou pro styk řádně připravit a stěžovateli předat před domem svého bydliště a tamtéž se stěžovatel zavázal nezletilou řádně předat vedlejší účastnici po skončení styku.
3. Stěžovatel poté požádal o změnu (rozšíření) úpravy styku s nezletilou, o čemž rozhodl okresní soud rozsudkem ze dne 11. 10. 2011 č. j. 0 P 102/2011-113 tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilou v každém lichém týdnu vždy od pátku v 17:00 hodin do neděle v 18:00 hodin, v každém lichém roce v době jarních prázdnin, v každém sudém roce v době velikonočních svátků vždy od pátku v 16:00 hodin do pondělí v 16:00 hodin a v době letních prázdnin po dobu dvou týdnů. Způsob a místo předání nezletilé pro styk zůstal nezměněn.
4. Návrhem ze dne 18. 11. 2014 stěžovatel požádal o další změnu úpravy styku s nezletilou a v jeho rámci navrhl změnu místa předávání nezletilé. Rozsudkem okresního soudu ze dne 14. 1. 2016 bylo jeho návrhu vyhověno a styk s nezletilou byl rozšířen v době velikonočních svátků od čtvrtka v 16:00 hodin do pondělí v 16:00 hodin, v době letních prázdnin po dobu tří týdnů a o vánocích v každém kalendářním roce od 26. 12. v 11:00 hodin do 30. 12. v 18:00 hodin. Současně bylo rozhodnuto, že stěžovatel si nezletilou převezme vždy v místě bydliště vedlejší účastnice a po ukončení styku si ji vedlejší účastnice převezme v místě bydliště stěžovatele. Změnu místa předávání nezletilé mezi rodiči soud odůvodnil zjištěním, že vedlejší účastnice se s nezletilou přestěhovala do místa vzdáleného asi 350 km, šlo o její jednostranné rozhodnutí, takže je v zájmu nezletilé, aby se na nákladech spojených se stykem spolupodílela i vedlejší účastnice.
5. Proti posledně uvedenému rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání, které odůvodnila nesouhlasem s tím, aby si nezletilou přebírala po ukončení styku v místě bydliště stěžovatele. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil mimo jiné tak, že si stěžovatel nezletilou k realizaci styku převezme v místě bydliště vedlejší účastnice a po ukončení styku ji zde opět vedlejší účastnici předá. Dospěl k závěru, že nebyly dány podmínky pro změnu původního rozhodnutí o způsobu předávání a přebírání nezletilé ke styku, neboť již v době prvního rozhodnutí o úpravě styku bydlela nezletilá s vedlejší účastnicí v L., okres L., a stěžovatel se dohodou, kterou soud schválil, zavázal přebírat ji ke styku a vracet zpět vedlejší účastnici po ukončení styku v místě jejího bydliště, přičemž nedošlo k žádné podstatné změně poměrů účastníků podle §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník").
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel vyslovuje názor, že podmínky pro změnu původního rozhodnutí jsou dány od doby, kdy se vedlejší účastnice s nezletilou odstěhovala do L. Odkazuje přitom na závěry rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. I. ÚS 955/15 a ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 197/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). V posuzovaném případě to byla vedlejší účastnice, která úmyslně a dobrovolně zvolila bydliště tak, aby stěžovateli zkomplikovala styk s nezletilou. Napadené rozhodnutí označuje za přepjatě formalistické, alibistické a nepřezkoumatelné, když jako jediný důvod se v něm uvádí, že stěžovatel o změnu poměrů předávání nezletilé nezažádal již dříve. Domnívá se, že ač si byl soud vědom jednoznačného nepoměru práv a povinností účastníků, chtěl svévolně vedlejší účastnici vyjít vstříc, aniž by respektoval skutkový a právní stav řízení. S poukazem na §13 občanského zákoníku vyslovuje přesvědčení, že krajský soud rozhodl jinak, aniž by přesvědčivě vysvětlil důvody této odchylky, přičemž nerespektoval judikaturu Ústavního soudu.
III.
Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka
7. Krajský soud ve vyjádření uvedl, že rozhodl na základě provedených důkazů. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
8. Vedlejší účastnice poukázala na to, že se z domácnosti stěžovatele odstěhovala z důvodu psychického týrání, které vyústilo v její fyzické napadení v srpnu 2008. Protože jí stěžovatel přestal platit výživné, dostala se do finanční tísně, neboť měsíční náklady pro ni a nezletilou převyšovaly její příjem - 7 600 Kč měsíčně. Musela si tak hledat zaměstnání, přičemž jedinou vhodnou nabídku na pozici radiologické laborantky s možností umístění nezletilé do mateřské školy a s podnájmem našla v X nemocnici. To sdělila stěžovateli dopisem ze dne 28. 6. 2009. Měl možnost její stěhování zvrátit, začal-li by výživné platit, na její dopis však nereagoval a ani v červenci výživné nezaplatil. Nezbylo jí tedy, než se v srpnu přestěhovat a nastoupit do zaměstnání. S odkazem na průběh soudních řízení poukázala na to, že stěžovatel proti způsobu předávání a přebírání nezletilé nijak nebrojil, náklady na cestování byly vždy soudem zohledněny při stanovení výživného. Podal-li v roce 2014 návrh na změnu, nijak netvrdil ani neprokázal, že by v této souvislosti k nějaké změně poměrů došlo. Napadené rozhodnutí proto není formalistické, ale je v souladu s §909 občanského zákoníku. V další části se vyjádřila k jednotlivým argumentům stěžovatele, které shledává zjevně neopodstatněnými. Dle vedlejší účastnice není napadené rozhodnutí ani v rozporu s usneseními Ústavního soudu, na něž stěžovatel poukazuje. Na posuzovaný případ jsou naopak přiléhavé závěry vyslovené v usneseních ze dne 2. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 3548/11 a ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 3137/14.
9. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli na vědomí, ten však na ně nereagoval.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadeného rozhodnutí i příslušného soudního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami.
13. Ústavní soud v minulosti vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Kromě zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, jde o protiústavnost i v případě interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
14. Zatímco okresní soud stěžovatelovu návrhu na úpravu styku vyhověl s poukazem na to, že je v zájmu nezletilé, aby se na nákladech spojených s osobním stykem stěžovatele s ní spolupodílela i vedlejší účastnice, krajský soud po doplnění dokazování o zjištění aktuálních poměrů rodičů a nezletilé a poté, co opatrovník provedl pohovor s nezletilou (která při něm uvedla, že si na cestování zvykla a přála by si, aby pro ni stěžovatel jezdil i nadále, neboť spolu tráví více času), podmínky pro změnu původního rozhodnutí o způsobu přebírání a předávání nezletilé ke styku neshledal.
15. V posuzované věci jde především o výklad §909 občanského zákoníku, podle něhož "změní-li se poměry, soud změní rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti i bez návrhu".
16. Z obsahu napadeného rozsudku je zřejmé, že se krajský soud na rozdíl od okresního soudu soustředil na zjištění rozhodných okolností odůvodňujících změnu předchozího rozhodnutí o způsobu předávání nezletilé ke styku a přebírání po styku podle §909 občanského zákoníku. K tomu doplnil i dokazování, jehož výsledky v odůvodnění podrobně rozvedl. Jeho závěr, že nejsou dány podmínky pro změnu původního rozhodnutí, je z ústavního hlediska akceptovatelný, neboť má oporu ve zjištěních vyplývajících ze soudního spisu. Při soudním jednání ve věci úpravy poměrů k nezletilé pro dobu před rozvodem a po rozvodu a ve věci úpravy styku totiž stěžovatel a vedlejší účastnice uzavřeli dohodu, podle níž se vedlejší účastnice mimo jiné zavázala nezletilou řádně připravit pro styk a stěžovateli ji předat před svým domem a tamtéž se stěžovatel zavázal po skončení styku nezletilou řádně předat vedlejší účastnici (viz protokol o jednání č. l. 57 až 59 soudního spisu). Učinili tak přitom za situace, kdy nezletilá s vedlejší účastnicí již bydlely v L. Soud tuto dohodu rozsudkem ze dne 22. 10. 2009 schválil, přičemž z jeho odůvodnění vyplývá, že při stanovení výživného bylo přihlédnuto i k tomu, že stěžovatel má zvýšené náklady s cestováním ke stykům s nezletilou. Návrhem ze dne 26. 4. 2011 stěžovatel požadoval změnu (rozšíření) úpravy styku s nezletilou, přičemž mu bylo rozsudkem okresního soudu ze dne 11. 10. 2011 vyhověno, když soud mimo jiné přihlédl k časové ztrátě při cestě stěžovatele za nezletilou. V souvislosti s rozhodováním o návrhu stěžovatele na snížení výživného pro nezletilou a o návrhu vedlejší účastnice na zvýšení výživného, pak okresní soud při stanovení nové výše výživného zvažoval i náklady spojené s kontaktem stěžovatele s nezletilou (viz rozsudek ze dne 19. 11. 2013, č. l. 167 a 168 soudního spisu).
17. Domáhal-li se tedy stěžovatel návrhem ze dne 20. 11. 2014 změny místa předávání nezletilé po styku s poukazem na to, že se nezletilá s vedlejší účastnicí odstěhovala do vzdáleného místa, a argumentoval-li časovou a finanční náročností cest za ní, nemůže krajskému soudu důvodně vytýkat, že tomuto návrhu nevyhověl, když žádnou změnu poměrů účastníků v této souvislosti nezjistil. Byť je odůvodnění napadeného rozhodnutí stručné, nelze je označit za nepřezkoumatelné, jak tvrdí stěžovatel, neboť se z něj podávají základní rozhodovací důvody, které krajský soud k neakceptování návrhu stěžovatele vedly, a které nesvědčí o tom, že by věci nebyla věnována přiměřená pozornost, případně že by byl nedostatečně zjištěn a posouzen skutkový stav, což by vyústilo v nesprávné právní posouzení.
18. Poukaz stěžovatele na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. I. ÚS 955/15 a ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 197/14 je nepřípadný. V obou usneseních Ústavní soud řešil důsledky protiprávní jednostranné změny bydliště dítěte, nikoliv však za situace, kdy se jeden z rodičů dohodou, kterou soud schválil, zavázal přebírat dítě ke styku a vracet je zpět druhému rodiči po ukončení styku v místě nového bydliště dítěte, a kdy soud při následném rozhodování o změně způsobu předávání dítěte ke styku neshledal žádnou podstatnou změnu poměrů účastníků, jak je vyžadováno v §909 občanského zákoníku.
19. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že základní ústavně zaručená práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu