ECLI:CZ:US:2018:2.US.2188.17.1
sp. zn. II. ÚS 2188/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) Mgr. Ireny Polcarové a 2) Heleny Sloupové, obou zastoupených JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem, sídlem Jiráskova 378, Dobřichovice, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2017 č. j. 23 Co 40/2017-104 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 26. září 2016 č. j. 16 C 343/2015-71, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a Bc. Hany Kodrlové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelky s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 1 Ústavy domáhaly zrušení shora označených rozsudků obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení částky 75 000 Kč s příslušenstvím.
2. Ze spisu Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 16 C 343/2015, který si Ústavní soud vyžádal k ověření tvrzení stěžovatelek, vyplynulo, že stěžovatelky jsou podílovými spoluvlastnicemi domu v O. č. p. X, každá jednou ideální polovinou, v jehož bytě ve druhém nadzemním podlaží bydlel Tomáš Musil (syn a vnuk stěžovatelek) nejprve sám a od února 2010 do září 2014 s jejich souhlasem i se svojí přítelkyní, žalovanou Hanou Kodrlovou. Úhradu za užívání bytu stěžovatelky nesjednaly, bylo pouze ústně dohodnuto, že žalovaná se bude se svým přítelem podílet jednou polovinou na nákladech spojených s bydlením ve výši 3 000 Kč měsíčně; druhý byt v domě užívala stěžovatelka ad 2). Po rozchodu s přítelem se žalovaná z bytu odstěhovala. V září 2015 ji stěžovatelky vyzvaly k úhradě částky 7 500 Kč měsíčně za dobu od prosince 2013 do září 2014, částka měla představovat polovinu tržní hodnoty pronájmu rodinného domu v dané lokalitě. Poté, co žalovaná na výzvu nereagovala, stěžovatelky se rozhodly vymáhat po ní požadovanou částku soudně z titulu bezdůvodného obohacení.
3. Okresní soud v Mělníku (dále též "okresní soud") po provedeném dokazování ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit každé ze stěžovatelek částku 37 500 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a rozhodl, že stěžovatelky jsou povinny zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 31 944 Kč (výrok II). Okresní soud považoval žalobu za nedůvodnou, neboť podle jeho skutkových zjištění se žalované podařilo prokázat, že užívala předmětný byt oprávněně a že za jeho užívání na základě dohody se stěžovatelkami nebyla povinna ničeho platit. K odvolání stěžovatelek Krajský soud v Praze (dále též "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a zavázal stěžovatelky povinností zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 5 324 Kč (výrok II). Krajský soud hodnotil společné soužití Tomáše Musila a žalované jako domácnost (ve smyslu §115 zákona č. 40/1964 Sb.), a proto za situace, že ani s jedním z uživatelů předmětného bytu nebyla sjednána nájemní smlouva, shodně s okresním soudem shledal, že žalovaná užívala předmětný byt na základě dohody stěžovatelek o užívání nemovitosti s Tomášem Musilem jako jeho partnerka žijící s ním ve společné domácnosti, a to s jejich souhlasem. Podle krajského soudu okresní soud nepochybil, když shledal, že u žalované nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení.
II.
Argumentace stěžovatelek
4. V ústavní stížnosti stěžovatelky namítly, že krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu, avšak s poukazem na jiné důvody, než které uváděl soud prvního stupně, a že se dostatečně nevypořádal s jejich odvolacími námitkami. Stěžovatelky vytkly okresnímu soudu, že z odůvodnění jeho rozsudku není zřejmé, jaká skutková zjištění soud z provedených důkazů učinil, což vyvolává pochyby o přezkoumatelnosti jeho závěrů. Krajský soud se právní argumentací stěžovatelek nezabýval, nepřihlédl k jejich námitce, že žalovaná užívala majetek stěžovatelek jako naprosto cizí osoba, nebyla členem jejich domácnosti a nebyl důvod zprostit ji jakékoliv úhrady. Stěžovatelky připomněly, že žalovaná nebyla se synem, resp. vnukem stěžovatelek zavázána společně a nerozdílně, takže prominutím úhrady za užívání předmětného bytu vůči synovi, resp. vnukovi, nedošlo k prominutí dluhu ve smyslu §1996 odst. 1 obč. zákoníku (a contrario) a k zániku závazku vůči žalované nedošlo. Podle stěžovatelek okresní soud nehodnotil objektivně jednotlivé důkazy, zejména výpověď svědka Polcara, který popsal vztah obou partnerů, problémy s dodržováním pravidel soužití, platební morálkou, příspěvky na provoz domácnosti, a nevzal v úvahu informaci, že žalovaná v době soužití s Tomášem Musilem nepracovala, nechala se živit a vždy tvrdila, že je bez prostředků. Okresní soud dospěl k nesprávným závěrům též proto, že se nezabýval obdobím od prosince 2013 do září 2014. Krajskému soudu stěžovatelky vytkly, že se nezabýval odvolacími námitkami v bodě 7, 9 až 12 odvolání. Takový postup okresního a krajského soudu stěžovatelky vnímají jako porušení kontradiktornosti řízení, práva být slyšen před soudem a práva na rovnost účastníků řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastníky řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jeho pravomoc je tak založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska zkoumání, zda v řízení před obecnými soudy nebyly dotčeny ústavně chráněná práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41 (45-46)], a do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, ingeruje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Do pravomoci Ústavního soudu však nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu [srov. nálezy ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377), ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)].
7. Vztáhnuv shora uvedené principy na projednávaný případ, Ústavní soud nemohl tvrzení stěžovatelek o porušení jejich práv zaručených Listinou a Ústavou přisvědčit, neboť taková pochybení v projednávané věci neshledal. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu je zřejmé, jaké důkazy soud provedl, jak je hodnotil, k jakým skutkovým zjištěním dospěl a jaké právní závěry z nich vyvodil. Lze přisvědčit stěžovatelkám, že okresní soud mohl při hodnocení výpovědí stran sporu a svědků více precizovat své úvahy stran různých "dohod" uzavřených ústně mezi stěžovatelkami a žalovanou či s jejím tehdejším přítelem, nicméně jeho závěr, že k bezdůvodnému obohacení žalované nedošlo, nelze označit za extrémně nesouladný se skutkovými zjištěními či za projev libovůle v soudním rozhodování. Soud se zabýval otázkou, zda se strany sporu "dohodly" na platbách za bydlení, a dospěl k negativnímu závěru. Výtka stěžovatelek, že se okresní soud nezabýval obdobím posledních deseti měsíců soužití žalované s Tomášem Musilem, nepovažoval Ústavní soud za opodstatněnou, neboť z odůvodnění rozsudku okresního soudu je zřejmé, že se zabýval celým obdobím, po které žalovaná žila v předmětném bytě, a vyložil, jak hodnotil úsilí stěžovatelek žádat po nástupu žalované do zaměstnání určitou úhradu za jeho užívání.
8. Krajský soud potvrdil správnost skutkových zjištění okresního soudu a jeho právní hodnocení, a vyložil svůj náhled na právní kvalifikaci soužití žalované s jejím přítelem. Je skutečností, že krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně nevypořádal námitky stěžovatelek uplatněné v jejich odvolání v bodech 7 a 9 až 12, z obsahu jeho rozhodnutí je zřejmé, že tak neučinil proto, že na vztah žalované s Tomášem Musilem nahlížel optikou §115 obč. zák. Vzhledem k tomu, že krajský soud svým rozsudkem potvrdil zamítavý rozsudek okresního soudu, který jak shora uvedeno, v ústavně právním přezkumu obstál, nepovažoval Ústavní soud postup krajského soudu za porušení kautel hlavy páté Listiny či čl. 6 odst. 1 Úmluvy, byť kritice stěžovatelek nelze v tomto směru upřít jistý racionální základ.
9. Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatelek o porušení práva na rovnost účastníků řízení a práva být slyšen před soudem, neboť ze spisu okresního soudu ověřil, že stěžovatelky se osobně, či v zastoupení účastnily jednání před soudy obou stupňů a využily práva vyjádřit se ke všem provedeným důkazům ústně i písemnou formou. Ústavní soud neshledal, že by při výkonu procesních práv byly stěžovatelky nedůvodně znevýhodněny vůči straně žalované. Maje napadená rozhodnutí souladná s kautely spravedlivého procesu, Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení o porušení čl. 11 odst. 1 Listiny.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu