ECLI:CZ:US:2018:2.US.2218.17.1
sp. zn. II. ÚS 2218/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GV Reality, s. r. o., se sídlem Španělská 2, Praha 2, právně zastoupené Mgr. Vlastislavem Andršem, advokátem, AK se sídlem Španělská 2, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017 č. j. 22 Cdo 5562/2016-353 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2016 č. j. 64 Co 54/2016-304, takto:
Ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 18. 7. 2017 a mající všechny náležitosti dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla shora uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že byla zasažena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8. 12. 2015 č. j. 16 C 25/2013-223 zamítl žalobu stěžovatelky, aby byl žalovaný povinen v obecné pariční lhůtě odstranit z pozemku parc. č. X1 budovu, umístěnou na tomto pozemku (výrok I.). Dále zamítl vzájemný návrh žalovaného, aby soud určil, že žalovaný je oprávněn z věcného břemene užívání pozemku parc. č. X1 zastavěním budovou a užívání a požívání pozemků parc. č. X2, parc. č. X3 a parc. č. X4, s tím, že toto právo se váže k vlastnictví budovy a přechází spolu s vlastnickým právem k této budově (výrok II.). Rovněž zamítl vzájemný návrh žalovaného, aby soud zřídil ve prospěch žalovaného oprávnění z věcného břemene užívání pozemku parc. č. X1 zastavěním budovou a ve vztahu k pozemkům parc. č. X2, parc. č. X3 a parc. č. X4 zřídil právo cesty k budově na pozemku parc. č. X1 přes výše uvedené pozemky s tím, že v obou případech se toto právo váže k vlastnictví budovy a přechází spolu s vlastnickým právem k této budově (výrok III.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
3. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky i žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. a v části výroku III., jímž byl zamítnut vzájemný návrh žalovaného, aby ve vztahu k pozemkům parc. č. X2, parc. č. X3 a parc. č. X4 soud zřídil právo cesty k budově na pozemku parc. č. X1 přes výše uvedené pozemky potvrdil; v části výroku III., jímž byl zamítnut vzájemný návrh žalovaného, aby soud zřídil ve prospěch žalovaného oprávnění z věcného břemene užívání pozemku parc. č. X1 zastavěním budovou, a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný je vlastníkem budovy, nacházející se na pozemku parc. č. X1, jenž je, stejně jako pozemky parc. č. X2, parc. č. X3 a parc. č. X4 ve vlastnictví stěžovatelky. K budově je přístup z ulice. Budova byla vystavěna společností IPB Real, a. s., na základě obecné smlouvy o spolupráci, nájemní smlouvy ze dne 13. 1. 1997 a smlouvy o zřízení věcného břemene k pozemkům (ve vlastnictví státu) ze dne 13. 1. 1997; tyto smlouvy se souhlasem Ministerstva zdravotnictví uzavřel s IPB Real, a. s., Institut klinické a experimentální medicíny (dále "IKEM") jako příspěvková organizace přímo podřízená Ministerstvu zdravotnictví a oprávněná nakládat s majetkem státu. S uzavřením smluv vyslovilo opakovaně souhlas Ministerstvo zdravotnictví a IPB Real, a. s., si nechala zpracovat právní analýzu smluvních vztahů s IKEM, z níž vyplynulo, že uzavřené smlouvy v maximální možné rovině zajišťují práva k pozemkům tak, aby na nich IPB Real a. s. mohla stavět. Na obytný komplex "Zelené údolí" bylo vydáno stavební povolení. Předmětné pozemky stát převedl na Lidové bytové družstvo Praha 4 (dále "LBD"), neboť právnímu předchůdci LBD byly tyto pozemky na základě rozhodnutí o vyvlastnění z roku 1989 odebrány. Zrušením rozhodnutí o vyvlastnění vstoupilo LBD do právních vztahů namísto IKEM na základě §680 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."). V té době již výstavba obytného komplexu byla realizována. LBD pak 14. 6. 2012 za úplatu převedlo pozemky na právní předchůdkyni žalobkyně společnost GORDION, s. r. o., z níž později odštěpením vznikla stěžovatelka. Od společnosti IPB Real, a. s., nabyli vlastnické právo k budově na základě kupní smlouvy uzavřené dne 16. 2. 2001 manželé B. Žalovaný se stal jejím vlastníkem na základě usnesení soudního exekutora o udělení příklepu ze dne 16. 10. 2008 č. j. 081 Ex 1263/08-45.
5. Odvolací soud se neztotožnil s právním posouzením věci soudu prvního stupně, že budova není stavbou neoprávněnou. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016 č. j. 22 Cdo 4461/2015, v němž byla řešena obdobná věc (byla posuzována oprávněnost jiné stavby v téže lokalitě vybudované za týchž skutkových a právních okolností jako budova ). Uzavřel, že na vypořádání vztahu z neoprávněné stavby je na místě aplikovat §135c obč. zák. a připomněl názor vyjádřený v citovaném rozsudku dovolacího soudu, že s ohledem na fakt, že s výstavbou budovy byl dán souhlas vlastníka pozemku, jakož i státních orgánů, bude třeba při úvaze o způsobu vypořádání přijmout takové řešení, které umožní další existenci stavby. V závislosti na těchto závěrech dovolacího soudu odvolací soud v projednávané věci zrušil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, který nekorespondoval tomu, že vypořádání vztahu by se mělo týkat pouze stavby budovy na zastavěném pozemku, k němž žalovaný v minulosti nenabyl žádné oprávnění, a že v rámci řešení vztahu vlastníka budovy a vlastníka stavby by mělo být uvažováno tak, aby byla stavba zachována.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu (proti části výroku I., jímž byl potvrzen zamítavý výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) podala stěžovatelka dovolání, v němž tvrdila, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Současně spatřovala přípustnost dovolání v tom, že předmětná otázka hmotného práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Důvodem dovolání podle stěžovatelky bylo nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), které spočívá v tom, že na zjištěný skutkový stav odvolací soud aplikoval nesprávný právní předpis.
7. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl pro nepřípustnost, když konstatoval, že žádná z námitek nemůže přípustnost dovolání založit. Odkázal na rozsudek ze dne 16. 3. 2016 sp. zn. 22 Cdo 4461/2015, v němž velmi podrobným způsobem ve věci charakterizované v podstatných rysech totožnými skutkovými okolnostmi formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož i vypořádání neoprávněné stavby, vzniklé za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bude podrobeno dosavadní právní úpravě. Od uvedených závěrů není důvod odchylovat se ani v projednávané věci, a to zvláště v situaci, kdy se začínají prosazovat i v dalších rozhodnutích dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2016 sp. zn. 22 Cdo 1070/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016 sp. zn. 22 Cdo 3765/2015). Přípustnost dovolání nemůže podle dovolacího soudu založit ani námitka rozporu rozsudku odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího při řešení otázky procesního práva spočívající v nemožnosti zamítnout žalobu na odstranění stavby tehdy, jedná-li se o stavbu neoprávněnou. Stěžovatelka sice odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000 sp. zn. 22 Cdo 1627/99 a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2004 sp. zn. 22 Cdo 1342/2004, nicméně přehlíží, že v projednávaném sporu - na rozdíl od věcí posuzovaných dovolacím soudem v citovaných rozhodnutí - se vypořádání vztahu z neoprávněné stavby domáhá vzájemným návrhem i žalovaný.
8. Stěžovatelka s právními závěry obecných soudů nesouhlasí. V ústavní stížnosti namítá, že opakovaně soudům předkládala konstantní a publikovanou judikaturu Nejvyššího soudu, která stanovila, že žalobu vlastníka pozemku (stěžovatelky) na odstranění neoprávněné stavby nelze v žádném případě zamítnout, jelikož se jím realizuje ústavně chráněné vlastnické právo k neoprávněně zastavěnému pozemku. Pokud by soud shledal, že odstranění stavby je neúčelným vypořádáním, má ze zákona postupovat podle pořadí dalších způsobů uvedených v ustanovení §135c obč. zák.
9. V řízení o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
12. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §132 o. s. ř. Obecný soud tak sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek, zejména jsou-li hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012).
13. V tomto směru Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly a poskytly jí právo na řádný proces za její účasti. Napadená rozhodnutí obsahují srozumitelné, logické a celkově ústavně uspokojivé odůvodnění, z něhož je v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. patrné, jaké skutkové závěry a na základě jakých důkazů učinily a jak věc právně posoudily. To, že po tomto procesu a po vyhodnocení důkazů dospěly soudy k závěru, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, není a nemůže být samo o sobě důvodem ústavní stížnosti, neboť právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s domnělým nárokem na úspěch ve věci. Z tohoto důvodu Ústavní soud v daném případě neshledal zásah do ústavně zaručených práva stěžovatelky.
14. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka namítá, že se Nejvyšší soud jako soud dovolací nedostatečně vypořádal s její argumentací obsaženou v dovolání. Uvedené námitce nelze přisvědčit, neboť v odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud jednotlivé námitky stěžovatelky věcně a z ústavněprávního hlediska dostatečně vypořádává a konkrétně uvádí, proč nelze přípustnost dovolání založit na stěžovatelkou předložených právních otázkách. Ústavní soud není oprávněn posuzovat, resp. přezkoumávat, zda otázka, kterou stěžovatelka ve svém dovolání vznesla, je otázkou zásadního právního významu či nikoliv. Je oprávněn pouze posoudit, zda Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení tuto okolnost logicky a ústavně konformním způsobem vysvětlil, přičemž v daném případě Ústavní soud závěry dovolacího soudu v tomto kontextu neshledává nikterak extrémními.
15. Ústavní soud musí rovněž odkázat na základní tezi, a totiž, že ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána přednost občanu zejména tehdy, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje znaky porušování práva, libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní (včetně některých jejich důsledků, jež se projeví insolvencí či vynuceným výkonem rozhodnutí). V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně zúženy, neboť se akcentuje ochrana zejména v těch situacích, v nichž v důsledku ztráty či flagrantního ohrožení vlastnické svobody hrozí destrukce sociálního statusu jednotlivce (srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, 2012, komentář k čl. 11 a typové situace popsané tamtéž). Skrze námitky stěžovatelů o porušení práva na spravedlivý proces proto nelze vést bez dalšího hmotněprávní polemiku s obecnými soudy. I v dané věci lze konstatovat, že posuzovaná ústavní stížnost představuje v převážné míře toliko polemiku se závěry učiněnými obecnými soudy, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.
16. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu