ECLI:CZ:US:2018:2.US.225.18.1
sp. zn. II. ÚS 225/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavních stížnostech stěžovatele Ing. Radomíra Picka, zastoupeného Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem, se sídlem Sokolská třída 21, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2017 č. j. 7 Cmo 217/2017-64, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2017 č. j. 27 Nc 504/2017-14, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2017 č. j. 4 Cmo 163/2017-55 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2017 č. j. 17 Nc 502/2017-20, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
1. Dvěma ústavními stížnostmi se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jimiž podle něj byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na soudní ochranu a spravedlivý proces a právo vlastnit majetek dle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"). Konkrétně stěžovatel napadl ústavní stížností zaregistrovanou pod sp. zn. II. ÚS 225/18 usnesení vrchního soudu ze dne 24. 10. 2017 č. j. 7 Cmo 217/2017-64 a usnesení krajského soudu ze dne 14. 7. 2017 č. j. 27 Nc 504/2017-14; ústavní stížností zaregistrovanou pod sp. zn. II. ÚS 226/18 pak usnesení vrchního soudu ze dne 17. 10. 2017 č. j. 4 Cmo 163/2017-55 a usnesení krajského soudu ze dne 10. 7. 2017 č. j. 17 Nc 502/2017-20. Ústavní soud obě ústavní stížnosti spojil ke společnému řízení usnesením ze dne 23. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 225/18, II. ÚS 226/18.
2. Napadená rozhodnutí obecných soudů byla vydána v řízeních o dvou návrzích na předběžné opatření podaných touž osobou proti stěžovateli jako žalovanému. Napadeným usnesením ze dne 14. 7. 2017 Krajský soud v Ostravě zakázal stěžovateli nakládat se základním podílem č. 2 ve výši 52/210 na blíže vymezené společnosti s ručením omezením, a to zejména základní podíl převést na jiného, zatížit právem ve prospěch jiného a zatížit jinou právní vadou; a dále krajský soud uložil žalobkyni podat do 30 dnů od právní moci rozhodnutí návrh na vydání směnečného platebního rozkazu vůči stěžovateli (na směnečný peníz ve výši 23.400.000 Kč). Toto rozhodnutí bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno jako věcně správné napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2017. I podle vrchního soudu žalobkyně osvědčila všechny předpoklady pro nařízení předběžného opatření: jak existenci pohledávky za stěžovatelem (z titulu dvou směnek na směnečné peníze celkem 45.000.000 Kč), tak důvodnou obavu z ohrožení budoucího výkonu rozhodnutí, neboť stěžovatel svůj nemovitý majetek nabízí k prodeji a zatěžuje zástavním právem. Podle vrchního soudu pak byla splněna i podmínka přiměřenosti eventuální újmy stěžovatele vůči výhodě žalobkyně (vlastnické právo k základnímu podílu ve společnosti zůstane stěžovateli zachováno a nemožnost volně s tímto majetkem nakládat po určitou dobu se nijak negativně nepromítne do jeho hodnoty).
3. Napadeným usnesením ze dne 10. 7. 2017 krajský soud stěžovateli zakázal nakládat s blíže vymezeným pozemkem, zejména jej převést na jiného, zatížit právem ve prospěch jiného, zatížit jinou právní závadou a přenechat k užívání jinému; zároveň krajský soud zavázal žalobkyni k podání návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu (na směnečný peníz ve výši 23.400.000 Kč). Toto rozhodnutí bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno napadeným usnesením vrchního soudu ze dne 17. 10. 2017. Vrchní soud souhlasil s krajským soudem, že žalobkyně doložila všechny relevantní skutečnosti odůvodňující reálnou obavu z ohrožení případného výkonu rozhodnutí; naopak podle vrchního soudu stěžovatel nijak nezpochybnil rozhodující tvrzení žalobkyně a jeho námitky proti předběžnému opatření vrchní soud neshledal relevantními.
4. Stěžovatel všechna napadená rozhodnutí považuje za protiústavní. Ve svých stížnostech popisuje kontext případu a vztah mezi ním a jediným společníkem žalobkyně, s nímž po mnoho let provozoval podnikatelské aktivity, z nichž rovněž vyplývaly veškeré směnečné vztahy, včetně těch relevantních v řízení před obecnými soudy (předložené směnky byly z onoho společníka převedeny indosamentem na žalobkyni). Stěžovatel namítá, že žádný ze směnečných závazků fakticky neexistuje a že navíc u něj není ani žádný náznak toho, že by se pokoušel zbavovat majetku s cílem neuspokojit žalované pohledávky a ohrozit výkon rozhodnutí. Dále poukazuje na nález sp. zn. II. ÚS 1847/16 a kritizuje, že neměl před soudem možnost vyjádřit se ke smyšlenému a účelovému návrhu žalobkyně a že obecné soudy postupovaly přepjatě formalisticky a svévolně, neboť dospěly k extrémně vadným skutkovým i právním závěrům.
5. Ústavní soud zvážil obsah ústavních stížností a napadených rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud ustáleně opakuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. V posuzovaném případě směřují ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů o předběžných opatřeních. K přezkumu takových rozhodnutí Ústavní soud používá tzv. omezený test ústavnosti, tedy přezkum spočívající pouze v posouzení kritérií, zda rozhodnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171) či nález sp. zn. II. ÚS 1263/16 ze dne 1. 8. 2016, bod 21; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud tedy neposuzuje ani splnění podmínek pro nařízení předběžného opatření, závisející na konkrétních okolnostech toho kterého případu; to přísluší výhradně civilnímu soudu. Předběžná opatření navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany - byť takovou situaci nelze zcela vyloučit - neboť se při jejich vydávání nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření mající jen dočasný dosah. Účel předběžného opatření spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2903/14 dne 12. 5. 2015 (N 94/77 SbNU 377)].
9. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud neshledal, že by při vydání napadených rozhodnutí došlo k nějakému z výše uvedených pochybení, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Pokud stěžovatel ve svých ústavních stížnostech vyvrací závěry obecných soudů ohledně naplnění podmínek pro vydání předběžných opatření, tedy ohledně skutečností relevantních pro jejich nařízení, Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že jeho úkolem není přezkoumávat a posuzovat splnění zákonných podmínek pro nařízení předběžného opatření; Ústavní soud nefiguruje jako další instance v řízení. Pokud pak stěžovatel dále namítá, že neměl možnost vyjádřit se k návrhu žalobkyně a reagovat na něj, tuto námitku Ústavní soud nesdílí. Přestože stěžovatel nebyl s dotčeným návrhem seznámen před rozhodnutím krajského soudu, mohl se proti němu bránit odvoláním, což také učinil, a vrchní soud v obou případech, jak je patrné z jeho napadených rozhodnutí, jeho argumentaci uvážil a s náležitým odůvodněním na ni reagoval. Řízení o předběžném opatření tak v daném případě celkově bylo spravedlivé a obecné soudy nepostupovaly svévolně.
10. Ústavní soud v tomto ohledu obecně podotýká, že řízení o předběžných opatřeních z pohledu procesních záruk poskytovaných účastníkům řízení nedosahuje kvalit řízení ve věci samé. Je to zejména z toho důvodu, že se má jednat o prozatímní, dočasné uspořádání vzájemných vztahů. Z toho důvodu se zde ani zcela neuplatní nároky aplikované v řízeních týkajících se věci samé. Soud kupříkladu pravidelně rozhoduje o návrhu na nařízení předběžného opatření bez toho, že by dal prostor účastníkům odlišným od navrhovatele (§75c odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů), jedinými podklady pro jeho rozhodnutí jsou návrh a listiny k němu předložené; což ostatně souvisí i s nutností bezodkladného rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření (§75c odst. 2 občanského soudního řádu). S ohledem na uvedené lze také mít za to, že pokud soud prvního stupně rozhoduje o návrhu na předběžné opatření, aniž by o něm byla informována protistrana, takový postup bez dalšího nezakládá porušení práva na spravedlivý proces; ostatně nelze opominout, že v některých případech by naopak předchozí informování protistrany o návrhu na předběžné opatření mohlo zmařit celý jeho zamýšlený účel, neboť by tak protistrana v předstihu před vydáním předběžného opatření mohla učinit kroky, jimž by právě jeho vydáním mělo být zabráněno.
11. Pokud stěžovatel odkazoval na nález sp. zn. II. ÚS 1847/16 ze dne 1. 9. 2016, z nějž vyplývá povinnost obecných soudů dát při rozhodování o předběžném opatření, v souladu s ústavní zásadou rovnosti účastníků řízení, prostor pro vyjádření oběma stranám sporu; Ústavní soud tento odkaz nepokládá za zcela případný, a to s ohledem na podstatně odlišné okolnosti případu posuzovaného v citovaném nálezu. Jednalo se totiž o situaci, kdy odvolací soud na základě odvolání žalobců zrušil původní zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně a sám vydal předběžné opatření (zavazující žalovaného zdržet se zveřejňování textů o intimním životě žalobců a jejich rodiny), aniž by však v celém řízení měl žalovaný jakoukoli možnost vyjádřit se k návrhu žalobců na předběžné opatření (nebyl o něm informován ani soudem prvního stupně, ani odvolacím soudem). Tuto situaci tak nelze bez dalšího srovnávat s případy, kdy předběžné opatření nařídí již soud prvního stupně, proti čemuž se protistrana může bránit odvoláním a v něm se k návrhu vyjádřit, přičemž její odvolací námitky jsou odvolacím soudem reflektovány. Taková situace přitom nastala i v nyní posuzovaných dvou řízeních, v nichž byla vydána předběžná opatření proti stěžovateli.
12. Závěrem Ústavní soud připomíná, že předběžné opatření je toliko dočasným opatřením, které neprejudikuje konečný výsledek sporu ve věci samé a které je možno i v průběhu dalšího řízení zrušit, a to i k návrhu žalovaného, zde stěžovatele (§77 odst. 2 věta prvá občanského soudního řádu). Pro takový případ zákon upravuje též povinnost navrhovatele (žalobce) nahradit škodu a jinou újmu způsobenou někomu předběžným opatření (§77a občanského soudního řádu).
13. Ústavní soud uzavírá, že v posuzovaném případě nezjistil vybočení z pravidel ústavnosti a porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní stížnosti proto byly odmítnuty jako návrhy zjevně neopodstatněné §43 odst. 2 písm. a) podle zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu