ECLI:CZ:US:2018:2.US.2290.18.1
sp. zn. II. ÚS 2290/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Bobka, advokáta, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2018 č. j. 7 As 34/2018-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž mělo být porušeno jeho základní právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR"), čl. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 a dalších příslušných článků hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Městský úřad Cheb (dále jen "správní orgán I. stupně") rozhodnutím ze dne 28. 11. 2016 č. j. MUCH 100795/2016 vyslovil, že stěžovatel se dopustil správního deliktu podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu"). Deliktu se měl dopustit tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s §10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při jeho užití bylo dodrženo pravidlo uvedené v §25 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu (vozidlo stálo v protisměru - při levém okraji Mládežnické ulice ve Františkových Lázních). Za to byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
3. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které Krajský úřad Karlovarského kraje (dále jen "odvolací správní orgán") rozhodnutím ze dne 28. 2. 2017 č. j. 361/DS/17-3 zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu žalobu ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"). Krajský soud žalobu shora označeným rozsudkem zamítl, neboť shledal, že správní orgány postupovaly v souladu s právní úpravou. Jako důvodné naopak neshledal námitky stěžovatele stran nutnosti provedení místního šetření, absence společenské nebezpečnosti předmětného jednání, stejně jako námitky poukazující na protiústavnost §125f zákona o silničním provozu. Stěžovatel dále dovozoval porušení §2, §3, §4 odst. 1 a 4, §7, §50 odst. 3 a 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen "správní řád").
5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). V kasační stížnosti stěžovatel argumentoval nepřezkoumatelností a nesprávností rozhodnutí správních orgánů a krajského soudu, které se nevypořádaly s jeho námitkami. Dále taktéž poukázal na protiústavnost úpravy obsažené v §125f zákona o silničním provozu. Nejvyšší správní soud se těmito námitkami zabýval, načež kasační stížnost rozsudkem podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
II. Argumentace stěžovatele
6. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že dotčené orgány při posuzování materiální stránky přestupku postupovaly nesprávně, protože dovodily její naplnění. Stěžovatel je názoru, že jednání řidiče vozidla chyběla jakákoliv společenská škodlivost, a tedy že zcela chyběla materiální stránka přestupku, z čehož dovozuje, že ke spáchání přestupku nedošlo, ačkoli formální znak přestupku naplněn byl. Dotčené orgány pak podle něj neprokázaly, čím byla či mohla být v daném případě vytvořena společensky nebezpečná situace, pročež mělo dojít k postihu stěžovatele v rozporu s příslušnými právními předpisy.
7. V další z námitek stěžovatel uvádí, že nebylo vyhověno jeho námitce na absenci provedení místního šetření, které by podle jeho tvrzení umožnilo dotčeným orgánům fundovaně a při zohlednění všech relevantních okolností posoudit již zmiňovanou materiální stránku přestupku. Podle stěžovatele rozhodnutí správních soudů postrádá řádné a logické vysvětlení, proč této námitce nebylo vyhověno, čímž mu mělo být zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.
8. Stěžovatel na okraj ústavní stížnosti vznáší námitku o možné diskriminaci, kdy podle jeho slov není nikomu známo, že by kdo s registrační značkou Karlovarského kraje byl jakkoli pokutován za stání v protisměru, které je podle jeho slov v dané lokalitě jinak běžným zvykem.
III. Hodnocení Ústavního soudu
9. Ústavní soud poté, co se seznámil s napadeným rozsudkem i podáním stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
11. Podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
12. V nyní projednávaném případě Ústavní soud nezjistil, že by došlo k ústavněprávnímu pochybení v závěrech napadeného rozhodnutí. S ohledem na výši žalované částky se jedná o bagatelní záležitost. U tzv. bagatelních věcí přitom Ústavní soud postupuje s mimořádnou zdrženlivostí a zdůrazňuje, že opodstatněnost ústavní stížnosti zde přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů esenciálních pro postup v řízení a pro řešení věci. K samotnému vymezení bagatelního charakteru určité věci pak Ústavní soud opakovaně uvádí, že tento nelze mechanicky stanovit jednou hraniční částkou pro všechny případy, ale onu hranici elementární opodstatněnosti ústavní stížnosti je nutné vždy posuzovat individuálně v kontextu intenzity zásahu do základních práv stěžovatele, respektive druhu a intenzity pochybení soudu, jehož rozhodnutí je zpochybňováno (viz například usnesení sp. zn. I. ÚS 1760/11 ze dne 23. 5. 2012, odkazující dále na usnesení sp. zn. I. ÚS 21/12 ze dne 12. 4. 2012 a judikaturu tam uvedenou; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel ve své stížnosti brojí proti právním závěrům Nejvyššího správního soudu, který jen vykládal skutkové okolnosti případu a podústavní právo. V ústavní stížnosti Ústavní soud však neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadené rozhodnutí je pečlivě a přiléhavě odůvodněno a Ústavní soud neshledává, že by bylo projevem svévole či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecného soudu tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.
13. Výjimkou, pro kterou by celá věc mohla dosahovat ústavněprávní roviny mohou být také případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti (jako je např. majetková situace dotčeného subjektu nebo kumulativní působení dalších obdobných případů) bude možno usoudit jinak, event. dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, zpravidla pak práva na spravedlivý proces (tj. s procesními principy, jež jsou pro vedení řízení stěžejními), ledaže by věc vykazovala "přesah" individuálního zájmu (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421) ze dne 25. srpna 2004, III. ÚS 1975/11 ze dne 13. 10. 2011 a III. ÚS 1367/13 ze dne 13. 8. 2013). Z ústavní stížnosti však neplyne, že by uložená povinnost mohla mít zásadní vliv na stěžovatelovu sociální situaci, a nelze ani dospět k závěru o "přesahu věci" ve výše uvedeném smyslu.
14. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu