ECLI:CZ:US:2018:2.US.2303.18.1
sp. zn. II. ÚS 2303/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vasila Rozmana, zastoupeného JUDr. et Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem, se sídlem Lidická 3, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. června 2017 č. j. 47 Co 162/2015-129, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), kterým měla být dle jeho tvrzení porušena jeho základní práva, konkrétně právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí krajského soudu, jakož i z rozsudku Okresního soudu v Třebíči (dále jen "okresní soud") č. j. 23 C 134/2014-65 ze dne 21. ledna 2015, vyplývá, že se stěžovatel žalobou domáhal po žalovaném, v tomto řízení vystupujícím jako vedlejší účastník, zaplacení částky 269 000 Kč s příslušenstvím jako přepravné ze smluv o přepravě věci uzavřených mezi stěžovatelem a žalovaným. Okresní soud přihlédl k námitce promlčení vznesené vedlejším účastníkem a žalobu zamítl.
3. Proti rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel odvolání, ve kterém uvedl, že žalovaný závazek uznal, zavázal se k úhradě přepravného a že tedy soud nesprávně posoudil důvodnost námitky promlčení. Jelikož žalovaný v e-mailové komunikaci zmiňoval problémy s jinými dopravci, komplikace způsobené ukradeným kontejnerem a také se zavázal přepravné uhradit v co nejkratší době, byl stěžovatel toho názoru, že vznesení námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy.
4. Krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu a změnil jej toliko ve výši přiznaných nákladů řízení. Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil tak, že neshledal, že by žalovaný neuhradil své závazky vůči stěžovateli úmyslně s cílem jej ekonomicky poškodit, a doplnil, že stěžovatel musí jako podnikatel mít alespoň základní povědomost o právních důsledcích svých úkonů. Námitka promlčení tedy z těchto důvodů není v rozporu s dobrými mravy.
5. Stěžovatel proti rozsudku krajského soudu podal dovolání, které Nejvyšší soud svým usnesením č. j. 32 Cdo 5524/2017-157 ze dne 24. dubna 2017 odmítnul jako nepřípustné.
6. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost.
II.
Argumentace stěžovatelů
7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že se vznesení námitky promlčení odporuje dobrým mravům. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. září 2005 [(N 171/38 SbNU 367); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], ve kterém Ústavní soud uvedl, že mohou nastat situace, kdy uplatnění námitky promlčení je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem.
8. Dále uvádí, že se svým jednáním snažil pomoci vedlejšímu účastníku v jeho tíživé finanční situaci. Toto jednání, které shledává zjevnou slušností a poctivým obchodním stykem, bylo vedlejším účastníkem zneužito v jeho prospěch. V takové situaci je pak podle stěžovatele nepřiznání uplatněného nároku nepřiměřeně tvrdým postihem. Stěžovatel opět opakuje, že v takovém případě s přihlédnutím k obecným kritériím spravedlnosti i smyslu základního práva na spravedlivý proces musí být námitka promlčení posouzena jako příčící se dobrým mravům, což způsobuje nesprávnost napadeného rozsudku a odůvodňuje jeho zrušení.
9. Stěžovatel nakonec v rozhodnutí krajského soudu spatřuje též zásah do svého vlastnického práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupený v souladu s požadavky ustanovení §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
11. Ústavní soud musel také přezkoumat, zdali je stížnost, která napadá toliko rozhodnutí krajského soudu, ale nikoliv navazující rozhodnutí dovolacího soudu, přípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 224/06 ze dne 5. února 2004).
12. Ústavní soud přihlédl ke skutečnosti, že podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Usnesení dovolacího soudu, kterým je dovolání odmítnuto z důvodu nepřípustnosti způsobené nesplněním předpokladů podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, má potom právě takovou povahu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. března 2017). Ústavní soud tedy došel k názoru, že ústavní stížnost je přípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížností uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. V projednávané věci Ústavní soud považuje za důležité zdůraznit, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůrazňuje subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. června 2003 (N 75/30 SbNU 203)].
15. Ústavní soud shledal, že konkrétní námitky stěžovatele míří převážně proti skutkovému stavu případu tak, jak jej zjistily obecné soudy, případně proti vlastnímu hodnocení rozporu s dobrými mravy těmito soudy. Takové otázky jsou však otázkami zjišťování skutkového stavu a interpretace podústavního práva, přičemž zásah do jejich řešení obecnými soudy Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.
16. Stejné závěry lze učinit ohledně stěžovatelovy námitky, že si smluvní strany sjednaly pravidla ke každé jednotlivé přepravě a také ujednání o odložení splacení faktur na dobu po ukončení sporu o zcizení kontejneru jinými dopravci.
17. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje právo na soudní ochranu, to však nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Ústavní soud neshledal důvod pro svůj zásah do nezávislého rozhodování obecných soudů, neboť v závěrech obecných soudů ohledně toho, že námitka promlčení nebyla vznesena v rozporu s dobrými mravy, neshledal prvky svévole, libovůle, přepjatý formalismus ani jiné pochybení, které by bylo svojí povahou a intenzitou schopno porušit stěžovatelovo právo na soudní ochranu.
18. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu