ECLI:CZ:US:2018:2.US.2313.17.1
sp. zn. II. ÚS 2313/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele R. L., právně zastoupeného JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou, AK se sídlem Karlov 6, Prostějov, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2017 č. j. 0 PP 517/2013-108 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2017 č. j. 1 To 257/2017-117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. 7. 2017, se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením Okresního soudu v Ostravě bylo rozhodnuto podle §91 odst. 1 trestního zákoníku o vykonání zbytku nepodmíněného trestů odnětí svobody, z jehož výkonu byl stěžovatel podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 0 PP 517/2013 ze dne 2. 7. 2014, a to z důvodu, že se ve zkušební době podmíněného propuštění, která činila tři roky, neosvědčil.
3. V odůvodnění usnesení okresní soud uvedl, že základní podmínkou pro možné osvědčení u stěžovatele byla skutečnost, že povede řádný život. Je sice pravdou, že odsouzený se nedopustil trestné činnosti na území České republiky, kde v té době nebyl nikde zaměstnán, nebyl evidován jako uchazeč o zaměstnání, byl příjemcem dávek hmotného zabezpečení, avšak jak plyne z opisu rejstříku trestů, byl odsouzen rozsudkem soudu v Korneuburgu ze dne 8. 2. 2016 sp. zn. 502Hv3/16p pro trestnou činnost mající ekvivalent přečinu krádeže dle §205 trestního zákoníku spáchaného 13 dílčími útoky v době od 30. 7. 2015 do 10. 8. 2015 k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Odsouzení v Rakouské republice nabylo právní moci dne 20. 2. 2016. Je zřejmé, že byť se odsouzený podroboval výkonu dohledu, pokračoval v páchání trestné činnosti výše, za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.
4. Proti usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla Krajským soudem v Ostravě zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že oba soudy vycházely z nesprávného právního názoru. Uvedl, že jeho odsouzení v Rakouské republice bylo nespravedlivé a že se žádného trestného činu krádeže nedopustil. Současně namítá nesprávný procesní postup rakouských orgánů v projednávání jeho věci. Porušení svých základních práv pak spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy vycházely bez dalšího z rozhodnutí cizozemského soudu a braly toto rozhodnutí jako podklad pro svá rozhodnutí. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1229/2016 a je toho názoru, že na jakékoli rozhodnutí našich soudů by nemělo mít zásadní vliv rozhodnutí cizozemského soudu.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
8. Je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti právním závěrům obecných soudů, které v řízení vykládaly podústavní právo, a konkrétní skutkové okolnosti jeho případu a jeho námitky lze proto považovat pouze za zopakování argumentace v řízení před obecnými soudy. Obecné soudy v případě stěžovatele zvažovaly, zda se osvědčil ve zkušební době po propuštění z trestu odnětí svobody a dospěly k závěru, že pokud se v této době dopustil další trestné činnosti, za niž byl také odsouzen, je třeba na něho hledět tak, že nevedl řádný život a tedy že se neosvědčil. Soudy tak postupovaly dle §91 odst. 1 trestního zákoníku a rozhodly o tom, že zbytek trestu stěžovatel vykoná.
9. Pokud stěžovatel poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1229/2016, nelze než v dané věci takové srovnání odmítnout. V případě stěžovatele nejde o eventuální rozdílné právní kvalifikace určitého skutku v jednotlivých členských státech Evropské unie, ale o to, zda byl stěžovatel za jednání, jež je svou povahou trestné, v jiné zemi pravomocně odsouzen, a to výhradně pro účely posouzení jeho osvědčení se ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
10. Stěžovatel byl pravomocně odsouzen v Rakouské republice, a to k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Přitom na pravomocné odsouzení soudem jiného členského státu Evropské unie se hledí jako na odsouzení soudem České republiky, pokud bylo vydáno pro čin trestný i podle práva České republiky (§11 odst. 2 trestního zákoníku). Soud při svém rozhodování přihlíží i k odsuzujícímu trestnímu rozsudku, který vydal soud cizího státu, jenž není členským státem Evropské unie. Takový rozsudek sice v České republice nelze bez dalšího vykonat, ani z něj nelze vyvozovat jiné formální právní skutečnosti, lze však k němu přihlížet při hodnocení chování podmíněně odsouzeného ve zkušební době (shodně R 16/97-II Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného je zřejmé, že obecné soudy v případě stěžovatele postupovaly ústavně konformním způsobem.
11. V ústavní stížnosti tak Ústavní soud neshledal nic, co by mohlo věc posunout do ústavněprávní roviny a Ústavní soud ani neshledává, že by byla napadená rozhodnutí projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.
12. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. ledna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu