ECLI:CZ:US:2018:2.US.2327.17.1
sp. zn. II. ÚS 2327/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., advokáta, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2017 č. j. 14 Co 82/2017-363, a to ve výrocích týkajících se nezletilé dcery, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 7. 2017, se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení shora uvedeného rozsudku odvolacího soudu z důvodu tvrzeného porušení práv zaručených čl. čl. 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem soudu prvního stupně bylo zastaveno řízení o úpravu péče u již zletilého syna stěžovatele. Ohledně nezletilé dcery bylo rozhodnuto tak, že byla svěřena do péče matky, a to i pro dobu po rozvodu manželství rodičů, a otci byla uložena povinnost přispívat na výživu částkou 11 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2015, jakož i v době po rozvodu manželství, přičemž zároveň byla stanovena splatnost běžného výživného, jakož i výživného již splatného za období od 1. 9. 2015 do 31. 10. 2016 v částce 122 000 Kč. Otci byla dále uložena povinnost přispívat na výživu zletilého syna s účinností od 1. 9. 2015 částkou 13 000 Kč měsíčně se současným stanovením splatnosti běžného výživného, jakož i výživného již splatného za období od 1. 9. 2015 do 31. 10. 2016 v částce 139 000 Kč. Řízení o úpravu styku otce s nezletilou dcerou bylo vyloučeno k samostatnému projednání a rozhodnutí. Dále pak bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, kterým napadl výroky o úpravě péče o nezletilou dceru, jakož i výroky o stanovení výživného pro obě děti. Namítal nepřezkoumatelnost učiněných skutkových závěrů, neboť soud prvního stupně činil tzv. souhrnná skutková zjištění, z nichž není možné právně významným způsobem činit konkrétní skutkové závěry. Vůbec pak neuvedl, proč neprovedl další navrhované důkazy ke konkrétním skutkovým zjištěním. Jedná se přitom o skutková tvrzení a k nim navržené důkazy zásadního významu, a to, že otec o dceru řádně pečoval, podílel se na její výchově rovnoměrně s matkou.
4. Odvolací soud rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku týkajícím se svěření nezletilé dcery do péče matky, ve výrocích ohledně výživného rozsudek soudu prvního stupně změnil - výživné na zletilého syna snížil na částku 9 000 Kč měsíčně a na nezletilou dceru pak na 6 000 Kč měsíčně. Odvolací soud se přiklonil k názoru soudu prvního stupně, že při rozhodování o tom, kterému z rodičů svěřit nezletilou do péče (anebo zda snad zde připadá v úvahu střídavá péče rodičů), soud náležitým způsobem vyhodnotil veškeré okolnosti tohoto případu a přiklonil se nakonec k výchovnému prostředí u matky, což naprosto přesvědčivým způsobem v odůvodnění svého rozsudku vyložil. Krajský soud se s jeho posouzením plně ztotožnil, když v odvolacím řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, v důsledku kterých by bylo nutno se od právního posouzení učiněného okresním soudem jakkoli odchýlit. Oba rodiče jsou podle názoru obou soudů výchovně způsobilí a oba mají vytvořeny veškeré předpoklady pro péči o nezletilou dceru, přesto však nelze uzavřít, že by střídavá péče rodičů byla tím ideálním řešením a v tom nejlepším jejím zájmu. Jakkoli při realizaci styku reaguje na otce radostně, nelze odhlédnout od toho, že po většinu doby nezletilá pobývá v domácnosti své matky, která o ni osobně pečuje, a sotva si lze představit, že by bez jakýchkoliv problémů snášela odloučení od své matky, která je pro ni evidentně tou nejdůležitější vztahovou osobou, po tak dlouhou dobu, kterou období celého jednoho týdne či dokonce dvou týdnů pro ni nepochybně znamená. Nezletilá také při pohovoru u orgánu sociálně-právní ochrany dětí sama vyjádřila, že "by se jí po mamce stýskalo".
5. V neprospěch nastolení střídavé péče svědčí podle soudu i značně problematická komunikace mezi rodiči, na čemž ničeho nemění ani doložená e-mailová korespondence, neboť tyto otcem předložené listiny neprokazují nic jiného, než to, že se v daném případě rodiče (a to navíc až ve zcela nedávné době) domlouvali na realizaci otcova styku s nezletilou. Z těchto listin ovšem nevyplývá nic o tom, že by rodiče byli schopni kooperovat a patřičně se domlouvat v závažných věcech týkajících se např. školní docházky. Okresní soud zcela přiléhavě poukázal na to, že je tomu právě naopak, když ohledně určení školního zařízení muselo proběhnout samostatné soudní řízení ukončené vydáním meritorního rozsudku o tom, kde vlastně nezletilá bude plnit povinnou školní docházku.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud si protiřečí, když na jedné straně jednoznačně uzavřel, že oba rodiče jsou v souzené věci bez sebemenších pochybností výchovně způsobilí a mají vytvořeny veškeré předpoklady pro řádnou péči o nezletilou dceru a i přes toto zjištění konstatoval, že není v zájmu dcery, aby do střídavé péče obou rodičů byla svěřena. Odvolací soud se především důsledně nezabýval existující vzájemnou komunikací mezi rodiči ohledně péče o dceru, pouze schematicky převzal do svého rozhodnutí závěry poplatné době přibližně před dvěma a půl lety, kdy matka tehdy šestiletou dceru proti vůli stěžovatele odvezla z jejího dosavadního bydliště, současně z místa bydliště odvezla veškeré její věci (vybavení pokoje, hračky, oblečení) s tím, že otci po řadu týdnů bránila v kontaktu s dcerou. Matka se sama tedy ze své vlastní vůle odstěhovala. Matka po dobu 2,5 let, kdy se aktivně snažil stěžovatel jednak s ní vykomunikovat širší styk s dcerou a jednak prostřednictvím soudu stále usiluje o svěření dcery do péče střídavé péče, nedává otci prostor, který by byl v zájmu dcery. Nejdůležitější je přitom čas, který stěžovatel nemůže trávit s dcerou. Stěžovatel má za to, že střídavá péče je v zájmu dcery, a to zejména s ohledem na její budoucí chování a psychický vývoj.
7. Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
8. Ústavní soud se k otázce ústavních aspektů svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů již opakovaně vyjádřil [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399); nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363; nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503); nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167); nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 69); nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014 (N 110/73 SbNU 739); nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683); nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 296/75 SbNU 629) či nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016 (N 44/80 SbNU 543)].
9. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 Ústavní soud shrnul, že "střídavá péče o dítě připadá v úvahu tehdy, pokud oba rodiče projevují o svěření dítěte do péče upřímný a skutečný zájem (subjektivní kritérium) a oba naplňují relevantní objektivní kritéria zhruba ve stejné míře. Při svěřování dětí do péče musí obecné soudy posoudit zejména následující čtyři objektivní kritéria: (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; (3) schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte. Obecné soudy jsou však nejen oprávněny, ale i povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují".
10. Z judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva vyplývá presumpce střídavé péče před péčí jednoho z rodičů, resp. závěr, že "v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů" [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09, bod 28; nález sp. zn. I. ÚS 266/10, bod 25; či nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 26)]. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14, "pokud oba rodiče projevují o dítě skutečný zájem a chtějí jej mít v péči a zároveň oba naplňují relevantní objektivní kritéria ve zhruba stejné míře, čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Evropské úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vytváří presumpci ve prospěch střídavé péče".
11. Zároveň však platí, že střídavá péče nemá být určitým automatismem. V nálezu I. ÚS 1554/14 Ústavní soud též uvádí, že presumpci střídavé péče lze vyvrátit, jsou-li k tomu "pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte. Mezi tyto důvody patří například specifický zdravotní či psychický stav dítěte, v jehož důsledku by střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž, velmi velká vzdálenost bydlišť rodičů, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte".
12. Jak připomenul Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1506/13 či v usnesení sp. zn. I. ÚS 122/15 ze dne 25. 3. 2015, samotné hledisko nejlepšího zájmu dítěte není právními předpisy nijak vymezeno. Výbor pro lidská práva v Obecném komentáři č. 14 z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (dále jen "Obecný komentář"), formuloval následující faktory, které je nutné brát v potaz při formulování nejlepšího zájmu dítěte: postoj dítěte (body 53-54), identitu dítěte (body 55-57); zachování rodinného prostředí a udržování vazeb (body 58-70); péči o ochranu a bezpečí dítěte (body 71-74); příslušnost dítěte ke zranitelné skupině dětí (body 75-76); právo dítěte na zdraví (body 77-78); právo dítěte na vzdělání (bod 79). Obecný komentář ve vztahu k hledisku nejlepšího zájmu dítěte mj. uvádí: "Koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte" (bod 32).
13. Jak již bylo shora uvedeno, nejlepší zájem dítěte je definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě, jehož se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jeho osobním poměrům, situaci a potřebám. Jde tak vždy o posouzení konkrétních skutkových okolností případu. Zde je nutno s ohledem na subsidiaritu ústavního přezkumu, jakož i referenční kritérium přezkumu, kterým je ochrana ústavě zaručených práv, nikoli další instanční, resp. věcný přezkum rozhodnutí obecných soudů, zdůraznit, že posuzování skutkových otázek, zejména pak v rodinně právních věcech, musí být v prvé řadě úkolem obecných soudů.
14. Pokud jde o změnu výchovného prostředí, z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13 vyplývá, že "Pokud jde o (ne)svěření dítěte do střídavé péče obou rodičů za situace, kdy již dříve soudy o úpravě výchovných poměrů dítěte rozhodly či kdy již dříve schválily dohodu rodičů o výkonu jejich rodičovských práv a povinností, je také podstatné, zda došlo k dostatečné změně okolností a zda je v souvislosti s touto změnou nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly". Dále pak "Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života".
15. V obecné rovině lze uvést, že otázku vhodnosti případného přechodu z výlučné na střídavou péči a naopak je možno posoudit teprve na základě zvážení, zda důvody pro střídavou péči jsou v době rozhodování o novém návrhu dány či nikoli, což musí být i z argumentace soudu (resp. odůvodnění) patrné. Jak ostatně uvádí i Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 "zájem nezletilých na stabilním výchovném prostředí sám o sobě takový velmi závažný důvod (pro nenařízení střídavé péče - pozn. ÚS) nepředstavuje, protože (...) by tím byl popřen smysl zákonné úpravy i celého institutu střídavé péče, tak jak jej vykládá Ústavní soud a Evropský soud pro lidská práva". Stabilita výchovného prostředí není tedy bez dalšího argumentem pro zachování té formy péče, jejíž změna je navrhována (ať už při přechodu z výlučné péče na střídavou či ze střídavé péče na výlučnou). Pokud je však prokázáno a argumentačně doloženo, že změna výchovného prostředí by nebyla v nejlepším zájmu dítěte, pak stabilita výchovného prostředí samozřejmě převáží nad jeho změnou. Nejlepší zájem dítěte však nelze ztotožňovat s neměnností výchovného prostředí bez dalšího. Jinak řečeno, argumentace zájmem na stabilním výchovném prostředí nemůže být dostačující sama o sobě, ale vždy v kontextu posouzení toho, jaký vliv bude mít změna prostředí na psychický či fyzický komfort dítěte samotného. V opačném případě by se fakticky konzervoval status quo daný prvním rozhodnutím ve věci, neboť odmítáním změny výchovného prostředí (a tedy prodloužením stavu po prvním rozhodnutí) se výchovné prostředí stále více stabilizuje, resp. dítě si na ně stále více zvyká, přičemž ke změně by pak nemuselo dojít nikdy (srov. podrobněji nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 41-42).
16. Ústavně konformní pak bude takový postup, při kterém obecné soudy zohlední všechna Ústavním soudem vytyčená kritéria pro posuzování svěření dětí do střídavé péče a při jejich vyhodnocení se nedopustí zjevné libovůle.
17. V kontextu shora uvedených obecných východisek po přezkoumání rozhodnutí obecných soudů, zejména pak napadeného rozsudku soudu odvolacího, Ústavní soud v jejich postupu neshledal z hlediska ústavněprávního žádné deficity. Rozhodnutí jsou logicky a přiléhavě odůvodněna, je z nich patrno, že oba soudy se znalostí judikatury Ústavního soudu rozhodovaly uvážlivě a že poměřovaly nejlepší zájem nezletilé dcery stěžovatele s tím, jaké výchovné prostředí, i vzhledem k věku, je pro ni nejvhodnější. Jejich závěry jsou podepřené jednak znalostí výchovného prostředí, jaké má nezletilá u otce a u matky, je z nich zcela jasně rozpoznatelné, že soudy vycházely zejména ze znalosti vztahů mezi oběma rodiči, jež lze označit za komplikované, a že vzaly v úvahu projevené přání nezletilé dcery o setrvání dosavadního stavu, kdy nezletilá žije ve stabilním prostředí u matky a s otcem má pravidelný kontakt, který ji zcela uspokojuje. Soudy řádně vyložily, proč na její projevený názor, i když je nižšího věku (devět let), kladou důraz a berou ho s plnou vážností v potaz.
18. Ačkoli Ústavní soud nemá v dané chvíli důvod jakkoli zpochybňovat úmysl otce o co nejlepší péči a výchovné prostředí pro nezletilou dceru, přesto je toho názoru, že jeho případný kasační zásah by v daném případě nepřinesl do věci "spravedlivější" náhled. V dané souvislosti je možno odkázat na konstatování Ústavního soudu v nálezu sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014, že "rozhodování v citlivých rodinně právních věcech musí být doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkolem může být pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla obecným soudem eventuálně upřena".
19. V dané chvíli je pro stěžovatele určující, že nynější úprava výchovy nezletilé není dána jednou provždy. Stěžovateli nic nebrání v tom, aby po určité době, až budou vztahy mezi rodiči méně napjaté a komunikace mezi nimi bude probíhat standardně, podal případně nový návrh na úpravu styku, či dokonce, samozřejmě s přihlédnutím k jejímu přání, na svěření dcery do střídavé péče. Ostatně stěžovatel v průběhu řízení před Ústavním soudem založil do spisu dohodu o střídání péče o nezletilou, uzavřenou mezi ním a matkou, s tím, že tato dohoda má zobrazovat vzájemnou komunikaci mezi rodiči, přičemž podle jeho vyjádření nejde o žádnou ojedinělou skutečnost. Ústavní soud je toho názoru, že uzavřená dohoda mezi rodiči o střídání péče o nezletilou dceru je svým rozsahem velmi blízká péči střídavé, i když podíl obou rodičů na péči není zcela rovnoměrný. Pokud však byli rodiče ochotni v zájmu své dcery uzavřít tuto dohodu a tím stabilizovat její výchovné prostředí, bylo by podle názoru Ústavního soudu zcela v rozporu s nejlepším zájmem nezletilé rozhodnout o kasaci napadeného rozsudku. Další protahování řízení před obecnými soudy by totiž mohlo negativně zasáhnout jak do psychického stavu nezletilé, tak opětovně zostřit nyní již stabilizované vztahy mezi oběma rodiči. A to je pro nezletilé dítě situace vskutku nežádoucí.
20. Protože Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí neshledal, že by došlo k porušení základních práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu