ECLI:CZ:US:2018:2.US.2330.18.1
sp. zn. II. ÚS 2330/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky doc. Ing. arch. Evy Fantové, CSc., zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, se sídlem Kolínská 13, Praha 3, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2017 č. j. 45 A 21/2015-73 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. dubna 2018 č. j. 10 As 211/2017-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, kterými měla být dle jejího tvrzení porušena její základní práva, konkrétně právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jakož i z rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), vyplývá, že Městský úřad v H., odbor stavebního úřadu, vydal dne 29. července 2014 dodatečné povolení změny stavby "dostavba areálu S." Stěžovatelka toto rozhodnutí napadla odvoláním, které Krajský úřad Středočeského kraje (dále jen "krajský úřad") dne 29. května 2015 zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil.
3. Stěžovatelka se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí krajského úřadu, přičemž v žalobě namítala, že se správní orgány dopustily řady pochybení. Konkrétně namítala vady v procesním postupu správních orgánů před vydáním rozhodnutí ve věci, nepřezkoumatelnost těchto správních rozhodnutí, vady právního posouzení a vady výroku stavebního úřadu.
4. Krajský soud žalobu napadeným rozsudkem zamítl, jelikož žádný ze stěžovatelkou uváděných žalobních bodů neshledal důvodným.
5. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem krajského soudu, podle kterého ne každá nedokonalost či vada správního rozhodnutí má vést k jeho zrušení. Nejvyšší správní soud uzavřel, že stěžovatelkou uváděný typ vad nevede k rušení soudních rozhodnutí, která jsou takovými vadami postižena. Tím méně to pak může být důvodem pro zrušení rozhodnutí správního orgánu, jelikož na správní rozhodnutí jistě nelze klást větší požadavky než na texty soudních rozhodnutí, na jejichž vypracování se obvykle podílí několik právně vzdělaných osob.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo tím, že obecné soudy bagatelizovaly a aprobovaly vadná a nepřezkoumatelná rozhodnutí správních orgánů, nevypořádaly se se všemi námitkami, zejména s tou, že nebylo uvedeno, jaké znění stavebního zákona bylo aplikováno, vyložily dvojinstančnost správního řízení ústavně nekonformním způsobem a že rozhodly ve věci dodatečného stavebního povolení opačně než ve stěžovatelkou uváděných rozhodnutích, aniž by to náležitě odůvodnily.
7. Stěžovatelka konkrétně uvádí, že obecné soudy nasadily nepřiměřeně vysokou míru tolerance ve vztahu ke správním orgánům, a to i přesto, že se v daném případě jedná o typ správního řízení, který je provázen vysokou mírou koncentrace. V postupu krajského úřadu spatřuje stěžovatelka faktické znemožnění reagování na nový obsah správního spisu, čímž byl podle stěžovatelky stavebník jakožto druhý účastník správního řízení nespravedlivě zvýhodněn.
8. Dále stěžovatelka namítá, že nelze přehlédnout, že stavebník nedodržel lhůtu k odstranění vad podání a stavební úřad v reakci nepostupoval podle ustanovení §66 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen "správní řád"), a řízení nezastavil. Stěžovatelka uvádí, že s touto námitkou se obecné soudy nevypořádaly.
9. Stěžovatelka k právu na spravedlivý proces dodává, že za situace, kdy správním orgánům nemohla být známa situace na místě samém a to, v jakém stavu se stavba nachází, došlo k procesnímu pochybení tím, že bylo po doplnění podání upuštěno od projednání žádosti při ústním jednání a od místního ohledání. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. května 2014 sp. zn. 1 As 50/2014-76, na základě kterého se domnívá, že je nutno dovodit povinnost opakovat veřejné ústní jednání i v případech, na něž zákon výslovně nepamatoval. Stěžovatelka uvádí, že takové situace nastala i v nynější věci, jelikož bylo rozhodováno předčasně a za situace, kdy nebyl řádně zjištěn skutkový stav, a část projektové dokumentace nebyla dodána.
10. Nakonec stěžovatelka namítá, že tolerance obecných soudů k vadám správních rozhodnutí vedla k zásahu do jejího práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, neboť její nemovité věci ztratily dodatečným povolením stavby na hodnotě.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti, včetně vyčerpání všech dostupných procesních prostředků. Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska v ústavní stížnosti stěžovatelkou uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. V projednávané věci Ústavní soud zdůrazňuje, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3 června 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
14. Směřuje-li proto ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatelka jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatelky nebo nikoliv. Stížnost (resp. její část), ve které stěžovatelka namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnila, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
15. Ke stěžovatelčině námitce, že se obecné soudy nevypořádaly s námitkou týkající se tvrzené nutnosti zastavit řízení podle ustanovení §66 odst. 1 písm. c) správního řádu, Ústavní soud konstatuje, že krajský soud se s touto konkrétní námitkou náležitě vypořádal. Krajský soud ve svém rozhodnutí uvedl, že pochybení ve smyslu ustanovení §66 odst. 1 písm. c) správního řádu lze v zásadě napravit vždy až do okamžiku zastavení řízení, a že stavebník vady svého podání právě takto zhojil. Jestliže má účastník zájem na tom, aby řízení proběhlo řádně ve stanovených lhůtách, má potom podle krajského soudu v případě prodlení využít ochrany před nečinností správního orgánu podle ustanovení §80 správního řádu a dosáhnout tak předpokládaného procesního úkonu.
16. K námitce neuvedení použitého právního předpisu Ústavní soud taktéž shledal, že se s ní Nejvyšší správní soud vypořádal. Nejvyšší správní soud sice připustil, že neuvedení použitého znění právního předpisu je politováníhodnou praxí, nicméně doplnil, že tento typ vady nevede k rušení soudních rozhodnutí. Nelze tedy stěžovatelce přisvědčit, že by se obecné soudy s touto námitkou nevypořádaly.
17. K nutnosti opakovat veřejné ústní jednání, kterou stěžovatelka dovozuje z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. května 2014 sp. zn. 1 As 50/2014-76, Ústavní soud upozorňuje, že ve stejném rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvádí, že je racionální a souladné ponechat stavebnímu úřadu jistý rozsah správního uvážení ohledně toho, jakou formou dá účastníkům řízení možnost uplatnit námitky, respektive veřejnosti uplatnit připomínky. Pokud zde taková možnost uvážení existuje, obzvláště v otázce tak blízce spojené se skutkovým stavem, není pro Ústavní soud přípustné do řešení této otázky zasahovat, vyjma situací, kdy by postup správních orgánů či obecných soudů porušil stěžovatelčina ústavně zaručená práva. Takový případ však v nynější věci Ústavní soud neshledal.
18. Stěžovatelka převážně polemizuje s názory obecných soudů ohledně jejich závěrů týkající se zákonnosti postupu správních orgánů. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 4016/17 ze dne 15. června 2018).
19. Napadená rozhodnutí jsou pečlivě a přiléhavě odůvodněna a Ústavní soud neshledal, že by byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.
20. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu