ECLI:CZ:US:2018:2.US.2345.18.1
sp. zn. II. ÚS 2345/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem Ševčíkova 38, Horažďovice, proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 24. 3. 2017, č. j. 5 T 144/2016-273, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 18. 10. 2017, č. j. 14 To 203/2017-471, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 3 Tdo 391/2018, za účasti Okresního soudu v Písku, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Písku byl stěžovatel shledán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 trestního zákoníku, přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Skutkově se jednalo o to, že stěžovatel v době nejméně od 10. 2. 2015 do 28. 2. 2015 výměnou zámků vstupních dveří do blíže specifikovaného hotelu, jejich následným uzamčením a fyzickou aktivitou svojí a pracovníků najaté bezpečnostní agentury a dalších osob neoprávněně bránil jednatelce a společnici firmy X (dále jen "poškozená") ve vstupu do hotelu a v nakládání s věcmi. Dále měl stěžovatel dne 10. 2. 2015 poškozenou vyvléct z budovy hotelu a takto jí způsobit podvrtnutí krční páteře.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře následně k odvolání stěžovatele nyní napadeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu ve výrocích o vině a ve výroku o trestu a nově rozhodl opět tak, že se stěžovatel odsuzuje k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dovolání stěžovatele poté odmítl jako zjevně neopodstatněné v záhlaví označeným usnesením Nejvyšší soud.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.
5. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a to deformací důkazů, jelikož by mělo platit, že jsou-li dva či více výkladů provedených důkazů, nelze učinit zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného, a to s ohledem na princip presumpce neviny. V daném případě prý však nastal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyplývajícími závěry na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé. Stěžovatel poukazuje na okolnost, že trestný čin ublížení na zdraví je koncipován jako úmyslný a tento úmysl nebyl prokázán. Navíc soudní znalec dovodil, že si dané poranění mohla poškozená způsobit sama svým nekoordinovaným pohybem, bez přímého působení na hlavu. Nebylo tak postaveno najisto, že mezi jednáním stěžovatele a zraněním poškozené je příčinná souvislost. K údajnému neoprávněnému zásahu do práva k nebytovému prostoru pak stěžovatel poukazuje na to, že je vlastníkem předmětné nemovitosti, takže společenská nebezpečnost jeho jednání byla zcela zanedbatelná a postrádá trestněprávní rozměr. Tím byla porušena rovněž zásada rovnosti před zákonem (čl. 1 Listiny). Proto měl být obžaloby v plném rozsahu zproštěn.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Ústavní soud nejprve připomíná, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Právě tímto směrem se vine argumentace stěžovatele v nyní projednávané věci, namítá-li deformaci důkazů a extrémní nesoulad mezi provedenými zjištěními a dovozenými právními závěry.
8. K tomu nicméně Ústavní soud uvádí, že - s ohledem na dříve uvedené - nezjistil žádný rozumný důvod, pro který by měl jakkoliv zpochybňovat skutkové a právní závěry obecných soudů učiněné v této věci. Skutky, za které byl stěžovatel napadenými rozhodnutími odsouzen, se totiž staly a ani samotný stěžovatel v podstatě nepopřel, že se jich dopustil (byť odlišně interpretoval jejich průběh, když např. uvedl, že poškozenou pouze vytlačil za dveře, aniž by ji zmáčkl) a veškerá jeho polemika se proto vine zejména ohledně jejich právního posouzení a uloženého trestu. K tomu ale Ústavnímu soudu nezbývá než zopakovat, že takovéto přehodnocení mu zásadně nepřísluší, s výhradou zjištění zásadního excesu. Nic takového však v nyní projednávané věci Ústavní soud nezaznamenal.
9. Z obsahu napadených rozhodnutí totiž dostatečně vyplývá, že bylo provedeno podrobné dokazování (doplněné v odvolacím řízení), tato rozhodnutí jsou řádně a pečlivě odůvodněna a hodnocení jednotlivých důkazů proběhlo zcela v intencích zásady jejich volného hodnocení. Ústavní soud přitom nezjistil žádný důvod, pro který by bylo lze mít jakékoliv racionální pochybnosti o ústavní konformitě tohoto procesu dokazování a jeho následného vyhodnocení.
10. Lze tak uzavřít, že dotčené trestní řízení nevykazuje ústavně právní deficity a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Jen pro úplnost dodává, že se v minulosti již zabýval ústavní stížností stejného stěžovatele, které se týkaly civilněprávního sporu ohledně předmětného hotelu, přičemž však tato ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná (viz usnesení ze dne 22. 12. 2017 sp. zn. II. ÚS 4080/17).
11. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu