ECLI:CZ:US:2018:2.US.2384.18.1
sp. zn. II. ÚS 2384/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Mokrého, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem, se sídlem Gočárova třída 504, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018 č. j. 20 Cdo 451/2018-130, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 9. 2017 č. j. 21 Co 151/2017-98 ve znění opravného usnesení ze dne 6. 11. 2017 č. j. 21 Co 151/2017-111 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 2. 2017 č. j. 6 C 127/2016-69 ve znění opravného usnesení ze dne 10. 5. 2018 č. j. 6 C 127/2016-139, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, která jsou podle něj rozporná s čl. 11 Listiny základních práv a svobod, zaručujícím právo vlastnit majetek.
2. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě byla zamítnuta žaloba stěžovatele na vyloučení určených nemovitostí (poloviny dvou pozemkových parcel, jejichž součástí jsou také stavby) z exekuce vedené proti dvěma dalším osobám (povinným). K odvolání stěžovatele bylo rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové napadeným ústavní stížností. Stěžovatel v řízení tvrdil, že je vlastníkem sporného spoluvlastnického podílu, neboť v květnu 2014 uzavřel s jedním z povinných kupní smlouvu na dotčené nemovitosti (spoluvlastnický podíl; stěžovatel přitom již je spoluvlastníkem daných nemovitostí v rozsahu ideální poloviny), a dokládal také uzavřenou smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru na nákup sporných nemovitostí z dubna 2014. Podle obecných soudů však stěžovatel neprokázal své vlastnické právo k dotčeným nemovitostem, neboť nedošlo k zápisu převáděného spoluvlastnického práva do veřejného seznamu (žádný z účastníků smlouvy nepodal návrh na zápis do katastru nemovitostí), s čímž je teprve spojeno nabytí vlastnictví. Krajský soud též zdůraznil, že v daném případě nejde o nesoulad stavu zapsaného v katastru nemovitostí se skutečným právním stavem ve smyslu §984 a §985 občanského zákoníku a že je zde irelevantní otázka platnosti předkládané kupní smlouvy, neboť obligační závazky ze smlouvy samy nemají věcněprávní důsledky, které jediné jsou významné pro rozhodování o vyloučení věci z exekuce. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu napadeným ústavní stížností jako nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo shledáno souladné s judikatorní praxí Nejvyššího soudu a neodporovalo ani judikatuře Ústavního soudu.
3. Stěžovatel kritizuje napadená rozhodnutí obecných soudů, neboť provedením exekuce mu je znemožněno nabýt do vlastnictví nemovitosti, k nimž má platný nabývací titul a za něž řádně zaplatil cenu, a to ještě před vyhlášením exekuce a uvalením generálního inhibitoria, v jehož důsledku však nemohl své vlastnické právo k nemovitostem zapsat do katastru nemovitostí. Stěžovatel má za to, že je faktickým vlastníkem předmětných nemovitostí a že jeho právní vztah k nim má totožný obsah jako vlastnictví. Rozhodnutí obecných soudů pokládá za rozporná též s obecnou představou spravedlnosti a navíc podle něj v budoucnu povedou k dalším soudním sporům, neboť stěžovatel může po ukončení generálního inhibitoria stále navrhnout vklad svého práva do katastru nemovitostí, zatímco ovšem vydražitel v nedobrovolné dražbě získá konkurenční nabývací titul. Stěžovatel upozorňuje na §984 a §985 občanského zákoníku a na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/96, z nějž podle stěžovatele plyne, že nabývací titul se nepromlčuje, a tedy návrh na vklad práva do katastru nemovitostí podle něj lze podat v časově neomezené lhůtě.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud ustáleně opakuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové pochybení ústavněprávní relevance v napadených rozhodnutích v nynějším případě Ústavní soud neshledal.
7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, jimiž se již zabývaly obecné soudy a jež řádně vypořádaly v napadených rozhodnutích. Ta přitom nejsou ani v rozporu se stěžovatelovým právem vlastnit majetek, ani s obecnou představou spravedlnosti. Stěžovatel opomíjí, že vlastnictví k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí se nabývá právě až zápisem do tohoto veřejného seznamu, nikoliv pouze uzavřením (kupní) smlouvy, která sama o sobě má obligační účinky, nikoli bez dalšího i věcněprávní účinky. Stěžovatelův vztah ke sporným nemovitostem se nerovná vlastnickému právu, a obecné soudy se nedopustily zásahu do vlastnického práva stěžovatele ani nuceného omezení jeho vlastnického práva, neboť stěžovatel dosud nemá vlastnické právo ke sporným nemovitostem, jelikož to nebylo zapsáno do katastru nemovitostí. Je přitom obecně velmi známou skutečností, že při převodu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí je k dovršení převodu a právní změně vlastníka nezbytný zápis do katastru nemovitostí. V posuzovaném případě ovšem ani jedna ze stran předkládané kupní smlouvy nepřistoupila k podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí po dobu téměř dvou let od tvrzeného uzavření kupní smlouvy; již s ohledem na tuto skutečnost pak nelze uvažovat o rozporu závěrů obecných soudů se základními principy spravedlnosti. Stěžovatel měl sdostatek času předejít nynější riskantní situaci a dovršit smluvený převod spoluvlastnického práva zápisem do katastru nemovitostí. Relevantní nejsou ani stěžovatelovy odkazy na nález sp. zn. IV. ÚS 201/96 ze dne 7. 10. 1996 (N 96/6 SbNU 197), neboť ten se týkal právě obligačního vztahu mezi stranami kupní smlouvy, nikoliv věcněprávních aspektů převodu vlastnického práva k nemovitostem, působícím vůči všem, o něž jde v nyní posuzovaném případě. Konečně pokud stěžovatel poukazuje na možnou budoucí nežádoucí situaci konkurence dvou nabývacích právních titulů ke sporným nemovitostem, Ústavní soud připomíná, že nabytí vlastnického práva v (exekuční) dražbě je považováno za originární způsob nabytí vlastnického práva.
8. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou ústavně konformní a nedošlo jimi k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, zejména jeho práva vlastnit majetek, ani k porušení významných ústavních principů. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu