ECLI:CZ:US:2018:2.US.24.18.1
sp. zn. II. ÚS 24/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Šandery, zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem Nám. 28. října 1898/9, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2016, č. j. 118 C 51/2015-64, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2017, č. j. 15 Co 246/2016-90, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, č. j. 21 Cdo 3470/2017-120, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Městský soud v Brně ("městský soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele podanou proti žalovanému Statutárnímu městu Brno, Městská Policie Brno ("žalovaný"), kterou se domáhal určení, že výpověď, daná stěžovateli žalovaným dne 3. 2. 2015 dopisem ze dne 23. 1. 2015, je neplatná. K následnému odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně ("krajský soud") tento rozsudek městského soudu potvrdil a jeho dovolání odmítl Nejvyšší soud.
2. Uvedená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho základní právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení tohoto práva spatřuje stěžovatel v neprojednání podaného dovolání Nejvyšším soudem, byť prý v jeho závěru důvody dovolání dostatečně vymezil. K poukazu Nejvyššího soudu na některá jeho konkrétní rozhodnutí, s nimiž nemělo být napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, stěžovatel uvádí, že v dané věci namítal, že nedošlo k zániku jeho pracovního místa, nýbrž jen ke změně jeho názvu a změně struktury zaměstnavatele, takže pracovní pozice se stejnou náplní u žalovaného zůstala zachována - byla jen v hierarchii zaměstnavatele umístěna v jiném stupni. Nešlo tedy o případ, kdy z důvodu přijaté organizační změny zaměstnavatel neměl možnost dále jej zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě. Výklad ustanovení §52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, provedený obecnými soudy, byl navíc velmi formální a nezohlednil materiální podmínky. Předmětné zákonné ustanovení má totiž chránit zaměstnance i ekonomické zájmy zaměstnavatele. V dané věci je však zaměstnavatelem veřejnoprávní korporace (obec), tzn. nikoliv běžný zaměstnavatel.
3. Ústavní soud nejprve předesílá, že jeho úkolem je podle Ústavy ochrana ústavnosti (čl. 83). To v řízení o ústavní stížnosti konkrétně znamená, že jeho úkolem není - a ani být nemá a nemůže - kontrolovat dodržování podústavního práva, sjednocování jeho výkladu či přezkum skutkových zjištění provedených soudy v konkrétních řízeních. Jeho role se totiž omezuje na kasační zásah jen tehdy, shledá-li porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Toto porušení může nastat jak porušením základních pravidel spravedlivého procesu (viz především hlava pátá Listiny), tak porušením některého hmotného ústavního práva. Co je však podstatné zdůraznit, úspěšnou může být ústavní stížnost teprve při dosažení protiústavní intenzity namítaného zásahu, protože úkolem Ústavního soudu není napravovat jakákoliv (případná) pochybení obecných soudů, jejichž rozhodnutí přezkoumává. Pokud by totiž tento stav připustil, stal by se další "běžnou" přezkumnou soudní instancí a vybočil by tak ze svého shora naznačeného ústavního poslání.
4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Z obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů se totiž podává, že se velmi podrobně zabývaly skutkovými okolnostmi věci (viz zejména napadený rozsudek městského soudu), kdy z jejich popisu zejména plyne, že dne 17. 12. 2014 stěžovatel vzal na vědomí, že jeho funkční místo bylo pro nadbytečnost ke dni 1. 1. 2015 zrušeno, jelikož stěžovatel dříve vykonával funkci zástupce vedoucího Jednotky operativního zásahu, která však byla sloučena s Jednotkou pořádkovou, složenou ze Skupiny operativního zásahu a Skupiny instruktorů výcviku. Žalovaný stěžovateli sdělil, že i nadále zůstává strážníkem v Jednotce pořádkové s možností zúčastnit se výběrového řízení na dvě neobsazená funkční místa "Strážník - zástupce vedoucího Jednotky pořádkové". S tímto zařazením ovšem stěžovatel nesouhlasil a proto mu byla dána výpověď podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, tedy pro nadbytečnost.
6. Pokud za této situace obecné soudy dospěly k závěru, že zákonné podmínky pro výpověď danou zaměstnavatelem pro nadbytečnost byly splněny, nelze v tomto jejich posouzení konkrétních skutkových okolností a učiněném rozhodnutí shledat protiústavní exces, který teprve by mohl případně založit nutnost kasačního zásahu Ústavního soudu. Zejména městský soud totiž přesvědčivě vyložil, z jakých důvodů již nebyla potřeba funkce, dříve vykonávané stěžovatelem, když po zániku Jednotky operativního zásahu logicky nebylo možno, aby podřízeným této zaniklé jednotky stanovoval a ukládal pracovní úkoly. Argumentace obsažená v nyní projednávané ústavní stížnosti se tak ve skutečnosti omezuje na rozporování skutkových okolností daného případu, což však Ústavnímu soudu, jak se podává shora, zásadně nepřísluší. Ústavní soud není oprávněn se jakkoliv vyjadřovat ani ke smysluplnosti provedené organizační změny a nezbývá mu proto než plně akceptovat závěry obecných soudů, že jejím účelem bylo zvýšení efektivity činnosti městské policie, potlačení přílišné specializace a "vrácení více strážníků na ulici". Nelze tedy souhlasit ani s tvrzením stěžovatele, že se soudy zabývaly toliko formálními a nikoliv materiálními podmínkami pro udělení jeho výpovědi.
7. Konečně k námitkám, vztaženým k napadenému usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud uvádí, že se stěžovatel mýlí, pokud za dostatečné vymezení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. považuje větu, že "právní závěry v dovoláním napadeného rozhodnutí jsou dle žalobce v rozporu s dosavadním rozhodováním dovolacího soudu, pokud není minimálně přihlédnuto k tomu, že žalovaný dospěl k závěru o nadbytečnosti žalobce v příčinné souvislosti s přijatou organizační změnou, dle níž nedošlo ke změně celkového počtu pracovních pozic, a přitom měl žalovaný v době podání výpovědi k dispozici, co se náplně práce týče, totožná volná pracovní místa." Jak totiž uvedl Ústavním soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (č. 460/2017 Sb., body 32 a 33), jedním z účelů a důsledků zákonné úpravy dovolání "by mělo být, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu. To může vést jednak k tomu, že advokát sám po seznámení se s judikaturou dospěje k závěru, že podání dovolání nemá žádný význam, a tento názor posléze sdělí svému klientovi. V jistém smyslu tak může toto ustanovení motivovat k určité filtraci nápadu vůbec samotnými dovolateli, a tedy i k nižší zahlcenosti Nejvyššího soudu případy, které by stejně neměly před Nejvyšším soudem šanci na úspěch. Předmětná ustanovení občanského soudního řádu však plní svůj účel i v případě, kdy má advokát (potažmo jeho klient) za to, že je namístě dovolání podat. Totiž právě povinnost advokáta seznámit se s judikaturou zajišťuje vyšší kvalitu podaného dovolání, což jednak poskytuje vyšší standard právní pomoci klientovi (dovolateli), ale také umožňuje zrychlit, zkvalitnit a zefektivnit rozhodovací činnost Nejvyššího soudu. Pokud dovolatel Nejvyššímu soudu předloží svůj názor na vztah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu k judikatuře soudu dovolacího, bude Nejvyšší soud nepochybně v lepším postavení při zajištění plnění jednoho ze svých hlavních úkolů, tedy sjednocování judikatury."
8. V nyní projednávané věci proto stěžovatel - s ohledem na obsah dovolání - Nejvyššímu soudu v podstatě nevytvořil možnost pro to, aby se jím zabýval skutečně meritorně a pokud Nejvyšší soud v nyní napadeném usnesení odkázal na řadu svých rozhodnutí, která se týkají zákonných předpokladů pro podání výpovědi podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, nelze mu z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout. V daném případě totiž bylo v první řadě právě na samotném stěžovateli, aby v dovolání konkretizoval, se kterými konkrétními rozhodnutími (resp. alespoň s kterým právním názorem v nich obsaženým) Nejvyššího soudu je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Pokud tak ovšem učinil pouhým paušálním tvrzením o rozporu s "dosavadním rozhodováním dovolacího soudu", nedopustil se Nejvyšší soud žádného pochybení, když dovolání za této procesní situace odmítl jako nepřípustné.
9. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí ani jakkoliv meritorně přehodnocovat.
10. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu