ECLI:CZ:US:2018:2.US.240.18.1
sp. zn. II. ÚS 240/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Pavlíka, zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem Špitálka 434/23b, Brno, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2017, č. j. 13 Co 133/2017-61, a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 31. 3. 2017, č. j. 34 C 31/2017-33, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z obsahu ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud Brno-venkov ústavní stížností napadeným rozsudkem pro uznání (ve smyslu ustanovení §153a občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř."), k žalobě Ludmily Pavlíkové (dále jen "žalobkyně") stanovil stěžovateli, coby bývalému manželovi žalobkyně, povinnost přispívat jí na výživu částkou 4.000 Kč měsíčně za období od 7. 2. 2017 do budoucna (výrok I.) a současně povinnost uhradit jí dluh výživného za období od 7. 2. 2017 do 31. 3. 2017 v částce 7.143 Kč (výrok II.). Dále pak rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Okresní soud takto rozhodl v řízení, v němž stěžovateli zaslal spolu s žalobou výzvu podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. (tzv. kvalifikovaná výzva; viz usnesení ze dne 14. 2. 2017, č. j. 34 C 31/2017-10, doručeno dne 16. 2. 2017). Stěžovatel nicméně dle okresního soudu této výzvě ve stanovené třicetidenní lhůtě nevyhověl (jeho podání ze dne 13. 3. 2017 směřovalo do řízení vedeného pod sp. zn. Nc 49/2017, týkající se úpravy výchovných poměrů a výživného ve vztahu k jejich nezletilé dceři, nikoliv k návrhu manželky na stanovení vyživovací povinnosti mezi manžely). Podle názoru okresního soudu ovšem bylo na stěžovateli, zastoupeného navíc advokátem, aby na výzvu soudu ve stanovené lhůtě řádně reagoval, a pokud se tak nestalo (byť třeba i pro pochybení jeho právního zástupce), nese následky v podobě fikce uznání nároku dle ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. Proto okresní soud rozhodl rozsudkem pro uznání, aniž by musel nařizovat ústní jednání (§153a odst. 4 o. s. ř.).
3. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž namítal nesplnění zákonem stanovených podmínek pro vydání rozsudku, když zejména zpochybňoval jeho procesní postup v podobě zaslání výzvy k vyjádření ve smyslu ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., kterou neměl vůbec vydávat s ohledem na skutečnost, že žaloba neobsahovala všechny rozhodné skutečnosti, které bylo v řízení třeba zkoumat. Stěžovatel dále namítal, že užití této tzv. kvalifikované výzvy dle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. je s ohledem na závažnost případných následků krajním řešením a její nadužívání je v přímém rozporu s jejím účelem v procesních normách. Naopak nespravedlivá aplikace citovaného ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. v konečném důsledku vede k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Konkrétně pak stěžovatel rozporoval závěry okresního soudu o tom, že na uvedenou výzvu nikterak nereagoval, a namítal, že v případě nedostatečného vyjádření ze strany stěžovatel měl okresní soud řešit poučením a výzvou k doplnění.
4. Krajský soud v Brně v ústavní stížnosti rovněž napadeném rozsudku odvolání stěžovatele neshledal důvodným a napadený rozsudek okresního soudu potvrdil (podle ustanovení §219 o. s. ř.) jako věcně správný (výrok I.), s výjimkou jeho výroku o nákladech řízení, který podle ustanovení §220 odst. 1 o. s. ř. změnil (výrok II.). Krajský soud se v odůvodnění rozsudku ztotožnil jak s postupem okresního soudu v podobě zaslání tzv. kvalifikované výzvy dle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. stěžovateli, tak i se způsobem hodnocení procesní pasivity stěžovatele (reakce na uvedenou výzvu) a následným postupem, ústícím do vydání rozsudku pro uznání ve smyslu ustanovení §153a o. s. ř. K námitkám stěžovatele, že nebyly splněny zákonné podmínky pro takový postup, krajský soud naopak konstatoval, že v postupu okresního soudu (jenž konfrontoval jak se závěry judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, tak i se závěry komentářové literatury) neshledal pochybení, když "z žaloby bylo zjevné, že (stěžovatel) není ochoten platit žalobkyni, odkázané pouze na nevelký rodičovský příspěvek, žádné výživné, čímž byly naplněna podmínka "okolností případu" a bylo žádoucí za účelem řádné přípravy prvního jednání znát jeho stanovisko a skutková tvrzení na jeho podporu. Vydání kvalifikované výzvy nevylučovala ani povaha věci." Stejně tak krajský soud odmítl námitku stěžovatele, že zmíněné podání ze dne 13. 3. 2017 bylo reakcí na uvedenou výzvu, neboť se ztotožnil s hodnocením okresního soudu, že se jednalo toliko o vyjádření, které směřovalo do řízení vedeného pod sp. zn. Nc 49/2017 a jeho "obsahem tedy vůbec není stanovisko (stěžovatele) k nároku žalobkyně, ani tvrzení odůvodňující toto stanovisko"
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů i nadále polemizuje, když na základě obdobné argumentace, jakou předestřel již v průběhu odvolacího řízení, vyjadřuje svůj nesouhlas s procesním postupem okresního soudu, ústícím do vydání rozsudku pro uznání ve smyslu ustanovení §153a o. s. ř. Stěžovatel tak opětovně zpochybňuje závěry o naplnění zákonem stanovených podmínek jak pro vydání takového rozsudku, tak i pro jemu předcházející procesní postup okresního soudu v podobě zaslání tzv. kvalifikované výzvy dle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. V této souvislosti stěžovatel nesouhlasí ani se způsobem hodnocení jeho procesní aktivity (reakce na uvedenou výzvu). Stěžovatel na podporu své argumentace obsáhle cituje závěry z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 842/16 ze dne 19. 7. 2016 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz), který dle jeho názoru plně dopadá na jeho případ, přičemž závěry obecných soudů jsou s nimi v přímém rozporu. V neposlední řadě pak stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle rozporuje samotný právní závěr okresního soudu o stanovení výše výživného žalobkyni, který je v rozporu se skutkovými okolnostmi daného případu (stěžovatelem v ústavní stížnosti obsáhle prezentované), které však okresní soud vůbec nezkoumal.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozsudků okresního soudu a krajského soudu a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Podstatu nyní projednávané ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů ohledně naplnění zákonem stanovených podmínek jak pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu ustanovení §153a o. s. ř., tak i pro předcházející procesní postup okresního soudu v podobě zaslání tzv. kvalifikované výzvy podle citovaného ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti i krajský soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku poukazují na skutečnost, že otázkou ústavní konformity procesního postupu obecných soudů při užití tzv. kvalifikované výzvy (ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř.) i při vydání rozsudku pro uznání (ve smyslu §153a o. s. ř.) se Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zabýval, a to nikoliv pouze ve stěžovatelem citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 842/16. Ostatně i ústavnost samotné právní úpravy tzv. kvalifikované výzvy k vyjádření k žalobě, obsažená v citovaném ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., spojená se sankcí vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. (tzv. "kontumačního" rozsudku pro uznání), byla předmětem posouzení ze strany pléna Ústavního soudu. Plénum Ústavního soudu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/15 ze dne 31. 5. 2016 (211/2016 Sb.) dospělo k závěru, že předmětná právní úprava je v souladu s ústavním pořádkem České republiky, nicméně je třeba ji vykládat ústavně konformním způsobem a nakládat s tímto procesním instrumentem velmi obezřetně a citlivě, neboť "rozsudek pro uznání jako následek nevyhovění kvalifikované výzvě k vyjádření k žalobě sice sleduje legitimní cíl zvýšení efektivity a zrychlení soudního řízení v případech, kdy se žalovaný pokouší o procesní obstrukce nebo je pasivní." Na druhou stranu ovšem "vydáním rozsudku pro uznání se žalovanému omezují procesní možnosti obrany, neboť v rámci opravných prostředků lze přezkoumávat toliko naplnění procesních podmínek k jeho vydání."
10. Uvedené závěry Ústavní soud podrobně rozvedl právě ve stěžovatelem citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 842/16, v němž konstatoval, že "je-li obecný soud povinen citlivě zacházet s fikcí uznání nároku a "kontumačním rozsudkem pro uznání", musí zejména pečlivě vážit, zda je přes splnění formálních procesních podmínek vydání rozsudku pro uznání namístě, a zda ostatní okolnosti nenasvědčují tomu, že se o procesní obstrukce ani celkovou pasivitu žalovaného nejedná. V případech, kdy je z chování žalovaného zřejmé, že s žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit (to lze dovodit třeba i ze skutečnosti, že se v řízení nechá zastoupit advokátem, se svým vyjádřením k žalobě nevyčkává až na konec stanovené lhůty apod.), stává se mechanická aplikace §153a odst. 3 o. s. ř. neslučitelná se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i s kautelami spravedlivého procesu. Soudy jsou povinny v civilním řízení dbát hlavních principů, na jakých je civilní proces vystavěn. Ustanovení §1 o. s. ř. zakotvuje princip spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchovy k zachovávání zákonů a k úctě k právům jiných osob jako cíl, o nějž předpis usiluje" [obdobně srov. také nálezy sp. zn. III. ÚS 176/96 (N 89/6 SbNU 151) nebo sp. zn. IV. ÚS 2503/13 (N 49/73 SbNU 29)].
11. S ohledem na konkrétní okolnosti daného případu pak Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 842/16 konstatoval, že uvedenému cíli "stěží odpovídá postup, kdy soud "potrestá" žalovaného rozsudkem pro uznání v jeho neprospěch jen proto, že se dopustil administrativní chyby při odesílání datové zprávy (byť se jí dopustila advokátka - profesionální poskytovatelka právních služeb), pokud zároveň z jeho chování jinak vyplývá zřejmá snaha procesně se proti žalobě bránit, a pokud nic nenaznačuje, že by nedostatečným podáním sledoval procesně nepoctivé úmysly. Mýliti se je lidské a mýlit se může i advokátka, přestože je pro případy podobných omylů pojištěna. Uvedené vystupuje do popředí zejména tehdy, když žalovaný reaguje na výzvu k vyjádření podle §114b o. s. ř. způsobem, který soud nepovažuje za dostatečný, nebo je z podaného vyjádření zjevné, že jde o technickou chybu či chybu způsobenou selháním lidského faktoru. V těchto případech je nepřiměřené, aby soud, při vědomí následků spojených s kvalifikovanou výzvou, toliko pasivně vyčkal konce lhůty určené k vyjádření "počkal" na fikci uznání nároku a adekvátně nereagoval. Je-li to s ohledem na běh lhůty a dostupné informace objektivně v možnostech soudu, je nutné, aby aktivně konal a učinil přiměřená opatření k ochraně práv žalovaného, resp. aby dal žalovanému procesně korektním způsobem najevo, že nepovažuje vyjádření za řádné a že žádá jeho doplnění; teprve pokud by žalovaný v této situaci nereagoval, mohl by soud jeho pasivitu vyložit jako nevyhovění výzvě s následkem vydání rozsudku pro uznání (srov. též JIRSA, J. in Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. Kniha II. 1. vyd. Praha: Havlíček Brain Team, 2015, s. 214)."
12. Prizmatem výše předestřených závěrů judikatury Ústavního soudu posoudil Ústavní soud i nyní projednávaný případ stěžovatele a hodnotil procesní postup obecných soudů, přičemž se ztotožňuje s právním závěrem krajského soudu, který v postupu okresního soudu neshledal pochybení, pokud v daném případě konstatoval naplnění zákonem stanovených podmínek pro takový procesní postup. Ústavní soud se tak neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že na jeho případ jsou plně aplikovatelné závěry z citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 842/16, neboť vychází ze skutkově odlišných okolností. V případě citovaného nálezu IV. ÚS 842/16 totiž Ústavní soud shledal protiústavním postup spočívající v tom, že obvodní soud k zaslané kvalifikované výzvě obdržel v důsledku administrativního pochybení ze strany advokátky (nesprávná manipulace s datovou schránkou) zjevně nekompletní podání (pouze titulní stranu se správně označenými účastníky i sp. zn.), a to téměř celý pracovní týden před uplynutím stanovené lhůty k vyjádření, nicméně (ani neformálně) se nepokusil zástupce stěžovatelky kontaktovat a přímo vydal rozsudek pro uznání, tedy "nepostupoval přiměřeně situaci, neposkytl procesním právům žalované adekvátní ochranu - jak velí již ustanovení §1 o. s. ř - a nebylo za těchto okolností spravedlivé dovodit bez dalšího uznání nároku fikcí, jak to v dané věci učinily obecné soudy." V tom se ovšem tato situace podstatně odlišuje od nyní projednávaného případu stěžovatele, neboť zde okresní soud od stěžovatele (zastoupeného navíc advokátem) žádné podání neobdržel, resp. obdržel podání, které prokazatelně směřovalo (jak s přihlédnutím k jeho obsahu, tak i k uváděné sp. zn.) do odlišného řízení (vedeného pod sp. zn. Nc 49/2017, týkající se úpravy výchovných poměrů a výživného ve vztahu k nezletilé dceři), tudíž zde ani nebyl dán procesní prostor pro to, aby okresní soud mohl postupovat "mírnějším" způsobem, tj. aby vyzval stěžovatele k doplnění podání, jako tomu bylo, resp. mělo být v případě citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 842/16.
13. S ohledem na výše uvedené je proto Ústavní soud toho názoru, že v nyní projednávaném případě obecné soudy dodržely požadavek citlivého zacházení s fikcí uznání nároku, pokud v daném případě procesní aktivitu (pasivitu) stěžovatele vyložily jako nevyhovění výzvě s následkem vydání rozsudku pro uznání, a jejich postup, ústící do vydání samotného rozsudku pro uznání (ve smyslu §153a o. s. ř.), nelze považovat za "nepřiměřený trest za administrativní pochybení či procesní pasivitu" a tedy v konečném důsledku za nepřípustné porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces. V nyní projednávaném případě nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatel si ve své argumentaci (opakovaně předestřené jak v odvolacím řízení, tak i v ústavní stížnosti) do značné míry protiřečí, neboť na straně jedné zpochybňuje samotný procesní postup okresního soudu v podobě zaslání tzv. kvalifikované výzvy (ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř.), pro který nebyly dle jeho názoru vůbec dány procesní podmínky, na straně druhé ovšem namítá, že na takto zaslanou tzv. kvalifikovanou výzvu řádně reagoval předmětným podáním, přičemž namítané pochybení okresního soudu spočívalo v nesprávném hodnocení tohoto podání.
14. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle polemizuje i se samotným právním závěrem okresního soudu ohledně způsobu a konkrétně stanovené výši jeho vyživovací povinnosti ve vztahu k žalobkyni, Ústavní soud k tomu považuje za nezbytné uvést, že mu s ohledem na shora uvedené v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím týkajícím se úpravy vyživovací povinnosti, ať již k nezletilým dětem, anebo mezi rozvedenými manžely, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, zda je uplatněný nárok na výživné ze zákona přípustný, příp. v jaké konkrétní výši má být přiznán. Stěžovatel nicméně svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, která je ve svém obsahu v podstatě opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší.
15. S ohledem na výše uvedené tak lze konstatovat, že v nyní projednávané věci nebyla porušena základní práva stěžovatele, jak namítal v ústavní stížnosti, a proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
16. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), neboť by to bylo za situace, kdy rozhodl neprodleně o samotné ústavní stížnosti, zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu