ECLI:CZ:US:2018:2.US.2412.18.1
sp. zn. II. ÚS 2412/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Edith Rabinovitz Revocable Trust, se sídlem Rossmore Court, Bethesda, Maryland, Spojené státy americké, zastoupeného Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem Kolínská 13, Praha 3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 9. 2013, č. j. 28 C 51/2009-214 (ve znění opravného usnesení ze dne 8. 1. 2014, č. j. 28 C 51/2009-228), rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 30 Co 503/2013 a č. j. 30 Co 85/2014-331, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, č. j. 22 Cdo 2123/2015-373, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále vlastnické právo podle čl. 11 Listiny.
2. Právní předchůdkyně stěžovatele, o jehož procesním nástupnictví bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 5. 2018, vedla jako žalobkyně před Obvodním soudem pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 28 C 51/2009 spor, v němž se vůči žalovanému Muzeu hlavního města Prahy (dále též "vedlejší účastník") domáhala zaplacení částky ve výši 2 211 108 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení spočívajícího v tom, že žalovaný jakožto většinový spoluvlastník užíval i spoluvlastnický podíl k nemovitosti, který byl ve vlastnictví žalobkyně, a to bez právního titulu. Obvodní soud žalobě částečně vyhověl, když napadeným rozsudkem uložil vedlejšímu účastníkovi, aby žalobkyni podle ustanovení §137 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, uhradil částku ve výši 1 386 389 Kč s příslušenstvím, přičemž tato částka a její výpočet se opíral o znalecký posudek na určení obvyklého nájmu v daném místě a čase. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") však napadené rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Žalobkyně následně potvrzující rozsudek městského soudu napadla dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Krátce po vynesení rozhodnutí Nejvyššího soudu žalobkyně zemřela a bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví stěžovatele.
3. Stěžovatel podrobně rekapituluje průběh věci, v níž souběžně probíhalo řízení o dvou žalobách, které spolu úzce souvisely, když jediným rozdílem mezi oběma spory byl toliko rozdíl v časovém období, za které žalobkyně požadovala vydání bezdůvodného obohacení. V obou řízeních před obvodním soudem byla žalobkyně úspěšná pouze částečně, přičemž v obou případech soud vycházel z totožné důkazní situace. S ohledem na tuto skutečnost považuje stěžovatel rozhodnutí odvolacího městského soudu za rozhodnutí překvapivé, neboť proti oběma meritorním rozhodnutím obvodního soudu se žalobkyně odvolala a v jednom případě senát 16 Co městského soudu napadené rozhodnutí částečně změnil ve prospěch žalobkyně, když jí přiznal nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve vyšší částce než obvodní soud, což odůvodnil tím, že není možné vycházet z vypracovaného znaleckého posudku znaleckým ústavem IRI, nýbrž je nutné se přiklonit ke znaleckým závěrům v jiném vypracovaném posudku. V nyní projednávané věci však stejný odvolací soud v senátu 30 Co rozsudek obvodního soudu potvrdil, a to přestože mu byl znám postup senátu 16 Co i výsledek celého tohoto odvolacího řízení, když naopak při svém právním hodnocení vyšel ze znaleckého posudku vypracovaného ústavem IRI. S ohledem na tuto skutečnost považuje stěžovatel nyní napadené rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé a porušující jeho právo na spravedlivý proces, když odvolací soud absolutně nenaznačil změnu ve svém názoru a neodůvodnil, proč v tomto řízení vedeném senátem 30 Co vypracovaný znalecký posudek považuje za přesvědčivý. Pokud se odvolací soud mínil odchýlit od názoru senátu 16 Co, měl nejprve tuto změnu avizovat a následně v souladu s ustanovením §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z.") ve spojení s ustanovením §3030 o. z. nejen uvést svůj názor, ale zároveň vysvětlit důvod této změny. Stěžovatel upozorňuje, že možnost odchýlit se od rozhodnutí podle ustanovení §13 o. z. není bezbřehá a odvislá jen od libovůle soudu. Na všechny tyto zákonné povinnosti prý však odvolací soud rezignoval.
4. Stěžejní problém celé věci spatřuje stěžovatel v tom, že odvolací soud při svém rozhodování vycházel z vypracovaného znaleckého posudku, založeného na tzv. nepřímé porovnávací metodě. Jedná se o metodu, kdy znalec v posudku neuvádí konkrétní komparativní vzory a odkazuje na statisticky anonymní soubor nabídek, z nichž je vyhodnocen medián. Odvolací soud se s touto metodou ztotožnil, když podle jeho názoru vyloučí subjektivní hodnocení znalců a předejde jejich pochybení. Tento způsob vyhotovení znaleckého posudku však stěžovatel považuje za nepřípustný, jelikož by prý soudní znalci při aplikaci této metody ad absurdum ztratili své opodstatnění, protože ze statisticky získaného vzorku by mohly vycházet soudy i samy. Nadto stěžovatel namítá, že tato metodika při vypracování znaleckého posudku byla zvláště nevhodná v projednávaném případě, kdy předmětem znaleckého zkoumání byl dům u Dvou zlatých medvědů, což není běžná nemovitost nacházející se v centru Prahy, ale jedná se o historickou budovu, která má specifické genius loci. Proto nelze uzavřít, že cena nájemného se pohybuje v mediánu statisticky získaných dat, jelikož tato data nejsou schopna pracovat s tak neobvyklou a ceněnou nemovitostí. Druhý problém tkví údajně v tom, že odvolací soud posuzoval znalecký posudek včetně jeho dodatku a v souvislosti s odborným vyjádřením soudního znalce, které odvolací soud překvalifikoval na druhý dodatek znaleckého posudku. Odborné vyjádření si však u znalce objednal žalovaný v průběhu odvolacího řízení, přestože znalec byl do řízení přibrán nalézacím soudem. Stěžovatel proti tomuto postupu namítá, že v rámci zachování rovnosti zbraní mezi účastníky civilního sporu se nelze samostatně a bez vědomí soudu obracet na znalce jmenovaného soudem a zadávat mu vlastní "objednávky" v souzené věci. Toto přesvědčení vedlo právní předchůdkyni stěžovatele k tomu, že proti soudnímu znalci vznesla námitku podjatosti. O této námitce odvolací soud nerozhodl, v odůvodnění napadeného rozsudku však uvedl, že ji neshledal důvodnou.
5. Jedním z důvodů, proč ve dvou paralelně probíhajících řízeních před odvolacím soudem (jedno řízení vedené senátem 16 Co a druhé nyní rozporované vedené senátem 30 Co) došel odvolací soud k odlišným závěrům, je to, že v nyní projednávané věci odvolací městský soud neprovedl žalobkyní navržený důkaz - výpis ze serveru www.gohome.cz. Odvolací soud tento důkaz a jeho provedení zamítl, aniž by však v napadeném rozsudku uvedl, z jakého důvodu tak učinil. Na serveru www.gohome.cz je pro dotaz ohledně průměrné ceny nájmu v lokalitě "Staré město" uvedena částka 300 Kč. Po rozkliknutí této položky se ale ukáže, že server pracuje jak s lokalitou Staré město v Praze, která je předmětem zkoumání, tak i s lokalitou Staré město u Uherského Hradiště. Tím však došlo k výraznému zkreslení a podhodnocení průměrné ceny nájmu, přičemž z takto nesprávně určené ceny vycházel i stěžovatelem rozporovaný znalecký posudek, o nějž se ve svém rozhodnutí opřely obecné soudy. S podivem také údajně zůstává, že ačkoliv revizní znalec konstatoval u rozporovaného znaleckého posudku zásadní metodické pochybení, odvolací soud z něj přesto vycházel. Naopak z revizního znaleckého posudku odvolací soud vůbec nevycházel s odůvodněním, že revizní znalec mj. akcentoval i dohodu o užívání spoluvlastnických podílů uzavřenou mezi žalovaným a ostatními minoritními spoluvlastníky (žalobkyně nebyla stranou této dohody) jako z relevantního podkladu pro jeho odborný závěr o určení obvyklého nájemného. Odvolací soud však již dříve uvedl, že k této dohodě, jíž se žalobkyně nijak neúčastnila, nelze přihlížet, a proto nelze přihlížet ani ke znaleckému posudku, který s touto dohodou jako s jedním z podkladů pracuje.
6. Stěžovatel konečně uvádí, že po celé žalobou vymezené období žalovaný na základě výše zmiňované dohody dobrovolně hradil sedmi ostatním minoritním spoluvlastníkům, kteří se nacházeli ve stejném postavení jako žalobkyně a právní předchůdkyně stěžovatele, náhradu za užívání jejich spoluvlastnických podílů podle dohody o užívání spoluvlastnického podílu ze dne 3. 5. 2004, tedy částku odpovídající 5 400 Kč za 1m2 podlahové plochy ročně. Z této částky ostatně žalobkyně vycházela i při stanovení žalované částky. Předchůdkyně stěžovatele měla za to, že by žalovaný měl za stejných podmínek vyplácet všem menšinovým vlastníkům stejnou náhradu za užívání jejich spoluvlastnického podílu. Pokud tak nečinil a soudy v této věci rozhodly o tom, že právní předchůdkyni stěžovatele náleží jiná částka, bylo tím zasaženo do vlastnického práva stěžovatele, resp. jeho právní předchůdkyně, když obecné soudy vlastnické právo žalobkyně diskvalifikovaly na nižší úroveň kvality než vlastnická práva zbývajících menšinových spoluvlastníků. Stěžovatel namítá, že má-li být zachována rovnost vlastnického práva před zákonem, pak neexistuje jediný právní důvod, aby se právní předchůdkyni stěžovatele za tutéž nemovitost, resp. ideální spoluvlastnický podíl na ní, nedostalo stejné náhrady, jako ostatním menšinovým vlastníkům.
7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele spolu s napadenými rozhodnutími obecných soudů, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že není opodstatněná.
8. Součástí ústavních záruk spravedlivého procesu, vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny, je požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [srov. nález ze dne 20. 6. 1195, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo nález ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Smyslem odůvodnění je především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí. V obsahu odůvodnění se proto soudy musí adekvátně vypořádat i s návrhy a argumenty uplatněnými účastníky řízení [srov. např. usnesení ze dne 25. 10. 1999, sp. zn. IV. ÚS 360/99 (U 68/16 SbNU 363) nebo nález ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565)].
9. Dále platí, že předvídatelnost soudního rozhodování, zákaz svévolného rozhodování a ochrana legitimního očekávání účastníků náleží dle judikatury Ústavního sodu mezi základní zásady spravedlivého procesu [srov. třeba nález sp. zn. IV. ÚS 2738/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 235/59 SbNU 391); nález sp. zn. II. ÚS 2570/10 ze dne 28. 5. 2013 (N 95/69 SbNU 457) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1561/13 ze dne 3. 4. 2014 (N 52/73 SbNU 59)]. Ústavní soud v tomto kontextu také připomíná, že ke znakům právního státu patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry v právo, který zahrnuje především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem, a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů včetně soudů. Předvídatelnost soudního rozhodnutí je významným principem soudního rozhodování v demokratickém právním státě a ústavně chráněnou zárukou spravedlivého procesu. Význam principu předvídatelnosti soudního rozhodování připomněl Ústavní soud také v nálezu sp. zn. I. ÚS 1663/16 ze dne 30. 11. 2016.
10. Z těchto principů nicméně nevyplývá kategorická neměnnost výkladu či aplikace práva obecnými soudy, nýbrž požadavek, aby změna interpretace či aplikace práva byla s ohledem na konkrétní okolnosti předvídatelná, resp. aby tato změna byla alespoň transparentně odůvodněna a opírala se o akceptovatelné racionální a objektivní důvody, které přirozeně reagují i na právní vývody předtím v rozhodovací praxi stran té které právní otázky uplatňované. Pouze takto transparentně vyložené úvahy, odůvodňující rozdílný postup nezávislého soudu, vylučují libovůli při aplikaci práva [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 470/97 ze dne 25. 11. 1999 (N 163/16 SbNU 203), nález sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173)]. Rovnost a předvídatelnost tedy Ústavní soud nevnímá absolutně, neboť i dvě rozdílná řešení (v rovině podústavního práva) v téže věci mohou být ústavně konformní, a to za podmínky, že obě tato řešení jsou řádně, racionálně a ústavně konformně odůvodněna (srov. nález ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 1441/17 nebo nález ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 1189/15). Jinak řečeno, pojmovým znakem rozhodovací činnosti soudů je i přípustnost určitého judikatorního vývoje, který se projevuje jednak skutkovými či právními distinkcemi od rozhodnutí předchozích, a také v existenci tzv. judikatorních odklonů, kdy se soud vědomě odliší od právního názoru či postupu, který zastával v minulosti. Tento odklon je tedy z ústavněprávního hlediska zásadně možný, nicméně tato jeho přípustnost je podmíněna přesvědčivým a racionálním odůvodněním.
11. Právě tento obecný myšlenkový rámec představuje referenční kritérium pro rozhodování v nyní projednávané věci. Ústavní soud totiž v souladu s výše uvedenými principy a východisky konstatuje, že ani ve skutkově podobných věcech není vyloučeno odchýlení se soudu od předchozí judikatury, avšak dojde-li k němu - a navíc to účastník v řízení namítá - musí soud důvody tohoto svého odchýlení řádně a přesvědčivě vysvětlit. V případě, že soud nesplní tuto svou povinnost, jedná se o porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany legitimního očekávání účastníků a tím také i o porušení ústavně chráněného práva na spravedlivý proces (srov. aktuální nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 387/18).
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ve skutkově velice obdobné (takřka totožné) věci obecné soudy vycházely při určení obvyklého nájemného ze stejných znaleckých posudků, jako je tomu v nyní projednávaném případě. Přesto dospěl stejný soud v obou těchto případech k jinému rozhodnutí, neboť zatímco jeden senát městského soudu odmítl vycházet ze znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem IRI a své právní závěry opřel o další ve věci vypracované znalecké posudky a toto své počínání řádně odůvodnil, v nyní projednávané věci jiný senát téhož odvolacího soudu rozhodl v neprospěch stěžovatele, a to proto, že své právní úvahy opřel o výsledky znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem IRI, tedy téhož posudku, který byl ovšem v dřívější věci rozhodované jiným senátem téhož soudu označen za nesprávný. I v této nyní souzené věci však městský soud řádně odůvodnil, čím se při hodnocení těchto důkazů řídil a rozvedl důvody, které jej vedly k přiklonění se k onomu jednomu vypracovanému znaleckému posudku ve věci při současném odhlédnutí od ostatních ve věci vypracovaných znaleckých posudků.
13. Při hodnocení této ústavní stížnosti vychází Ústavní soud z obecných principů, jak jsou vymezeny výše, a proto připomíná, že i pro právě posuzovanou věc platí, že se odvolací soud mohl odchýlit od svého předchozího rozhodnutí, zejména pokud nejde o ustálenou judikaturu; je však jeho povinností toto své odchýlení náležitě a přesvědčivě vysvětlit, což v nyní posuzovaném případě odvolací soud také učinil. Ústavní soud, maje na zřeteli své ústavní vymezení jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není povolán ke sjednocování judikatury obecných soudů (tato role přísluší především Nejvyššímu soudu - viz zejm. §14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) a jeho úkolem určitě není ani přezkoumávat a následně stanovit, která metoda znaleckého zkoumání měla být v daném případě zvolena jako nejvhodnější. V těchto aspektech je proto namístě jeho zdrženlivost, spočívající v tom, že se ústavněprávní přezkum redukuje toliko na posouzení toho, zda postup zvolený obecnými soudy byl dostatečně racionálně vysvětlen a odůvodněn. V tomto ohledu nicméně Ústavní soud, jak se podává již ze shora uvedeného, v napadených rozhodnutích obecných soudů neshledává ústavněprávní deficity.
14. Je totiž zřejmé, že stěžovatel učinil předmětem řízení před Ústavním soudem v podstatě otázku toho, z jakého znaleckého posudku měl odvolací soud při určení obvyklého nájemného vycházet, a to za situace, kdy odvolací soud v nyní napadeném rozhodnutí řádně zdůvodnil, proč vycházel ze zpochybňovaného znaleckého posudku a stejně tak v odůvodnění napadeného rozhodnutí zaznívají i argumenty, proč naopak nevycházel z jiných ve věci provedených znaleckých posudků (viz zejm. str. 8-9 napadeného rozsudku městského soudu). V odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu je tak - přinejmenším implicitně - zahrnuto i vymezení se vůči opakovaně citovanému rozhodnutí jiného senátu téhož soudu a vůči rozhodnutí ve věci vedené u městského soudu pod sp. zn. 16 Co 499/2013, na kterou stěžovatel poukazuje. Otázkou, zda se v daném případě nejednalo o překvapivé rozhodnutí, se ostatně k dovolací námitce stěžovatele dostatečně zabýval v nyní napadeném usnesení i Nejvyšší soud (viz str. 5-6) a na jeho závěry lze v tomto směru pro stručnost odkázat.
15. S ohledem na výše zmíněné lze proto uzavřít, že v projednávané věci se nejedná o nezdůvodněné a nepředvídatelné odchýlení se od očekávaného právního závěru ve smyslu odkazované judikatury zdejšího soudu a napadená rozhodnutí v sobě nenesou prvky libovůle a nepředvídatelnosti soudního rozhodování, které teprve by v ústavní rovině představovalo porušení práva na spravedlivý proces.
16. Okrajově lze pouze ještě zmínit (jak ostatně naznačil rovněž Nejvyšší soud), že v daném případě se nejedná o posouzení stejné právní otázky dvěma senáty odlišně, resp. o změnu výkladu a aplikace práva per se, nýbrž o odlišné vyhodnocení důkazní situace. Podle ustanovení §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů přitom soud důkazy hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci řízení. Z mezí tohoto zákonného ustanovení městský soud při vyhodnocení důkazní situace odlišně, oproti vyhodnocení důkazní situace jiným senátem téhož soudu, nijak nevybočil.
17. Ústavnímu soudu závěrem nezbývá než konstatovat, že nesdílí přesvědčení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv. Zmiňované právo na spravedlivý proces totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V posuzovaném případě obecné soudy předepsané elementární požadavky spravedlnosti respektovaly.
18. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, kterých se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu