ECLI:CZ:US:2018:2.US.243.18.1
sp. zn. II. ÚS 243/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného Mgr. Michaelou Lukášovou Bryneckou, advokátkou, AK se sídlem Ostružnická 326/8, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017 č. j. 3 Tdo 1438/2017-21, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2017 č. j. 3 To 189/2017-310 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 17. 3. 2017 č. j. 2 T 32/2016-284, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí trestních soudů. Tvrdí, že porušily jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Kromě toho trestní soudy podle stěžovatele porušily čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Okresní soud v Prostějově (dále jen "okresní soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Stěžovatel jako partner matky nezletilé poškozené v letech 2012 - 2014 poškozenou obtěžoval v zájmu vlastního sexuálního uspokojení, ačkoliv věděl, že ještě nedosáhla věku 15 let. Za uvedený zločin mu okresní soud uložil trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Výkon tohoto trestu mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let. Krajský soud v Brně pak napadeným usnesením odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku okresního soudu zamítl jako nedůvodné.
3. Stěžovatel podal proti rozhodnutím okresního a krajského soudu dovolání. Namítal, že se soudy nesprávně vypořádaly s naplněním objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu pohlavního zneužití. Poškozená mu nebyla svěřena do jeho dozoru. Stěžovatel nemohl zneužít její závislosti. V rozhodném období s matkou poškozené nevedl společnou domácnost. Vedení společné domácnosti je přitom zásadním hlediskem pro naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty daného trestného činu. Nejvyšší soud nicméně dovolání stěžovatele odmítl. Shledal, že obdobné námitky jako v dovolání stěžovatel uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení. Tyto námitky směřovaly hlavně do oblasti skutkové a procesní. Stěžovatel poukazoval na nesprávné hodnocení důkazů a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového děje. Charakterem soužití mezi stěžovatelem, poškozenou a její matkou se soudy dostatečně zabývaly. Provedené důkazy vedly ke zjištěním, že v rozhodných chvílích stěžovatel opravdu vykonával nad poškozenou dozor a vzhledem ke všem okolnostem mohl zneužít její závislosti. Předchozí instance správně uvedly, že vedení společné domácnosti není stěžejním znakem pro právní kvalifikaci zločinu pohlavního zneužití. Podstatné je, že poškozená byla svěřena do dozoru stěžovatele, který zneužíval její závislosti. Nejvyšší soud doplnil, že z dikce §187 trestního zákoníku nevyplývá, že by pachatel a poškozený spolu opravdu museli žít ve společné domácnosti.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že skutkový stav zjištěný obecnými soudy nemá oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel nevedl v rozhodné době s matkou poškozené a samotnou poškozenou společnou domácnost. V období, kdy poškozená prokazatelně nebyla svěřena dozoru stěžovatele, nelze jeho údajné protiprávní jednání právně posuzovat podle kvalifikované skutkové podstaty zločinu pohlavního zneužití. Nezletilá nebyla jakkoli svěřena dozoru stěžovatele. Proto nemohl zneužít její závislosti. Objektivně s ní nevytvářel zdravé rodinné prostředí. Stěžovatel se neztotožňuje s názorem obecných soudů, že vedení společné domácnosti není znakem důležitým pro právní kvalifikaci podle kvalifikované skutkové podstaty. Právě fakt, že nevedl společnou domácnost s nezletilou, je rozhodující z hlediska naplnění daného znaku skutkové podstaty zločinu pohlavního zneužití. Obecné soudy prakticky popírají jednu z jejích základních podmínek, kterou je právě předpoklad, že pachatel s dítětem žije ve společné domácnosti. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutím odkázal na judikát, který nelze na případ stěžovatele aplikovat. Vykazuje co do popisu skutkového děje výrazné odlišnosti. Okresní soud pak chybně postavil závěr o vině na výpovědi psychoterapeutky, které přisoudil větší význam než znaleckému posudku znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie.
5. Ústavní soud je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance v pořadí posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily trestní soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy trestního soudnictví. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí trestního soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí trestních soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat zjevně neopodstatněnou.
7. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím trestních soudů, podle kterých stěžovatel spáchal zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Námitky stěžovatele nicméně většinově směřují proti zjištěnému skutkovému stavu a výkladu podústavního práva. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi trestních soudů. Z tohoto pohledu jim nemůže Ústavní soud cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu jejich rozhodnutí obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele, které uvádí i ve své ústavní stížnosti. Jeho argumentace nedosahuje potřebné ústavněprávní dimenze.
8. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu