ECLI:CZ:US:2018:2.US.2438.18.1
sp. zn. II. ÚS 2438/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. D., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem se sídlem, Bolzanova 1, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Ads 167/2017-28 ze dne 24. května 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv, a to zejména práva na rovnost stran v soudním řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Nejvyšší správní soud zamítl napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem v řízení vedeném proti České správě sociálního zabezpečení jako žalované. Rozhodnutím ze dne 9. 9. 2013 č. j. XXX SM Česká správa sociálního zabezpečení (žalovaná) zamítla námitky stěžovatele proti rozhodnutí, kterým byl stěžovateli od 6. 8. 2013 odňat invalidní důchod. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel jako žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, který ji zamítl rozsudkem sp. zn. 78 Ad 24/2013 ze dne 10. 4. 2017.
3. Nejvyšší správní soud své napadené rozhodnutí odůvodnil tím, že z obsahu předloženého soudního spisu zjistil, že stěžovatel v průběhu soudního řízení navrhoval provést výslechy MUDr. Lorenze, MUDr. Bitnara i sebe samotného, jejichž prostřednictvím chtěl prokázat, že zařazení stěžovatele zpět na jeho původní pracovní pozici by mohlo vést ke zhoršení jeho zdravotního stavu. Krajský soud k tomuto návrhu uvedl, že neshledal potřebu provádět další doplnění dokazování, neboť již to stávající bylo mimořádně obšírné a důkladné. V této souvislosti poukázal zejména na opakované prošetření stěžovatelova zdravotního stavu, a na to, že stěžovateli byla poskytnuta možnost opakovaně se vyjádřit, klást otázky pracovníkovi znaleckého ústavu a předložit i vlastní znalecký posudek. Na základě těchto skutečností krajský soud dospěl k závěru, že další dokazování je nadbytečné.
4. Krajský soud tedy řádně zdůvodnil, z jakého důvodu navrhované důkazy neprovedl, a Nejvyšší správní soud se s jeho odůvodněním ztotožnil. Nejvyšší správní soud zopakoval zákonnou úpravu i judikaturu, že povinností krajského soudu je hodnotit správnost závěrů správního orgánu k datu vydání správního rozhodnutí. Pro posouzení zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí byl proto rozhodný zdravotní stav stěžovatele ke dni vydání rozhodnutí, a nikoliv jeho případný budoucí vývoj. Nejvyšší správní soud dodal, že zdravotní stav stěžovatele byl opakovaně posuzován jak ve správním řízení, tak i v soudním řízení, přičemž nosné závěry všech posudků se shodují. Skutkový stav byl tak zjištěn dostatečně, další doplnění dokazování nebylo nutné a krajský soud proto nepochybil, když tyto další navržené důkazy neprovedl. Podle Nejvyššího správního soudu správní orgány i krajský soud postupovaly v souladu s platnou a účinnou právní úpravou. Nelze přehlédnout, že všechny posudky (vyjma stěžovatelem předloženého znaleckého posudku MUDr. Lorence, jehož správnost však byla vyvrácena znaleckým posudkem znaleckého ústavu ze dne 12. 1. 2017) se shodly jak na příčině dlouhodobé nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele, tak i na tom, že pokles pracovní schopnosti stěžovatele nepřekročil 35 %, tj. hranici pro přiznání invalidity prvního stupně.
5. Stěžovatel ve své stížnosti zdůrazňuje, že obecné soudy nevzaly v úvahu, že se jedná o posudky "oficielní", vypracované státními institucemi, které již z důvodu pekuniárního nemusí být objektivní, tím spíše, že vyhovění kasační stížnosti by ve svých důsledcích přivodilo větší finanční zatížení státu. Navíc odmítnutím provést důkaz výslechem znalce MUDr. Lorenze, který mohl při svém výslechu svůj znalecký posudek stvrdit odborným doplňujícím výkladem, případně poskytnout další vysvětlení svými odpověďmi na dotazy soudu a stran, soudy nedostály své procesní povinnosti provést všechny důkazy, kterými by mohl být zjištěn skutečný stav věci. Stěžovatel zdůrazňuje, že ani aritmetická převaha tří posudků proti jednomu neměla být důvodem k zamítnutí dalších navržených důkazů, a to nejen výslechem znalce MUDr. Lorenze, ale i výslechem stěžovatele a MUDr. Bitnara.
6. Stěžovatel připouští, že je možné, že ony tři posudky jsou správnější než závěry znaleckého posudku MUDr. Lorenze, ale převaha "oficiality" na jejich straně (kdy nelze vyloučit jejich zaujatost ve prospěch státu) vyžadovala, aby se ojedinělému kontroverznímu posudku na druhé straně dostalo všech procesních možností, které občanský soudní řád účastníkům dává. Jedině umožněním výslechu zpracovatele tohoto posudku, eventuálně i předvoláním znalce MUDr. Boháče, mohly být odstraněny pochyby o nezaujatosti zpracovatelů ministerských a institucionálních posudků, čímž by bylo dáno zadost ústavnímu principu rovnosti stran.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
9. Stěžovatelovy námitky však směřují jen proti tomu, jak obecné soudy rozhodly o některých jeho důkazních návrzích, jimž nevyhověly. Obecné soudy vysvětlily, proč neprovedly výslechy dvou lékařů a stěžovatele ke skutkovým otázkám, zda naplňuje podmínky pro přiznání invalidity či nikoli. Stěžovatel pak s jejich závěry ve své ústavní stížnosti polemizuje.
10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
11. Ústavní soud upozorňuje na to, že obsahem ústavní stížnosti byly argumenty nesprávné aplikace podústavního procesního práva a neprovedení navržených důkazů, což však nezasahuje do stěžovatelových základních práv.
12. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že argumenty stěžovatele nedosahují ústavního rozměru, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu